Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 322/2001Rozsudek NS ze dne 22.01.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.322.2001.1
Dotčené předpisy

§ 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 322/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. M., a.s. (Ltd., s.a., A.G., a.o.), zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátkou, o 42.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu pro Prahu - východ pod sp. zn. 3 C 143/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2000 č.j. 27 Co 387/99-111, takto:

I. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení účastníků se odmítá; v dalším se dovolání žalovaného zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 42.600,- Kč, s 16,5 % úrokem od 31.1.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 9.3.1993 uzavřel s dcerou žalovaného M. M. jako s „učnicí” pracovní smlouvu a dohodu podle ustanovení § 227a zák. práce, kterou se jmenovaná zavázala setrvat u žalobce v pracovním poměru po dobu tří let. Protože M. M. tento závazek nedodržela (rozvázala pracovní poměr se žalobcem výpovědí bez uvedení důvodu dnem 28.2.1994), požaduje žalobce po žalovaném úhradu poměrné části nákladů na její vyučení.

Okresní soud pro Prahu - východ rozsudkem ze dne 16.1.1997 č.j. 3 C 143/96-51 žalobu zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.220,- Kč k rukám advokátky. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce neprokázal, že skutečně vynaložil náklady na vyučení M. M., a z „protokolu k privatizaci s.p. R. P.“ ze dne 11.1.1993 ani není „zcela jednoznačné”, že žalobce převzal za organizace, u kterých se M. M. učila, „veškerá práva na vymáhání přiměřených nákladů” spojených s jejím vyučením.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.11.1997 č.j. 27 Co 384/97-68 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně 8.924,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.700,- Kč, obojí k rukám „právní zástupkyně”. Dospěl k závěru, že žalovanému, který zaměstnal v pracovním poměru svou dceru M. M. poté, co ke dni 28.2.1994 rozvázala pracovní poměr se žalobcem, vznikla na základě dohody ze dne 9.3.1993 uzavřené podle § 227a zák. práce a podepsané M. M. i jejími zákonnými zástupci povinnost uhradit žalobci poměrnou část přiměřených nákladů na její vyučení.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 5. 1999 č. j. 21 Cdo 244/99-91 rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že zjištění odvolacího soudu, že mezi žalobcem a M. M. byla uzavřena písemná dohoda o závazku M. M. setrvat u žalobce v pracovním poměru po určitou dobu (§ 227a odst. 1 zák. práce), má oporu v provedeném dokazování. Vytkl však odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se nezabýval tvrzením, že M. M. uzavřela dohodu o setrvání v pracovním poměru u žalobce ze dne 9.3.1993 pod vlivem bezprávné vyhrůžky žalobce.

Krajský soud v Praze poté po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 28. 3. 2000 č.j. 27 Co 387/99-111 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně 8.924,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 14.296,50 Kč k rukám „právní zástupkyně JUDr. Moniky Linhartové, advokátky v Praze 1” a že žalovaný je povinen zaplatit České republice „do pokladny Krajského soudu v Praze“ svědečné v částce 108,- Kč. Odvolací soud dovodil, že se žalovanému nezdařilo prokázat, že jeho dcera M. M. uzavřela se žalobcem dohodu o setrvání v pracovním poměru ze dne 9.3.1993 pod nátlakem, který měl spočívat ve vyhrůžce žalobce, že v případě, jestliže dohodu neuzavře, nebude vyučena. Vzhledem k tomu, že M. M. nejednala pod vlivem bezprávné vyhrůžky a závazek setrvat po dohodnutou dobu v pracovním poměru u žalobce nesplnila (pracovní poměr skončila výpovědí bez uvedení důvodů), vznikla žalovanému, který ji zaměstnal, povinnost uhradit žalobci poměrnou část nákladů za vyučení odpovídající nesplněné době závazku.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že „v tomto posuzovaném případě nebyla vůle účastníka pracovněprávního vztahu svobodná, neboť byla výsledkem bezprávné vyhrůžky, která spočívala ve vyhrůžce žalobce, že pokud dohodu neuzavře, tak nebude vyučena“. Připustil, že svědek J. P., předseda představenstva žalobce, přímo nepoužil slova, že „ty učnice, které dohodu nepodepíší, se nevyučí“; na schůzce s rodiči však uvedl, že „za ty učnice, které s návrhem na uzavření dohody nebudou souhlasit, nebude žalobce hradit náklady na jejich vyučení“ a že „k tomu, co se stane s těmi učnicemi, co dohodu nepodepíší, se nemůže vyjádřit, protože to nebylo jejich věcí“. Dále poukázal na výpověď svědkyně H., která uvedla, že učnice byly upozorněny na to, že „za ty učnice, které dohodu nepodepíší, neuhradí náklady za vyučení a že si tudíž budou muset najít jiného sponzora“. Protože do této doby, t.j. do doby asi tři měsíce před vyučením, po učnicích nikdo žádnou dohodu nevyžadoval a ani nechtěl hradit náklady za vyučení, vyvolala uvedená slova předsedy představenstva podle názoru žalovaného „důvodný strach“, že v případě, že dohoda nebude podepsána, se učnice nevyučí, neboť „nevědí, co se s nimi stane, pokud nepodepíší“. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýkal nesprávnost výpočtu náhrady nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť závěr odvolacího soudu, že žalovaný „neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání uzavření dohody o setrvání v pracovním poměru ze dne 9.3.1993 použitím bezprávné vyhrůžky“, je výsledkem hodnocení důkazů, které bylo provedeno v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není opodstatněné a že proti výrokům o nákladech řízení účastníků není tento opravný prostředek přípustný.

Žalovaný v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávnost jeho skutkového zjištění o tom, že nebylo prokázáno, že by písemné dohodě o závazku M. M. setrvat u žalobce v pracovním poměru po určitou dobu ve smyslu ustanovení § 227a odst. 1 zák. práce ze dne 9.3.1993, ze které žalobce dovozoval svůj nárok na to, aby mu žalovaný uhradil poměrnou část přiměřených nákladů na výchovu M. M. v učebním poměru (§ 227a odst. 2 a 3 zák. práce), předcházela vyhrůžka žalobce, že se M. M. nevyučí, jestliže dohodu neuzavře.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda písemná dohoda o závazku M. M. setrvat u žalobce v pracovním poměru po určitou dobu (§ 227a odst. 1 zák. práce) byla uzavřena „pod nátlakem“, vzal odvolací soud v úvahu jen skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů, že žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo jinak vyšly za řízení najevo, nepominul a že v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor. Skutečnost, že předseda představenstva žalobce P., ani kdokoliv jiný nikdy neuváděl, že „ty učnice, které nepodepíší, se nevyučí“, je zřejmá z provedených důkazů a potvrzuje ji i sám žalovaný. Z důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů ani nevyplývá, že by vůči M. M. byl použit v souvislosti s procesem předcházejícím uzavření dohody ze dne 9.3.1993 jakýkoli, třeba i oprávněný nátlak; okolnost, že svědkyně H. vysvětlila, že žalobce zaplatí střednímu odbornému učilišti náklady spojené s vyučením těch učňů - žáků SOU, kteří smlouvu podepíší (a že tedy neuhradí náklady spojené s vyučením těch žáků, kteří smlouvu nepodepíší, jak to akcentuje žalovaný), představuje korektní informaci o právních důsledcích uzavírané smlouvy, která ani ve spojení s okolnostmi, které uzavření smlouvy předcházely, nemůže odůvodňovat závěr o existenci skutečností způsobilých vzbuzovat důvodný strach z následků neuzavření dohody. Námitka žalovaného, že nemá oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že se žalovanému nezdařilo prokázat, že M. M. uzavřela dohodu o setrvání v pracovním poměru u žalobce ze dne 9.3.1993 pod tlakem skutečností, v nichž by bylo lze spatřovat bezprávnou vyhrůžku, proto není důvodná.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

Žalovaný - jak vyplývá z obsahu dovolání - napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž byl rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníků nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné z hlediska ustanovení § 238a o.s.ř. [srov. ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.] ani z hlediska ustanovení § 239 o.s.ř. (nejde o usnesení ve věci samé). Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v této části postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že zde dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.825,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.900,- Kč [srov. § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože žalobce měl ve věci plný úspěch, soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, věty první o.s.ř. žalovanému uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2002

JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru