Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 314/2017Usnesení NS ze dne 02.06.2017

HeslaVydědění
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.314.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.

§ 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2771/17 ze dne 17.10.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 314/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. P. P., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Stroupežnického č. 2328/30, proti žalovaným 1) Ing. H. K. a 2) M. K., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana č. 1157/32, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 87/2013, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2016, č. j. 14 Co 81/2016-231, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michaely Strnadové, advokátky se sídlem v Praze 5, Stroupežnického č. 2328/30.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.5.2016, č. j. 14 Co 81/2016-231, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 [(dále jen „o.s.ř.“), který je třeba pro projednání dovolání a pro rozhodnutí o něm i v současné době použít, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobkyně zůstavitelem Z. K., zemřelým dne 21.6.2012, ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2012; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V části, v níž dovolatelé uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. [vznáší-li výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkového závěru, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) rozhodující, tj. že „nelze uzavřít, že žalobkyně o zůstavitele neprojevila opravdový zájem, jelikož jejich vztahy byly hluboce narušeny již od dětství žalobkyně, nikoliv však z její viny“, a že v dospělosti žalobkyně „oba dva neučinili nic pro obnovení vzájemných vztahů“, a proti hodnocení důkazů soudy (zejména důkazu výpověďmi svědků a účastníků řízení), činí-li z výsledků dokazování v tomto směru odlišná (jiná) skutková zjištění a na základě svých odlišných skutkových zjištění dovozují vlastní (odlišný) právní názor na věc a namítají-li, že v projednávané věci nese důkazní břemeno tvrdit a prokazovat žalobkyně a nikoliv žalovaní, ačkoliv neberou náležitě v úvahu, že pro posouzení sporu o důvodnosti vydědění žalobkyně nebylo určující neunesení důkazního břemene žalobkyní ani žalovanými, dospěl-li odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že zůstavitel „důvody pro vydědění neměl“, na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich právního posouzení], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. června 2017

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru