Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3134/2019Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
Okamžité zrušení pracovního poměru
Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3134.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

§ 58 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb.

§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3134/2019-262

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce T. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem v Blatné, Zahradnická č. 38, proti žalovanému Č. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 240/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2019 č. j. 30 Co 374/2018-193, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaromíra Císaře, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019 č. j. 30 Co 374/2018-193 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o řádném skutkovém vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a o tom, že vytýkané jednání žalobce spočívající v neoprávněných opakovaných vjezdech vozidlem do areálu skladu „zaplombovaným vjezdem“ ve dnech 20. 3. 2016, 4. 4. 2016 a 19. 4. 2016 představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru srov. (s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu vymezení důvodu výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru) například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, z nichž vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje, a že skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.

K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a v něm vyjádřený právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

Argumentuje-li dovolatel ve prospěch svého závěru o neurčitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru tím, že žalovaný „dohromady mísí v okamžitém zrušení pracovního poměru dva skutkové důvody“ (neoprávněné vjezdy do areálu a podílení se na odcizování pohonných hmot), pak přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2996/2007) je přípustné (možné), aby zaměstnavatel ve svém jednostranném právním úkonu (nyní právním jednání) směřujícím k rozvázání pracovního poměru uplatnil více důvodů, a že taková skutečnost má za následek, že v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení § 64 zákoníku práce (nyní podle ustanovení § 72 zákoníku práce) je třeba jednotlivé důvody zkoumat každý zvlášť a samostatně je také třeba posuzovat jejich účinky na další trvání pracovního poměru; jestliže pracovní poměr skončí na základě jednoho z nich, stávají se ostatní uplatněné důvody obsoletními.

K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

Svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle kterého k okamžitému zrušení pracovního poměru žalovaný přistoupil ve dvouměsíční subjektivní lhůtě podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, dovolatel založil jen na nesouhlasu se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel, namítá-li, že „interní šetření“ žalovaného bylo zahájeno již 5. 2. 2016, kdy „bezpochyby měl informace o tom, že zcela běžně dochází ke vjezdům zaplombovanými vraty“, a že „v rámci tohoto svého interního šetření“ se žalovaný musel „dozvědět o tvrzených neoprávněných vjezdech (…) více jak 2 měsíce před tím, než došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru“. Takové námitky však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají.

Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998 sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, z nichž vyplývá právní názor, že pro určení počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil, že právní úprava nedává ani prostor pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět, a že dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platné právní jednání), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl].

Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., také v případě dalších námitek směřujících proti skutkovým zjištěním soudů (namítá-li, že „odpovídajícím způsobem nebylo prokázáno, že by k tomuto vjezdu skutečně došlo, popřípadě, že tyto vjezdy byly neoprávněné“, že „předmětná vrata se k vjezdu běžně používala“, že „žalobce a jeho spolupracovníci vjížděli do areálu běžně za účelem odvozu pokáceného dřeva i jinými vjezdy než pouze hlavním vjezdem“, že „interní předpisy byly všem zaměstnancům předkládány k podepsání jako nesmyslné stohy papírů, které zaměstnanci jen podepisovali bez bližšího seznámení“, že „vjezdu se žalobce vždy dopouštěl na přímý pokyn svého nadřízeného zaměstnance“), na základě kterých činí své – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci (že „nelze v žádném případě dospět k závěru, že by trojnásobným neoprávněným vjetím do areálu žalované ze strany žalobce došlo k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem“). Tyto námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., proto přípustnost dovolání rovněž nezakládají.

Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že „nepřipustil provedení důkazu podáním vysvětlení D. ze dne 1. 5. 2016“, že „provedl důkaz obžalobou ze dne 16. 11. 2018, která byla ze strany žalované dodána taktéž po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně“, a že „předjímá výsledek trestního řízení“, pak přehlíží, že uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).

Domáhá-li se dovolatel (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 25 Cdo 2462/2016 a na zásadu legitimního očekávání vyjádřenou v ustanovení § 13 občanského zákoníku) toho, aby jeho právní případ byl rozhodnut obdobně jako jiný právní případ projednávaný u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 C 80/2016 (ve kterém se jiný zaměstnanec domáhal neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného mu žalovaným), pak pomíjí, že v jím odkazované věci řízení neskončilo vydáním konečného meritorního rozhodnutí (poté, co účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2017 č. j. 19 Co 1418/2017-244 řízení na základě zpětvzetí žaloby zastaveno).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru