Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3115/2013Usnesení NS ze dne 27.03.2015

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3115.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3115/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci péče o nezletilé děti V. a S. V., zastoupených opatrovníkem JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 4, dětí T. J., zastoupeného JUDr. Romanou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Gen. Svobody 45 a V. V., za účasti navrhovatele Města Olomouce, se sídlem Magistrátu města Olomouce v Olomouci, Horní náměstí č.p. 583, a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0P 551/2001, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. listopadu 2012, č.j. 70 Co 217/2012-614, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, č. j. 0 P 551/2001-520, zbavil otce rodičovské zodpovědnosti, uložil mu povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 2.340,- Kč „na účet okresního soudu“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti odůvodnil závěrem, že otec rodičovskou zodpovědnost dlouhodobě závažným způsobem zanedbával tím, že o ně dlouhodobě neprojevoval zájem, nepřispíval jim na výživné a nadto ji i zneužíval, neboť činí na matku nátlak, aby přistoupila na osvojení dětí. Uzavřel rovněž, že zbavení rodičovské zodpovědnosti nebude dětem na škodu, neboť otce neznají a nemají k němu vytvořený žádný vztah.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 12. 11. 2012, č.j. 70 Co 217/2012-614 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21Cdo 3909/2010 uvedl, že pro zbavení rodičovské zodpovědnosti jako krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem musí být dán obecný korektiv spočívající v tom, že takový zásah je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. V každém konkrétním případě je pak třeba hodnotit, zda takový zásah převažuje nad právem dítěte na rodinný život (nezletilá dvojčata s otcem nežijí rodinný život více než jedenáct let), na zachování rodinných svazků (nezletilá dvojčata nemají žádné citované ani jiné vazby k otci ani k jeho dvěma polorodým bratrům), na péči rodičů a osobní kontakt s nimi (péči otec nevykonával více než jedenáct let s ohledem na výkonu trestu odnětí svobody) a nad právem znát své rodiče (nezletilá dvojčata o biologickém otci sice ví, ale relevantnost této vědomosti je dle odvolacího soudu přinejmenším u nezletilého S. sporná s ohledem na jeho značné vývojové zpoždění).

Odvolací soud dále vyložil, že zbavení rodičovské zodpovědnosti otce k dětem má sankční charakter a je opatřením, které se promítá do práva na rodinný život. Přesto nezbytnost právě takového zásahu je dána naléhavou společenskou potřebou, přiměřenou sledovanému legitimnímu cíli - ochraně zájmu zdravotně postižených nezletilých dvojčat. Zájem nezletilých dětí S. a V. shledal odvolací soud v tom, aby necitlivými postupy otce vůči nim či matce nebyl ohrožován jejich další přiměřený vývoj (zejména ohledně psychického zdraví), již tak negativně ovlivněný jejich závažným zdravotním postižením.

Rozsudek odvolacího soudu napadl včas podaným dovoláním otec (dále též „dovolatel“). Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., v souladu s ustanovením § 237 odst. 2 písm. b), kdy zásadní právní význam spatřuje v tom, že „ se jedná o zásah do jeho základních práv a tento zásah byl proveden nedůvodně“. Dovolatel rekapituluje průběh řízení před soudy obou stupňů a odvolacímu soud vytýká, že vycházel ze skutkového stavu neúplně zjištěného soudem prvního stupně, aniž by zjednal nápravu a řízení doplnil o důkazy navrhované dovolatelem. Zejména vyhotovení znaleckého posudku z oboru psychologie ohledně osoby otce a doplnění dokazování k prokázání tvrzení otce, že o děti se aktivně zajímá. Dále namítá vady řízení ohledně neúčasti otce u řízení a z výše popsaných důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 17. 2. 2012, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31.12.2012).

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není přípustné.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Námitky dovolatele – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) – nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3, příp. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť otec zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, a současně předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; k takto uplatněným okolnostem nemůže být však při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání otce, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2015

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru