Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 310/2009Rozsudek NS ze dne 11.02.2010

HeslaMzda (a jiné obdobné příjmy)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.310.2009.1
Dotčené předpisy

§ 27 odst. 4, 5 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.03.2002

§ 29 odst. 3 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.03.2002


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 310/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. D. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J., s. d. N. P., o 81.619,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 129/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. července 2008, č. j. 25 Co 138/2008-232, takto:

Rozsudek krajského soudu se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% od 16. 3. 2002 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaný zaplatil 81.619,- Kč s úrokem z prodlení, z částek ve výši a za dobu, jež vyčíslila. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla u žalovaného zaměstnána ve funkci vedoucí ekonomické skupiny a že s ní byla také uzavřena manažerská smlouva, podle které jí náleželo odchodné ve výši dvou měsíčních platů (2 x 20.000,- Kč) a prémie podle ukazatelů, jež byly stanoveny v příloze k manažerské smlouvě (41.619,- Kč). Dne 8. 1. 2002 byl pracovní poměr ukončen dohodou mezi účastníky ke dni 31. 1. 2002. Žalovaný jí však odmítá jak odchodné, tak zbytek prémií v žalované výši vyplatit.

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 6 C 129/2002-205, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána ve vedoucí funkci, kde se pracovní poměr zakládá jmenováním [„byla ve funkci vedoucí ekonomické skupiny, v přímé řídící působnosti statutárního orgánu ve smyslu § 27 odst. 4 písm. a) bod 1. zákoníku práce tehdy platného“]. Ačkoli v té době platné ustanovení § 29 odst. 3 zák. práce umožňovalo ujednat s vedoucím zaměstnancem, jehož pracovní poměr se zakládá jmenováním, právo na odchodné, obdobné ujednání mezi účastníky posoudil jako neplatné. Platné ujednání o právu na odchodné bylo totiž zákonem podmíněno nejen současným sjednáním konkurenční doložky, ale i tím, že zaměstnanec bude z funkce odvolán před skončením svého funkčního období. Tato druhá zákonná podmínka v případě žalobkyně splněna nebyla, neboť nebyla z funkce vedoucí ekonomické skupiny odvolána před skončením funkčního období, ale výkon její vedoucí funkce skončil dohodou k 31. 1. 2002. Žalobu posoudil jako nedůvodnou i v té části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení zbytku prémií za rok 2001, neboť samotná manažerská smlouva ze dne 31. 1. 2001 takový nárok nezakládá, podmínky pro výplatu prémií žalovaný nestanovil a žalobkyně veškeré své pracovní povinnosti v roce 2001 neplnila „zcela řádně“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 7. 2008, č. j. 25 Co 138/2008-232, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba co do částky 41.619,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% od 16. 1. 2002 do zaplacení zamítnuta, potvrdil a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 40.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% od 16. 3. 2002 do zaplacení, jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% od 16. 3. 2002 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před „okresním ani před krajským soudem“. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyně nesplnila podmínky pro (úplnou) výplatu prémií za rok 2001 s ohledem na hodnocení plnění jejích pracovních povinností ze strany zaměstnavatele (žalovaného). Prémie má navíc povahu tzv. nenárokové složky mzdy) a nárok na ni nastává až okamžikem, kdy zaměstnavatel rozhodne o jejím přiznání. Vycházeje dále rovněž z toho, že žalobkyně zastávala vedoucí funkci, u níž se pracovní poměr zakládá jmenováním, s odkazem na rozsudek dovolacího soudu ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 328/2004, s argumentem, že jak v případě odvolání vedoucího zaměstnance z funkce před uplynutím doby, na kterou byl se svým souhlasem jmenován, tak také v případě, jestliže funkční období výkonu funkce v pracovním poměru založeném jmenováním nebylo výslovně ohraničené, a s poukazem na to, že „nemá důvodu se od daného právního názoru Nejvyššího soudu odchýlit“, „přisvědčil v této části odvolací argumentaci žalobkyně, které tedy vznikl nárok na odchodné ve výši 40.000,- Kč“.

V dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% od 16. 3. 2002 do zaplacení) žalovaný namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolává odvolací soud, dopadá toliko na případy odvolání vedoucího zaměstnance z funkce, že však žalobkyně do funkce jmenována nebyla a ani režimu jmenování nepodléhala. Navíc výkon funkce žalobkyně skončil dohodou ze dne 8. 1. 2002 současně s ukončením pracovního poměru ke dni 31. 1. 2002. Nelze proto v tomto případě „deklarovat očekávanou změnu faktického právního postavení žalobkyně“, kterou měl na mysli zákonodárce při úpravě podmínek poskytování odchodného. Kdyby soudní praxe v obdobných případech připustila nárok na odchodné i u pracovníků zvolených nebo jmenovaných, kteří by z jakýchkoliv důvodů mohli ukončit výkon stávající funkce, aniž by ztratili nárok na poskytnutí odchodného, „docházelo by zřejmě logicky i k případům zneužívání institutu odchodného a porušování jeho účelu a smyslu tak, jak má na mysli jeho právní úprava“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s právním názorem dovolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (skutková zjištění soudů v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 3. 2000 ve funkci „vedoucí ekonomické skupiny”. Manažerskou smlouvou ze dne 31. 1. 2001 byly mezi žalobkyní a žalovaným ujednány další individuální mzdové a pracovní podmínky. V článku VI. bodu 4. bylo takto dohodnuto, že „dojde-li k prostému ukončení výkonu funkce (uplynutím volebního období či uplynutím období, na které byl zaměstnanec jmenován) a s tím spojenému ukončení pracovního poměru (s výjimkou organizační změny podle § 46 odst. 1 písm. c) s provázaností na § 65 zákoníku práce), náleží zaměstnanci odchodné ve výši dvou měsíčních platů v Kč. Toto odchodné je podmíněno sjednáním konkurenční doložky dle bodu 3“. Dne 8. 1. 2002 uzavřela žalobkyně se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle níž její pracovní poměr skončí dne 31. 1. 2002.

Vzhledem k tomu, že k odvolání žalobkyně z funkce vedoucí ekonomické skupiny došlo ke dni 31. 1. 2002, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 3. 2002, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále jen „zák. práce“ (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce).

Podle ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů, a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.

Podle ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce vedoucími funkcemi, do nichž u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, jmenuje statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel, jsou funkce vedoucích zaměstnanců

a) v přímé řídicí působnosti

1. statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,

2. zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,

b) v přímé řídicí působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného

1. statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,

2. zaměstnavateli, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,

za podmínky, že tomuto vedoucímu zaměstnanci je podřízen další vedoucí zaměstnanec,

c) na ústředních orgánech.

Jmenování a odvolání může provádět u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, výlučně statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, výlučně zaměstnavatel. Je-li zaměstnavatelem stát, jmenování a odvolání může provádět výlučně vedoucí organizační složky státu. Jmenováním a odvoláním nelze pověřit jinou osobu.

Jak správně uvedl ve svém rozsudku již soud prvního stupně, žalobkyně zastávala u žalovaného funkci „vedoucí ekonomické skupiny“, která byla v přímé řídící působnosti statutárního orgánu žalovaného (předsedy družstva), proto ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 písm. a) bod 1. zákoníku práce byla ve vedoucí funkci, u které nemůže pracovní poměr vzniknout jinak než jmenováním. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena na výkon uvedené funkce pracovní smlouva ze dne 15. 3. 2000. Ke jmenování do funkce může dojít písemným právním úkonem nebo ústně a může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, že zaměstnanec byl skutečně do funkce jmenován. Rozhodující pro posouzení, zda došlo ke jmenování do funkce, jež je jmenováním obsazována, je, zda lze dovodit vůli zaměstnavatele jmenovat a souhlas zaměstnance se jmenováním. V projednávané věci, jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně ode dne 15. 3. 2000 do dne 31. 1. 2002 skutečně vykonávala funkci „vedoucí ekonomické skupiny“, a to nikoliv proti vůli žalovaného, ale v souladu s ní; žalovaný jí nejen zadával pracovní úkoly, ale také jí mimo jiné vyplácel za výkon této funkce mzdu. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný měl vůli, aby žalobkyně uvedenou funkci zastávala, a žalobkyně, jak vyplývá ze všech jejích postojů nejen v řízení, ale i z toho, že funkci fakticky vykonávala, se svým jmenováním do této funkce souhlasila. O vůli obou účastníků v tomto směru ostatně svědčí i obsah „Pracovní smlouvy“ ze dne 15. 3. 2000 a „Manažerské smlouvy“ ze dne 31. 1. 2001. Došlo tak bez ohledu na formální okolnosti případu (existenci „Pracovní smlouvy“ ze dne 15. 3. 2000) k založení pracovního poměru jmenováním (srov. obdobné závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, ročník 2003). Obstát nemůže ani námitka žalovaného uplatněná již v řízení před soudem prvního stupně, že žalobkyni nebyl podřízen další vedoucí zaměstnanec, neboť tato podmínka se vztahuje toliko na funkce vedoucích zaměstnanců v přímé řídicí působnosti „vedoucího zaměstnance přímo podřízeného statutárnímu orgánu“, což funkce „vedoucí ekonomické skupiny“ nebyla, neboť byla v přímé řídící působnosti přímo „statutárního orgánu“ žalovaného. Námitka dovolatele, že „žalobkyně do funkce jmenována nebyla a ani režimu jmenování nepodléhala“, proto není důvodná.

Souhlasit s dovolatelem však lze v tom, že výkon funkce žalobkyně skončil dohodou ze dne 8. 1. 2002 současně s ukončením pracovního poměru ke dni 31. 1. 2002 a že proto jí nárok na odchodné nemohl vzniknout.

Podle ustanovení § 29 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel může sjednat s vedoucím zaměstnancem, u něhož se pracovní poměr zakládá jmenováním nebo volbou, právo na odchodné pro případ, že vedoucí zaměstnanec bude z funkce odvolán před skončením svého funkčního období, je-li zároveň sjednána konkurenční doložka. Ujednání o odchodném odporující uvedeným podmínkám je neplatné.

Správně proto již soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že nárok na odchodné je podmíněn nejen tím, že jeho výplata je mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dohodnuta, tím, že se jedná o vedoucího zaměstnance, u něhož se pracovní poměr zakládá jmenováním, a tím, že je zároveň sjednána konkurenční doložka, ale také tím, že vedoucí zaměstnanec bude z funkce odvolán před skončením funkčního období. Všechny uvedené podmínky musí být splněny, aby nárok na odchodné vznikl; bez jejich splnění, jak vyplývá z ustanovení § 29 odst. 3 poslední věty zák. práce, je ujednání o odchodném neplatné. Protože v projednávané věci bylo mezi účastníky v článku VI. bodu 4. manažerské smlouvy ze dne 31. 1. 2001 ujednáno, že „dojde-li k prostému ukončení výkonu funkce (uplynutím volebního období či uplynutím období, na které byl zaměstnanec jmenován) a s tím spojenému ukončení pracovního poměru, náleží zaměstnanci odchodné ve výši dvou měsíčních platů v Kč“, je toto ujednání, pro rozpor s podmínkou „odvolání z funkce“ před skončením funkčního období, neplatné. Z neplatného ujednání nemohl žalobkyni nárok na odchodné vzniknout a nelze ho tak žalobkyni ani přiznat. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 328/2004, jichž se odvolací soud dovolává, neboť toto rozhodnutí se k otázce, zda může nárok na odchodné vzniknout i na základě dohody, která jeho vznik nepodmiňuje odvoláním z vedoucí funkce, nevyjadřuje; zabývá se zejména otázkou, zda lze za funkční období vedoucího zaměstnance, jehož pracovní poměr byl založen jmenováním, považovat celou dobu, po kterou měl působit ve funkci, do níž byl se svým souhlasem jmenován (na dobu neurčitou).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku (jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% od 16. 3. 2002 do zaplacení) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadeném výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. února 2010

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru