Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3084/2020Rozsudek NS ze dne 28.12.2020

HeslaOdvolání
Pracovněprávní vztahy
Právní úkony
Smlouva
Výpověď z pracovního poměru
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3084.2020.1
Dotčené předpisy

§ 73 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb.

§ 21 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb.

§ 40 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 43a odst. 1 obč. zák. ve zněn...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3084/2020-198

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 206/7, proti žalované S. z. š. C. k ú. v P., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská č. 742/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 117/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018 č.j. 23 Co 102/2018-154, takto:

I. Rozsudek městského soudu se ve výroku I. mění takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26.9.2017 č.j. 8 C 117/2016-73 se ve výroku I. mění tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 20.1.2016 je neplatná.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 16.641,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.278,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.413,- Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám doc. JUDr. Mgr. Jany Tlapák Navrátilové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 206/7.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 20.1.2016 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť po odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa – ředitelky žalované dne 20.1.2016 jí žalovaná „nemůže nabídnout změnu jejího dalšího pracovního zařazení odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci“.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 byla u žalované zaměstnána jako učitelka a následně s účinností od 1.7.2010 byla jmenována ředitelkou žalované. Podle jejího názoru však u ní „absentuje právním předpisem daný obligatorní vznik pracovního poměru jmenováním“, a to s ohledem na skutečnost, že podle ustanovení § 131 odst. 2 a 3 a § 166 odst. 2 školského zákona jsou jmenováni do funkce ředitele toliko ředitelé školské právnické osoby, ředitelé příspěvkové organizace a vedoucí organizační složky státu nebo její součásti, zatímco v daném případě žalovaná „nemá právní formu školské právnické osoby, nýbrž právní formu společnosti s ručením omezeným“. Uvedené ovšem nevylučuje, aby si účastnice sjednaly možnost odvolání z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované za předpokladu, že bude též dohodnuto, že se žalobkyně může tohoto místa vzdát. Taková dohoda však mezi účastnicemi sjednána nebyla, proto „nemohla žalovaná žalobkyni jednostranně odvolat z funkce ředitelky a nemohla dále přistoupit k aplikaci ust. § 73a odst. 2 zák. práce“. Kromě toho žalovaná „nesporně disponovala (a nadále disponuje) jinou odpovídající prací“, za niž „je možno považovat pozici učitelky“, na kterou byla žalobkyně, která má aprobaci pro výuku na prvním stupni, v roce 2008 přijata. V této souvislosti uvedla, že na pozici učitelky byla již v době výpovědní doby žalobkyně přijata paní K. M. a navíc „nedlouho“ po doručení výpovědi žalobkyni přistoupila žalovaná k vyhledávání osob na pozici učitelky a asistentky vedení společnosti.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26.9.2017 č.j. 8 C 117/2016-73 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 27.104,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované. Zdůraznil, že podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce se zakládá pracovní poměr jmenováním u vedoucích organizační složky státu a zaměstnanců v obdobné funkci, jinak pouze tam, kde to stanoví zvláštní právní předpis. Takovým předpisem je i školský zákon (zákon č. 561/2004 Sb.), který předpokládá vznik pracovního poměru jmenováním u ředitele školské právnické osoby (srov. § 131 tohoto zákona). Žalovaná však školskou právnickou osobou není, neboť školská právnická osoba vzniká zápisem do rejstříku školských právnických osob. Žalovaná je zapsána pouze v obchodním rejstříku a rejstříku škol a školských zařízení „a spadá tak pod ustanovení § 8 odst. 7 školského zákona“. Žalobkyně proto podle názoru soudu prvního stupně byla dne 1.7.2010 jmenována do funkce ředitelky „nikoli podle § 131 školského zákona, ale podle § 166 odst. 7 školského zákona“ (ve znění do 31.12.2011)“, ve kterém je uvedeno, že „u školského zařízení, jehož činnost vykonává jiná právnická osoba, primárně vykonává funkci ředitele statutární orgán nebo člen statutárního orgánu této právnické osoby, pokud splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zákonem č. 563/2004 Sb.“, a že „pokud nelze ředitele školy nebo školského zařízení ustanovit z těchto osob, jmenuje právnická osoba do funkce ředitele školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem“. Za tohoto stavu tedy žalobkyně „byla v souladu se zněním školského zákona účinného ke dni jejího jmenování řádně jmenována do funkce ředitele, tedy jmenována na vedoucí pracovní místo, čímž došlo ke změně jejího původního pracovního poměru“. Protože školský zákon stanoví určité důvody pro odvolání z funkce pouze u ředitele školské právnické osoby, soud prvního stupně dovodil, že k odvolání žalobkyně z funkce ředitelky školy mohlo dojít kdykoliv v průběhu pracovního poměru a z jakéhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu, a že tedy „odvolání žalobkyně z vedoucího místa je v souladu s § 72 zák. práce“. Vzhledem k tomu, že žalovaná rovněž „v řízení prokázala“, že v době dání výpovědi neměla možnost žalobkyni nabídnout pozici učitelky na prvním stupni základní škody, která by odpovídala zdravotnímu stavu i kvalifikaci žalobkyně, soud prvního stupně uzavřel, že „je dána fikce nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zák. práce“, a že proto předmětná výpověď z pracovního poměru ze dne 20.1.2016, splňující rovněž všechny formální náležitosti, je platným právním jednáním.

K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.9.2018 č.j. 23 Co 102/2018-154 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.328,- Kč k rukám JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že funkce ředitele žalované není pracovní pozicí, která se ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce obsazuje jmenováním, „byť ust. § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do 31.12.2011, užívá výraz jmenování“. Vyslovil přitom názor, že jmenováním ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce se zakládá pracovní poměr toliko u ředitele školy nebo školského zařízení „zřízeného tzv. veřejným zřizovatelem“ (stát, kraj, obec a dobrovolný svazek obcí), a to nejen ve formě školské právnické osoby, ale i ve formě příspěvkové organizace či organizační složky státu (její součásti). Není přitom vyloučeno, aby na tuto pozici byla jmenována osoba, která již v pracovněprávním vztahu ve škole působí, čímž dojde k dohodě o změně obsahu pracovního poměru. Naproti tomu – jak dále uvedl – „u ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná (než veřejná) právnická osoba, tedy např. právnická osoba založená podle obchodního zákoníku, tak jako žalovaná, se pracovní poměr nezakládá jmenováním ve smyslu ust. § 33 odst. 3 zák. práce“. Ustanovení § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do 31.12.2011, totiž předpokládá, že funkci ředitele školy nebo školského zařízení vykonává statutární orgán právnické osoby (v případě žalované jednatel) a teprve tehdy, nelze-li ředitele ustanovit z těchto osob, „jmenuje“ právnická osoba do funkce ředitele jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zákonem č. 563/2004 Sb. Zákon tedy „nepředpokládá, že ředitelem školy nebo školského zařízení bude fyzická osoba, jejíž pracovní poměr bude založen jmenováním, ale že ředitelem se stane dosavadní zaměstnanec (změnou obsahu pracovní smlouvy), který splňuje předpoklady podle zákona o pedagogických pracovnících“. Jakým způsobem bude „jmenování“ provedeno, závisí na postavení právnické osoby podle její formy a obsahu zakladatelských nebo zřizovacích dokumentů a vnitřních předpisů. Ustanovení do funkce ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem proto „je odlišné“ od ustanovení do funkce ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. veřejným zřizovatelem a „je obdobné režimu živnostenského zákona“. Takový byl „i úmysl zákonodárce“, jak vyplývá z důvodové zprávy a následné změny ustanovení § 166 odst. 7 školského zákona. Za tohoto stavu pak podle názoru odvolacího soudu mohla být žalobkyně odvolána z funkce ředitelky pouze tehdy, jestliže s ní byla možnost odvolání dohodnuta a současně s ní bylo dohodnuto, že se může této funkce vzdát (§ 73 odst. 2 zák. práce). V této souvislosti vycházel ze zjištění, že podpisem pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 žalobkyně „stvrdila, že byla řádně seznámena s pracovním řádem a vnitřními předpisy zaměstnavatele“, tedy i organizačním řádem ze dne 1.12.2007, který mj. upravuje i pracovní náplň ředitele školy a stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce. Byla-li tedy žalobkyni nabídnuta pracovní pozice o obsahu vymezeném v organizačním řádu a žalobkyně tuto nabídku přijala, odvolací soud dovodil, že žalobkyně tím „akceptovala i skutečnost, že z uvedené pracovní pozice může být odvolána či se jí může vzdát“. Mezi účastnicemi tak byla „platně sjednána dohoda o možnosti odvolání z vedoucího pracovního místa a vzdání se tohoto místa podle § 73 odst. 2 zák. práce, byť se tak nestalo písemnou formou“. Jelikož soud prvního stupně „dospěl ke správnému závěru“, že žalovaná neměla pro žalobkyni jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, protože v době dání výpovědi byla u žalované „všechna místa učitelů obsazena“, byla předmětná výpověď z pracovního poměru dána žalobkyni důvodně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda mezi účastnicemi byla uzavřena dohoda o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky žalované ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Vytkla odvolacímu soudu, že v rámci svých úvah „postupoval značně zjednodušujícím a právně rozporným způsobem“, jestliže dovozoval existenci takové dohody z organizačního řádu žalované, resp. s odkazem na poslední odrážku popisu náplně práce ředitele žalované v organizačním řádu žalované. Podle jejího názoru není možné sjednat mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dohodou o odvolání/vzdání se určitého vedoucího pracovního místa pouze s odkazem na vnitřní přepis zaměstnavatele, neboť, „má-li se jednat o dohodu, musí mít adresát oferty možnost tuto odmítnout“, přičemž „vnitřní předpis zaměstnavatele z povahy věci nelze považovat za dohodu, a to zvláště za situace, kdy organizační řád je víceméně aktem řízení vycházejícím ze vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance“. Kromě toho žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku (ne)existence volného pracovního místa u žalované a přitom „nepřípustně vybočil ze zásady volného hodnocení důkazů“. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že v průběhu řízení „prokázala, že minimálně v případě paní A. S. a pana M. L. tito učitelé zcela prokazatelně nesplňovali odbornou kvalifikaci pro výuku na prvním stupni základní školy“. Proto, pokud žalovaná tvrdila, že nemohla splnit svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce, pak „tato nemožnost byla přímo způsobena porušením právních předpisů samotnou žalovanou“, což žalobkyně „považuje za právně zcela nepřijatelnou situaci“. Žalobkyně proto „trvá na tom, že z právního pohledu nebylo místo paní A. S. nikým obsazené a mohlo a mělo být nabídnuto žalobkyni“. Dále žalobkyně považuje za „extrémně rozporný s provedenými důkazy“ závěr odvolacího soudu o tom, že inzerát žalované na volné pracovní místo učitele prvního stupně zveřejněný dne 5.2.2016 „byl reakcí na personální změny vyvolané změnou ve vedení školy, resp. že nutnost hledat nového pedagoga nastala až po odvolání žalobkyně z místa ředitelky žalované“. Uvedený závěr podle názoru dovolatelky představuje „nepřípustné excesivní vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů“, neboť „z žádného z předložených a provedených důkazů nevyplývá, že by v období od 20.1.2016 do 5.2.2016 mělo dojít k personálním změnám“. Podle jejího názoru inzerované volné místo „muselo existovat již v době odvolání žalobkyně z pozice ředitelky školy“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni dne 20.1.2016 je neplatné, a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky poté rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178 dovolání žalobkyně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Konstatoval, že námitka dovolatelky o neexistenci dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky žalované i bez výslovného vyjádření (implicitně) vychází z posouzení právního postavení ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem (jímž je žalovaná v projednávané věci) v jiné formě než ve formě školské právnické osoby podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Zdůraznil přitom, že v době, kdy žalobkyně začala od 1.7.2010 působit na vedoucím pracovním místě ředitelky žalované, upravoval školský zákon její právní postavení, včetně způsobu založení pracovního poměru, v ustanovení § 166 odst. 7 (ve znění účinném do 31.12.2011). Podle názoru dovolacího soudu je dikce tohoto ustanovení zcela jednoznačná ( …„jmenuje právnická osoba do funkce ředitele školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě“… ) a neumožňuje jiný (opačný) výklad. Nelze samozřejmě vyloučit, že zákonodárce měl jiný úmysl, ale ten se do právní úpravy účinné do 31.12.2011 (prozatím) nepromítl. V důvodové zprávě k novele školského zákona provedené zákonem č. 472/2001 Sb. (účinné od 1.1.2012) se ostatně uvádí, že v ustanovení § 166 odst. 7 „se zjednodušuje“ úprava ustavování ředitelů škol a školských zařízení soukromých zřizovatelů, které nemají formu školské právnické osoby; „zda bude ředitelem ustanoven člen statutárního orgánu nebo statutární orgán, popřípadě zaměstnanec právnické osoby, a jakým způsobem bude ustanovení provedeno, se ponechává na postavení právnické osoby dle její právní formy a obsahu zakladatelských nebo zřizovacích dokumentů a vnitřních předpisů“. Z tohoto vyjádření zákonodárce je patrné, že záměrně opouští dosavadní „složitější“ (do 31.12.2011 ovšem závaznou) právní úpravu a od 1.1.2012 již autoritativně neurčuje, jakým způsobem má být ředitel dosazen; je zde tedy patrný jeho názorový odklon, který se ovšem náležitě projevil až v právní úpravě účinné od 1.1.2012. Vzhledem k uvedenému proto dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu dospěl k závěru, že pracovní poměr ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, je-li tímto ředitelem jiná, od statutárního orgánu odlišná osoba v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem, se podle právní úpravy účinné do 31.12.2011 zakládal jmenováním, které prováděl statutární orgán této právnické osoby. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, jestliže žalobkyni (původně řadovou zaměstnankyni, která u ní od 1.7.2008 pracovala na pozici učitelky) od 1.7.2010 jmenovala ředitelkou žalované; mezi účastnicemi tak došlo ke změně pracovního poměru (ke změně druhu práce) a žalobkyně tím získala právní postavení jmenovaného zaměstnance. Vzhledem k tomu, že školský zákon nevymezuje důvody, pro které lze ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, odvolat, mohla žalovaná odvolat žalobkyni z funkce ředitelky kdykoliv v průběhu pracovního poměru a ze kteréhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu, což také žalovaná dne 20.1.2016 v souladu s ustanovením § 73a odst. 1 zák. práce v písemné formě řádně učinila. Výkon práce žalobkyně na tomto pracovním místě skončil následujícím dnem po doručení odvolání, tedy dne 21.1.2016. Protože v době doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 20.1.2016 žalovaná nebyla povinna navrhnout žalobkyni změnu jejího dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce, neboť (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř.) v té době žádné takové pracovní místo u ní volné nebylo (všechny pracovní pozice pedagogických pracovníků na prvním stupni základní školy byly obsazeny jinými učiteli), dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem uzavřel, že žalovaná byla oprávněna dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce, a že proto jde o platné právní jednání.

Na základě ústavní stížnosti podané žalobkyní Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 22.9.2020 sp. zn. III. ÚS 4002/19 vyslovil, že uvedeným rozsudkem dovolacího soudu „bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, a z tohoto důvodu tento rozsudek dovolacího soudu zrušil. Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatelka v odůvodnění dovolání identifikovala tři okruhy otázek, na jejichž zodpovězení záviselo rozhodnutí ve věci samé. Výslovně přitom uvedla, že první z okruhu rozhodných otázek - posouzení právního postavení ředitele školy nebo školského zařízení, jehož činnost vykonává jiná právnická osoba, z hlediska vzniku nebo změny pracovního poměru – odvolací soud posoudil v její prospěch, když dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně jako ředitelky u žalované nevznikl jmenováním podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce. Dovoláním rozporované závěry odvolacího soudu se tak vztahovaly k dalším dvěma okruhům otázek, tj. k možnosti skončení pracovního poměru odvoláním (za situace kdy tento nevznikl jmenováním) a k otázce (ne)existence volného pracovního místa u žalované, které měly být podle stěžovatelky posouzeny způsobem vybočujícím z volného hodnocení důkazů. Další argumentace stěžovatelky v dovolání se soustřeďuje na vyjádření nespokojenosti s řešením právě těchto dvou otázek odvolacím soudem a tvrzení o nesprávnosti jeho postupu při jejich posouzení a přijetí skutkových závěrů k nim se vztahujících. Ústavní soud tak neshledal, že by stěžovatelka svým dovoláním navrhovala přezkum závěru odvolacího soudu o tom, že pracovní místo ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba než školská právnická osoba, příspěvková organizace, organizační složka státu nebo její součást, není pracovním místem, které se podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce obsazuje jmenováním. Nejvyšší soud jako soud dovolací proto nebyl oprávněn opětovně posuzovat tuto dílčí právní otázku, která byla v řízení již vyřešena, protože stěžovatelka se ve svém dovolání přezkumu tohoto závěru odvolacího soudu nedomáhala. Naopak byl povinen se zabývat žalobkyní vymezenou otázkou, zda tím, že přijala nabídku pracovního místa (funkce) ředitelky základní školy o obsahu vymezeném v organizačním řádu, který mimo jiné upravuje i pracovní náplň ředitele školy a stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce, došlo mezi stěžovatelkou a žalovanou základní školou k uzavření dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky základní školy ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Nejvyšší soud se nezabýval ani otázkou spočívající v posouzení (ne)existence volného pracovního místa u žalované v době výpovědi a s ní spjatou námitkou extrémního rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním; nedostatečně přitom zdůvodnil, proč by tento tvrzený rozpor v provedeném dokazování se závěry odvolacího soudu nemohl spadat pod dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Závěry odvolacího soudu o (ne)existenci volného pracovního místa u žalované, jež by mohlo být stěžovatelce nabídnuto, přitom mají jednoznačně vliv na celkový výsledek řízení a jsou způsobilé ovlivnit meritorní rozhodnutí, tj. rozhodnutí o (ne)platném skončení pracovního poměru. Za tohoto stavu, kdy dovolatelkou byly srozumitelně určeny meze přezkumu v dovolacím řízení, avšak Nejvyšší soud se v těchto mezích nepohyboval, došlo podle názoru Ústavního soudu k porušení stěžovatelčiných procesních práv nejen na zákonné úrovni, ale i na úrovni ústavní.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“) se proto věcí znovu zabýval. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve věnoval otázce přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 žalobkyně pracovala u žalované, která je základní školou zřízenou tzv. neveřejným zřizovatelem, od 1.7.2008 jako učitelka. Od 1.7.2010 žalobkyně působila na vedoucím pracovním místě (funkci) ředitelky žalované, ze kterého byla dopisem žalované ze dne 20.1.2016 odvolána. Současně dopisem ze dne 20.1.2016 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, kterou odůvodnila tím, že po odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované jí „nemůže nabídnout změnu jejího dalšího pracovního zařazení odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci“.

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – dovodil, že žalobkyní zastávané vedoucí pracovní místo (funkce) ředitele žalované není pracovní pozicí, která se ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce obsazuje jmenováním, „byť ust. § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do 31.12.2011, užívá výraz jmenování“. Uvedený závěr odvolacího soudu žalobkyně v dovolání nezpochybňuje. Za dané situace tak mohla být žalobkyně odvolána z funkce ředitelky – jak akcentuje rovněž odvolací soud – pouze tehdy, jestliže ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce s ní byla možnost odvolání dohodnuta a zároveň s ní bylo dohodnuto, že se může této funkce vzdát. V této souvislosti žalobkyně v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil, zda k takové dohodě mezi žalobkyní a žalovanou skutečně došlo.

Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci tak závisí mj. na vyřešení otázky hmotného práva, v jaké formě a za jakých okolností (podmínek) může být mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem platně uzavřena dohoda podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Protože tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po opětovném přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Nastolenou právní otázku je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že podle názoru odvolacího soudu dohoda o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa byla mezi účastníky sjednána dne 1.7.2010 v okamžiku, kdy žalobkyně toto pracovní místo přijala – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.7.2010 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce, jestliže je zaměstnavatelem jiná právnická osoba než uvedená v § 33 odst. 3 nebo fyzická osoba, může být s vedoucím zaměstnancem dohodnuta možnost odvolání z pracovního místa, je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec může tohoto místa vzdát.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že má-li zaměstnanec, jehož pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou, zastávat podle sjednaného druhu práce vedoucí pracovní místo, může s ním zaměstnavatel sjednat, že ho bude moci (v budoucnu) z pracovního místa odvolat a že se zaměstnanec může tohoto vedoucího pracovního místa vzdát. Dohoda o tom, že zaměstnanec může být odvolán z vedoucího pracovního místa a že se zaměstnanec může svého vedoucího pracovního místa vzdát, je uzavřena, jen jestliže byly sjednány obě tyto možnosti ukončení výkonu této práce. Předpokladem pro sjednání dohody není, aby zaměstnanec zastával (již v době jejího uzavření) vedoucí pracovní místo. Přípustné je její sjednání také jen pro případ, že zaměstnanec bude u zaměstnavatele (v budoucnu) zastávat vedoucí pracovní místo. Uzavřená dohoda se vztahuje na každé vedoucí pracovní místo, které zaměstnanec bude (může v budoucnosti) u zaměstnavatele zastávat, nebylo-li sjednáno něco jiného. Dohoda může být obsažena v pracovní smlouvě nebo sjednána samostatně. Může být uzavřena při vzniku pracovního poměru nebo i kdykoliv za jeho trvání, a to na dobu určitou nebo na neurčito. Dojde-li ke skončení pracovního poměru, dohoda zaniká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1073/2017).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že „zákoník práce nestanoví pod sankcí neplatnosti povinnost písemné formy této dohody“. Zákoník práce, stejně jako občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, který se na danou věc subsidiárně použije (srov. § 40 odst. 1 obč. zák. a § 21 odst. 1 větu první a druhou zák. práce), vychází z principu bezformálnosti pracovněprávních úkonů (jednání), podle nějž se určitá forma právního úkonu vyžaduje, jestliže tuto formu určí zákon nebo dohoda subjektů. Každý pracovněprávní úkon tak smí být učiněn jakoukoli formou, tedy písemně nebo ústně (výslovně), popřípadě jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit (konkludentně), ledaže je zákonem předepsáno nebo smluvními stranami základních pracovněprávních vztahů (jinými subjekty pracovněprávních vztahů) dohodnuto, že smí být učiněn pouze písemně.

Ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce, které na posuzovaný právní vztah dopadá, stanoví toliko obecně, že „s vedoucím zaměstnancem může být dohodnuta možnost odvolání z pracovního místa, je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec může tohoto místa vzdát“, aniž by byla stanovena (na rozdíl od jiných ustanovení zákoníku práce) konkrétní forma, v níž má být takový pracovněprávní úkon učiněn. Volba právní formy pracovněprávního úkonu je ovšem výrazem procesní obezřetnosti zaměstnavatele, neboť v případném pracovněprávním sporu bude mít zaměstnavatel povinnost tvrdit a prokázat, že se zaměstnancem uzavřel dohodu podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Není-li forma pracovněprávního úkonu výslovně stanovena, pak vycházeje z principu bezformálnosti pracovněprávních úkonů, je třeba přijmout závěr, že dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o tom, že zaměstnanec může být odvolán z vedoucího pracovního místa a že se zaměstnanec může svého vedoucího pracovního místa vzdát, mohla být platně uzavřena i ústně.

S názorem odvolacího soudu, že mezi žalobkyní a žalovanou byla „platně sjednána dohoda o možnosti odvolání z vedoucího pracovního místa a vzdání se tohoto místa podle § 73 odst. 2 zák. práce, byť se tak nestalo písemnou formou“, však dovolací soud přesto nesouhlasí.

Dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o možnosti odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa a možnosti zaměstnance se tohoto místa vzdát je dvoustranný právní úkon, který spočívá na dvou vzájemných a obsahově shodných projevech vůle. Uzavření této dohody se řídí – vzhledem k tomu, že v zákoníku práce není upraveno – subsidiárně ustanoveními § 43a a násl. obč. zák. Vznik (uzavření) smlouvy (dohody) předpokládá podání návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh na uzavření smlouvy (dohody) je jednostranný projev vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu navrhuje dostatečně určitě uzavření smlouvy (dohody) s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel vázán (srov. § 43a odst. 1 obč. zák.). Přijetí návrhu (akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy (dohody). Návrh smlouvy (dohody) je přijat okamžikem, kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva (dohoda) je tak uzavřena.

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku –v této souvislosti akcentoval, že žalobkyně podpisem pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 „stvrdila, že byla řádně seznámena s pracovním řádem a vnitřními předpisy zaměstnavatele (čl. 11, bod 11.6 smlouvy)“, tedy i organizačním řádem přijatým dne 1.12.2007, „který mimo jiné upravuje i pracovní náplň ředitele školy a stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce“. Jestliže poté byla žalobkyni nabídnuta pracovní pozice ředitelky školy o obsahu vymezeném v organizačním řádu a žalobkyně tuto nabídku přijala, pak podle názoru odvolacího soudu „akceptovala i skutečnost, že z uvedené pracovní pozice může být odvolána či se jí může vzdát“. Uvedená úvaha odvolacího soudu, který vzhledem k popsaným okolnostem shledal mezi účastnicemi platné sjednání dohody podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce, však není správná.

Jak bylo vyloženo již výše, návrh na uzavření smlouvy (dohody) je definován jako jednostranný adresovaný projev vůle směřující k uzavření smlouvy. Je určen jedné či více konkrétním osobám a musí z něj vyplývat vůle navrhovatele, že v případě jeho přijetí jím bude vázán, a musí také být dostatečně určitý. Základními zákonnými náležitostmi návrhu na uzavření smlouvy (oferty) je tedy jeho adresnost a určitost. Adresnost je přitom dána tím, že návrh je omezen jen na konkrétní (individuálně určenou) osobu adresáta. Právně relevantním návrhem (ofertou) na uzavření dohody podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce proto může být pouze takový projev vůle zaměstnavatele, který je určen (adresován) konkrétnímu zaměstnanci a směřuje k uzavření dohody s uvedeným obsahem, který je dostatečně určitý a z něhož vyplývá vůle zaměstnavatele být jím vázán v případě jeho přijetí. Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti akcentované odvolacím soudem (ani jednotlivě, ani ve svém souhrnu) zásadně nemohou představovat projev vůle zaměstnavatele (žalované), ve kterém by mohl být spatřován adresný a určitý návrh na uzavření dohody podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Ani ze žádných jiných skutečností a důkazů, které jsou obsaženy ve spise, nelze v projednávané věci dovodit závěr, že by žalovaná takovou ofertu, která by byla projevem vůle s uvedeným konkrétním obsahem výslovně adresovaným žalobkyni, učinila. Žalovaná ostatně s ohledem na svůj právní názor, že „pracovní poměr se žalobkyní (na funkci ředitelky žalované) byl založen podle zvláštního předpisu jmenováním“, na kterém setrvala v průběhu celého řízení, nepovažovala „v této situaci za potřebné uzavření dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa, podle níž může být zaměstnanec ze svého místa odvolán nebo se ho může vzdát“.

Jelikož za dané situace mezi účastnicemi nebyla uzavřena dohoda podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce, nemohlo dne 20.1.2016 dojít k platnému odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované, a nebyl tudíž splněn základní předpoklad pro dání platné výpovědi z pracovního poměru z důvodu fikce nadbytečnosti podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, který uplatnila žalovaná v projednávané věci. Protože předmětná výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 20.1.2016 je již z tohoto důvodu neplatným právním jednáním, nezabýval se již dovolací soud dalšími dovolacími námitkami, kterými žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce ze strany žalované, neboť na konečné rozhodnutí dovolacího soudu ve věci samé (o opodstatněnosti uplatněného nároku žalobkyně na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20.1.2016) již nemají (nemohou mít) žádný vliv.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek městského soudu ve věci samé změnil tak, že žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 20.1.2016 vyhověl. [§ 243d odst. 1 písm. B) a § 220 odst. 1 písm. B) o. s. ř.].

O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně v nich měla ve věci plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátkou pro jednotlivá řízení před soudy všech stupňů a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10.000,- Kč. Za řízení před soudem prvního stupně tak činí odměna 10.000,- Kč, za odvolací řízení 10.000,- Kč a za dovolací řízení 5.000,- Kč (advokátka zde učinila pouze jediný úkon právní služby).

Kromě této paušální sazby odměny advokátky vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před soudem prvního stupně ve výši 7 x 300,- Kč, celkem 2.100,- Kč, v odvolacím řízení ve výši 6 x 300,- Kč, celkem 1.800,- Kč, a v dovolacím řízení ve výši 300,- Kč (srov. § 13 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Dále žalobkyni vznikly náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000,- Kč, za odvolání ve výši 2.000,- Kč a za dovolání ve výši 14.000,- Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty v řízení před soudem prvního stupně ve výši

2.541,- Kč, odvolacím řízení ve výši 2.478,- Kč a dovolacím řízení ve výši 1.113,- Kč.

Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 16.641,- Kč, odvolacího řízení v celkové výši 16.278,- Kč a dovolacího řízení v celkové výši 20.413,- Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokátky, která žalobkyni v těchto řízeních zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 12. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru