Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3055/2020Usnesení NS ze dne 26.11.2020

HeslaŽaloba
Diskriminace
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3055.2020.1
Dotčené předpisy

§ 79 o. s. ř.

§ 43 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3055/2020-53

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. D., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, třída Přátelství č. 1960, proti žalované České

republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064, o 10,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 256/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020 č.j. 23 Co 134/2020-38, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou ze dne 18.10.2019 (po jejím doplnění na výzvu soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 10,000.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od 7.6.1999 byl příslušníkem Policie České republiky, „ustanovený na služebním místě vrchní asistent, PČR Ochranná služba, odbor ochrany objektů zvláštního významu, 2. oddělení, 1. skupina“, a že dne 31.10.2016 byl na vlastní žádost ze služebního poměru propuštěn. Důvodem podání žádosti o skončení služebního poměru bylo „diskriminační, šikanózní či jinak nestandardní způsoby jednání ze strany jeho nadřízených a žalované jako celku“, které žalobce spatřoval zejména v jednání služebního funkcionáře a vedoucích příslušníků vůči jeho osobě, podrobně popsaném v žalobě pod body 1. až 12., které „bylo činěno tak, aby způsobilo žalobci škodu a těžké příkoří, znepříjemnilo mu službu a osobní život“, a donutilo ho, „aby opustil i bezpečnostní sbor, a tím ho připravilo o odchodné, výsluhový příspěvek a další služební příjem“. Zdůraznil přitom, že vytčené jednání „není v přímé souvislosti s formálním rozhodnutím služebního funkcionáře“, ale je „faktickým postupem služebního funkcionáře a vedoucích příslušníků“, a proto požadoval po žalované „přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru“. Výši přiměřeného zadostiučinění žalobce „určil s ohledem na těžké příkoří, zaplacené náklady právního zastoupení, zkrácení na odchodném a výsluhovém příspěvku a na služebním příjmu“, které podle jeho názoru „stanovují závažnost újmy“. Jako žalovanou žalobce v žalobě označil „Českou republiku – Policii České republiky, Ochrannou službu Policie České republiky, se sídlem v Praze 7, Strojnická č. 27“.

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 8.1.2020 č.j. 12 C 256/2019-21 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce ani přes výzvu soudu neodstranil vytčené vady žaloby. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce v žalobě „zcela nevhodně, v rámci vylíčení rozhodných skutečností spojil řadu nároků, přičemž ne u každého z nich je dána pravomoc soudu“. Žalobce uvádí, že žalobou označené diskriminační jednání nesouvisí s konkrétním rozhodnutím služebního funkcionáře, „a to navzdory tomu, že dílčí, v žalobě popsaná jednání s konkrétním rozhodnutím služebního funkcionáře spojena z podstaty věci být musí“. Nedostatečné zůstává také vylíčení rozhodných skutečností (a označení důkazů) ohledně následků tvrzeného diskriminačního jednání a výše požadovaného zadostiučinění, neboť „nepostačuje uvést, že žalobce pociťoval těžké příkoří“. Neodstraněn dále zůstal i rozpor mezi vylíčenými okolnostmi a žalobním petitem, „když není zřejmé, zda se žalobce domáhá také nákladů, které vynaložil v rámci řízení popsaných v žalobě“. Z uvedených důvodů soudu prvního stupně „nezbylo než postupovat podle § 43 odst. 2 o.s.ř. a žalobu odmítnout“. Na straně žalované soud prvního stupně jednal s „Českou republikou – Ministerstvem vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2020 č.j. 23 Co 134/2020-38 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „ze žaloby se nepodává jednoznačně, zda se žalobce domáhal újmy nemajetkové či majetkové, když skutková zjištění směřují k tvrzené diskriminaci (byť žádný relevantní diskriminační důvod tvrzen není), šikaně a nerovnému zacházení, přičemž v souvislosti s popsaným vícečetným jednáním žalobci měla vzniknout majetková i nemajetková újma“. Žalobce tedy „navenek zřetelně neprojevil, čeho se podanou žalobou domáhá, a obsah žaloby vyvolal i otázku, zda je dána pravomoc soudu ohledně uplatněných nároků“. K odstranění těchto vad žaloby soud prvního stupně žalobce „srozumitelně i dostatečně“ vyzval a zároveň jej poučil o následcích nesplnění výzvy. Podle názoru odvolacího soudu však žalobce podáním ze dne 7.1.2020 toliko „odstranil pochybnosti v tom, jaké újmy se domáhá, když jednoznačně určil, že jde o újmu nemajetkovou, a rovněž vysvětlil, jakým způsobem (součtem újem majetkových) dospěl k její výši“. V ostatním však vada žaloby spočívající v neurčitosti žalobních tvrzení odstraněna nebyla. Žalobcem vylíčená nemajetková újma se vztahuje ke všem v žalobě popsaným jednáním (situacím), které žalobce považuje za diskriminační. Vzhledem k tomu, že „z popsaných jednání nelze vysledovat věcnou a časovou souvislost (spojuje je jen to, že se vztahují ke služebnímu poměru žalobce), lze mít za to, že žalobce v řízení neuplatnil jen jeden nárok na přiměřené zadostiučinění, ale více dílčích samostatných nároků, kdy každý z nich je založen na samostatném skutkovém základě (objektivní kumulace nároků)“. Proto – jak odvolací soud dále zdůraznil – „bylo třeba, aby žalobce u každého z nich uvedl nejen skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), ale uvedl i výši zadostiučinění, kterého se u každého takto vymezeného nároku domáhá“. V rámci vylíčení každého skutkového děje musí žaloba obsahovat skutečnosti, ze kterých alespoň v základních obrysech vyplývá konkrétní diskriminační jednání ze strany služebního orgánu ve vztahu k žalobci, či v souvislosti s jakým vydaným správním rozhodnutím k němu došlo, jaká újma mu tím byla způsobena a jak se projevila (v čem spočívá). Tomuto požadavku však žalobce podle mínění odvolacího soudu nedostál a vytčenou vadu žaloby neodstranil ani v odvolacím řízení, ačkoli – jak vyplývá z jeho odvolání – „je si vědom toho, že jím požadovaná výše nemajetkové újmy se vztahuje k různým jednáním; setrval však na tom, že i tak se nejedná o dílčí nároky“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že v daném případě „nebyl pro odmítnutí žaloby žádný důvod“. Zdůraznil, že několikrát písemně uvedl, že uplatňuje jeden nárok, a to na přiměřené zadostiučinění (a nikoliv nemajetkovou újmu) ve smyslu ustanovení § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle kterého výši přiměřeného zadostiučinění „určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo“. Příslušným je zde tedy jednoznačně soud, tedy je zde dána pravomoc soudu a nikoliv služebního funkcionáře, tak jako je tomu u náhrady škody. Proto žalobci „není známo, proč a které nároky údajně neměly patřit do pravomoci soudu“, a stejně tak neví, „na základě jakých skutečností a právního ustanovení soudy hodnotí, že v tomto konkrétním případě žalobce uplatňuje více nároků“. Žalobce má za to, že je „tzv. pánem sporu“, tedy vymezuje předmět řízení, a „soud nemá žádné oprávnění k tomu, aby jeho nároky měnil, či přiměřené zadostiučinění štěpil na dílčí nároky“, anebo aby „libovolně měnil osobu žalované, resp. její organizační složky“. Žalobce se rovněž domnívá, že „nemajetková újma a přiměřené zadostiučinění jsou obsahově odlišné a nelze je zaměňovat“, proto výzva soudu prvního stupně neodpovídala uplatněnému nároku, neboť „soud zde zjevně zaměnil nároky vyplývající z náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím“. Výzva soudu prvního stupně tak byla nesrozumitelná a zmatečná, což žalobce soudu písemně sdělil s tím, že byl připraven případně reagovat na další výzvu. Soudy obou stupňů však bez bližšího odůvodnění a vysvětlení setrvaly na svém názoru a žalobu odmítly. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Žalobce v dovolání - kromě jiného – vytýká soudům, že „bez bližšího odůvodnění změnily osobu žalované, resp. její organizační složky“. Nesouhlasí tedy s úsudkem soudu prvního stupně (který odvolací soud nijak nezpochybnil), že za stát má v tomto řízení vystupovat ministerstvo vnitra.

V ustálené soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že je-li účastníkem řízení stát (Česká republika), vystupuje za něj před soudem buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (v případech uvedených v zákoně č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů), nebo organizační složka státu (tak, jak je definována v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů) příslušná podle zvláštního právního předpisu (v ostatních případech) [srov. § 21a odst. 1 o.s.ř.]. Označí-li žalobce organizační složku státu, která v daném řízení není příslušná za stát jednat, nejde o vadu podání (§ 43 o.s.ř.) ani o nedostatek podmínky řízení (§ 104 o.s.ř.), neboť ustanovení § 21a odst. 1 o.s.ř. kogentně stanoví, kdo vystupuje v řízení za stát, a je povinností soudu, aby tento zákonný příkaz – i bez součinnosti s účastníky řízení – naplnil. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2005 sp. zn. 30 Cdo 629/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2017 sp. zn. 21 Cdo 4639/2016). Z uvedeného vyplývá, že za stát vystupuje v řízení ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě.

Policie České republiky jako ozbrojený bezpečnostní sbor podřízený Ministerstvu vnitra České republiky (srov. § 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky) je – jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1 a § 51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. – organizační složkou státu. Jako organizační složka státu není právnickou osobou (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.). Protože ani zákon nepřiznává Policii České republiky (ani jejím organizačním složkám) způsobilost být účastníkem řízení, není způsobilým účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se Policie České republiky stát, tj. Česká republika, jejímž jménem jedná (činí právní úkony) v záležitostech týkajících se policie zpravidla Ministerstvo vnitra (k tomu srov. též stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.1.1997 sp. zn. Plsn 2/96, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2009 sp. zn. 21 Cdo 4184/2008). Za této situace je zřejmé, že postup soudu prvního stupně, který začal jednat s ministerstvem vnitra jako organizační složkou státu, jež je v tomto sporu podle zákona příslušná za stát jednat, je v souladu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Rozhodnutí odvolacího soudu závisí dále na vyřešení právní otázky vymezení předmětu řízení a tzv. objektivní kumulace nároků a jaké jsou v takovém případě náležitosti žaloby podle ustanovení § 79 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).

Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Postačuje přitom, budou-li v žalobě vylíčeny rozhodující skutečnosti jen v takovém rozsahu, který je zcela nutný k tomu, aby bylo jasné, co bude předmětem řízení u soudu. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně). Žalobce je povinen k žalobě připojit listinné důkazy, jichž se dovolává (§ 79 odst. 2 o.s.ř.); není však vadou žaloby, která by bránila pokračování v řízení, pokud tak neučiní. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněném pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2007 sp. zn. 21 Cdo 2299/2006).

Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst.2 o.s.ř.). Cílem úpravy postupu soudu při odstraňování vad podání je dát účastníku možnost, aby, i když je jeho podání (žaloba) nezpůsobilé projednání, tento nedostatek napravil a soud mohl k (po opravě již projednatelnému) podání přihlédnout.

V projednávaném případě z obsahu žaloby ze dne 18.10.2018 vyplývá, že žalobce požaduje po žalované peněžité plnění ve výši 10,000.000,- Kč, které má představovat náhradu za příkoří a útrapy způsobené žalobci v rámci jeho služebního poměru policisty „diskriminačními, šikanózními či jinak nestandardními způsoby jednání ze strany jeho nadřízených a žalované jako celku“, které žalobce podrobně popsal v žalobě pod body 1. až 12., a označil rovněž důkazy, jichž se dovolává. K výzvě soudu prvního stupně ze dne 12.12.2019 žalobce podáním ze dne 7.1.2020 upřesnil, že se domáhá po žalované „přiměřeného zadostiučinění dle ustanovení § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru“ za „nezákonné“ jednání služebního funkcionáře a vedoucích příslušníků vůči jeho osobě, popsané v žalobě pod body 1. až 12., které „bylo činěno tak, aby způsobilo žalobci škodu a těžké příkoří, znepříjemnilo mu službu a osobní život“, a donutilo ho, „aby opustil i bezpečnostní sbor, a tím ho připravilo o odchodné, výsluhový příspěvek a další služební příjem“. Zdůraznil přitom, že „uvedené jednání není v přímé souvislosti s formálním rozhodnutím služebního funkcionáře, ale že téměř veškerá jednání jsou faktickým postupem služebního funkcionáře a vedoucích příslušníků“. Výši přiměřeného zadostiučinění žalobce „určil s ohledem na těžké příkoří, zaplacené náklady právního zastoupení, zkrácení na odchodném a výsluhovém příspěvku a na služebním příjmu“, které podle jeho názoru „stanovují závažnost újmy“.

Z uvedených údajů a z konkretizace jednotlivých skutků (obsažené v žalobě pod body 1. až 12.), v nichž žalobce spatřuje závadné jednání nadřízených služebních funkcionářů vůči jeho osobě, je v první řadě zřejmé, že předmětem řízení je peněžitá náhrada nemajetkové újmy z důvodu porušení práva na rovné zacházení a zákazu diskriminace. Podle judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.2.2016 sp.zn. 30 Cdo 520/2014) o nemajetkové újmě lze hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu měřitelnou v penězích, a proto nevede ani k žádnému snížení jeho majetku. Tyto újmy vznikají a napravují se zvláště tam, kde je narušena osobnost člověka (např. právo na život, zdraví, svobodu, soukromí, důstojnost, čest, jméno apod.). V daném případě má tato újma spočívat – jak se podává z obsahu žaloby – především v úkorném pocitu žalobce, v jeho duševních útrapách a příkořích. Žalobcem požadované přiměřené zadostiučinění a nemajetková újma se přitom – jak se žalobce v dovolání mylně domnívá – navzájem nevylučují, naopak spolu úzce souvisí. Peněžité zadostiučinění může být v závislosti na skutkové podstatě právní normy, která má být na danou věc aplikována, považováno za jednu z forem odčinění nemajetkové újmy.

Současně je mimo pochybnost, že žalobce uplatňující nárok na peněžitou náhradu za nemajetkovou újmu z titulu nerovného zacházení a diskriminace v rámci služebního poměru musí v žalobě uvést – aby byla projednatelná – skutečnosti, ze kterých alespoň v základních obrysech vyplývá konkrétní závadné jednání ze strany nadřízeného služebního funkcionáře vůči osobě žalobce, jaká nemajetková újma tím byla žalobci způsobena a jak se projevila (v čem spočívá). Zároveň musí žalobce v žalobním návrhu uvést, jakou peněžitou částku požaduje. Není přitom vyloučeno, aby žalobce z téhož titulu (zde z důvodu porušení práva na rovné zacházení a zákazu diskriminace) uplatnil více peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem. V takovém případě jde o tzv. objektivní kumulaci nároků, kdy žalobce musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2003 sp. zn. 25 Cdo 1310/2003). Uvedené přitom platí pro jakékoli peněžité nároky bez ohledu na to, zda žalobce požaduje nahradit škodu (majetkovou újmu) či újmu nemajetkovou.

S názorem dovolatele, že v řízení uplatnil pouze jeden nárok na přiměřené zadostiučinění, a nikoli „více dílčích samostatných nároků, z nichž každý je založen na samostatném skutkovém základě“, jak dovodil odvolací soud, dovolací soud nesouhlasí.

Soudní praxe je ustálena v názoru, že posouzení, zda se jedná o samostatný nárok s odlišným skutkovým základem či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2009 sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Rozhodující je právní způsobilost jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.2.2010 sp. zn. III. ÚS 2867/09). Z uvedeného vyplývá, že není podstatné, jaký druh plnění je v žalobním petitu požadován, případně zda se odvíjí od téže právní normy; podstatná je skutečnost, zda dílčí nárok obstojí samostatně v případném soudním řízení. Proto je také odůvodněn výše zmíněný požadavek, aby tyto jednotlivé nároky byly v žalobě specifikovány do té míry, aby bylo možno rozhodnout o každém z nich samostatně.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že žalobcem vyčíslená náhrada za nemajetkovou újmu se vztahuje ke všem v žalobě popsaným jednáním, v nichž žalobce spatřuje „diskriminační, šikanózní či jinak nestandardní způsoby jednání ze strany jeho nadřízených a žalované jako celku“. Dovolatel v žalobě uvedl pouze souhrnnou částku ve výši 10,000.000,- Kč. Mezi jednotlivými jednáními (popsanými v žalobě pod body 1. až 12.) však není věcná a časová souvislost v tom smyslu, že by je bylo možno považovat za jediný pokračující (trvající) skutek. Naopak jednotlivá jednání, která spojuje pouze to, že k nim došlo v rámci služebního poměru žalobce, lze od sebe oddělit tak, že náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou zvlášť každým z těchto jednání lze v soudním řízení uplatnit samostatně. Za tohoto stavu tedy žaloba ze dne 18.10.2019 (ve spojení s podáním ze dne 7.1.2020) nesplňuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., neboť z ní není zřejmé, jaké částky žalobce požaduje ve vztahu ke každému jím uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy zvlášť, neboť tyto představují nároky se samotným skutkovým základem. Uvedenou vadu žaloby, která brání pokračování v řízení, přitom žalobce neodstranil ani přesto, že jej soud prvního stupně usnesením ze dne 12.12.2019 č.j. 12 C 256/2019-15 vyzval, aby v tomto směru žalobu upřesnil [žalobce zde byl mj. vyzván, aby „rozčlenil požadovanou nemateriální újmu podle jednotlivých jednání (opomenutí) popsaných výše“]. Ačkoli byl žalobce zároveň poučen o následcích neuposlechnutí výzvy, jeho podání ze dne 25.10.2019 představuje z větší části spíše polemiku s názorem soudu o vadnosti podané žaloby. Za této situace tedy odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby uvedené v ustanovení § 43 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru