Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3050/2019Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Zástavní právo
Promlčení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3050.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1795/20


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3050/2019-349

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s. se sídlem v Praze 1, Olivova č. 2096/4, IČO 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti žalovaným 1) C. G., narozenému dne XY, bytem XY, a 2) Z. G., narozené dne XY, bytem XY oběma zastoupeným JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 643/39, o 20 428 929,51 Kč s příslušenstvím výtěžkem z prodeje zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 3/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2019 č. j. 20 Co 103, 104/2019-305, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 295,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Kölbla, advokáta se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 643/39.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 č. j. 20 Co 103, 104/2019-305 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce, jak se může zástavní věřitel v řízení před soudem domáhat uspokojení ze zástavy, vznikl-li mu nárok na uspokojení zajištěné pohledávky před účinností zákona č. 165/1998 Sb., srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a v nich vyjádřený závěr, že bylo-li zástavní právo k zajištění pohledávky zřízeno v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998, může se zástavní věřitel domáhat nařízení (povolení) soudního prodeje zástavy podle právní úpravy účinné po 1. 9. 1998, jen jestliže mu vzniklo právo (nárok) na uspokojení ze zástavy v době počínaje dnem 1. 9. 1998; bylo-li tedy – jak je tomu i v projednávané věci – zástavní právo k zajištění pohledávky zřízeno v době do 31. 8. 1998 a v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998. K otázce, kdy vzniká právo (nárok) na uspokojení ze zástavy, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 21 Cdo 616/2005, uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, v němž byl přijat právní názor, že právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena.

Nejvyšší soud rovněž přijal právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že podle právní úpravy účinné do 31. 8. 1998 (tj. před účinností zákona č. 165/1998 Sb.) právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§ 151f odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy; tento způsob uplatnění práva na uspokojení ze zástavy je pak třeba striktně odlišovat od práva zástavního věřitele navrhnout u soudu prodej zástavy podle právní úpravy účinné od 1. 9. 1998.

K otázce stavení promlčecí doby srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněného pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. 28 Cdo 111/2013 [a v nich učiněný závěr, podle kterého stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. předpokládá, že věřitel (ještě) v promlčecí době uplatnil své právo u soudu, popř. jiného příslušného orgánu, a v řízení řádně pokračoval, tedy svými úkony nebránil průběhu řízení a meritornímu rozhodnutí] anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4916/2014 [podle kterého uplatní-li zástavní věřitel v promlčecí době zástavní právo u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o zástavním právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (srov. § 112 obč. zák.)].

Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že „je namístě revidovat právní závěr rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1181/99“ tak, že nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, který vznikl před účinností zákona č. 165/1998 Sb., lze v době po 1. 9. 1998 uplatnit i návrhem na soudní prodej zástavy. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 613/2006. Nejvyšší soud výše formulované důvody pro odklon od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, jehož publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sledoval sjednocení rozhodovací činnosti soudů o uvedené otázce a podle jehož závěrů se v soudní praxi postupuje již více než 20 let, neshledal.

Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru