Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3046/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3046.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3046/2020-155

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. L., narozeného dne XY, osoby samostatně výdělečně činné se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova č. 519, proti žalovanému M. B., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Lucií Kopečkovou, advokátkou se sídlem ve Strážnici, Předměstí č. 388, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 22 C 161/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2020, č. j. 49 Co 100/2019-129, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2020, č. j. 49 Co 100/2019-129, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel vyvozuje přípustnost dovolání ze skutečnosti, že odvolací soud se při řešení pro rozhodnutí stěžejních otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to jednak při řešení otázky, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení jednání v tzv. nepřímém úmyslu, a jednak při řešení otázky obsahu dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen „dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty“ nebo „dohoda o hmotné odpovědnosti“).

A. Posouzení jednání škůdce v tzv. nepřímém úmyslu

Od porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním je třeba odlišovat zavinění, které vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Na srozumění jednajícího se způsobením škody lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit škodnému následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Zavinění ve formě vědomé nedbalosti je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nezabránily škodě (nešlo o "přiměřené" důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod publikačním číslem 24/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003).

Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být - stejně jako všechny projevy psychického (vnitřního) života lidí - samo o sobě předmětem dokazování. Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího světa; to platí rovněž o dokazování zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 zákoníku práce. Má-li tedy být v občanském soudním řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu ustanovení § 250 odst. 3 zákoníku práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek, tedy - řečeno jinak - prokázáním skutečností, z nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním jednáním způsobit škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, popřípadě zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní události, tedy okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014).

Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti zaměstnanec ví, že může způsobit škodlivý následek, avšak nechce ho způsobit, ani s jeho způsobením není srozuměn; naopak, spoléhá na to, že ho nezpůsobí. Při rozhraničování vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které zaměstnanec spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nezabránily škodlivému následku, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam, kde zaměstnanec spoléhá jen na "šťastnou" náhodu, nejedná ve vědomé nedbalosti, ale v nepřímém úmyslu. Na srozumění u nepřímého úmyslu lze usuzovat především z toho, že zaměstnanec nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si zaměstnanec představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4956/2015).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný jako zaměstnanec žalobce podle pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2017 pracoval na pozici „řidič nákladního vozu“, že dne 10. 8. 2017 v cca 13:20 hodin žalovaný způsobil v pravotočivé zatáčce vozovky dopravní nehodu, když vjel do protisměru a poté, co zaznamenal protijedoucí osobní auto, snažil se mu vyhnout tím, že řízení strhl vpravo na nezpevněnou krajnici, v důsledku čehož došlo k převrácení jím řízeného vozidla na pravý bok a vzniku škody na vozidle a nákladu a na dvou směrových sloupcích a dvou ovocných stromech. Na vzniku nehody se podílela vedle neohleduplného stylu jízdy také skutečnost, že žalovaný v čase bezprostředně předcházejícím vjezdu do pravotočivé zatáčky jel rychlostí cca 92 až 96 km/h, což byla rychlost nepřiměřená typu vozidla a (hmotnosti) převáženého nákladu a povaze a stavu vozovky, přičemž se maximální bezpečná rychlost pro vozidla s pevně uloženým nákladem v dané zatáčce pohybovala v rozmezí 73,1 km/h až 78,9 km/h. Žalovaný se svěřeným vozidlem jezdil vyšší než maximálně povolenou rychlostí opakovaně, avšak po dobu trvání pracovního poměru (ani kdy jindy) nezpůsobil v důsledku svého způsobu jízdy dopravní nehodu.

Odvolací soud svoji úvahu založil na závěru, že „…žalovaný (sice – pozn. dovolacího soudu) jakožto řidič z povolání věděl, jak se chová jemu svěřené vozidlo s naloženým návěsem a že se svěřeným vozidlem jezdil vyšší než maximálně povolenou rychlostí opakovaně, avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný po dobu trvání pracovního poměru způsobil v důsledku svého způsobu jízdy dopravní nehodu, event. že by takovou nehodu vůbec kdy způsobil, je zřejmé, že žalovaný spoléhal na to, že předmětnou zatáčku s naloženým návěsem bez problémů projede i vyšší než povolenou rychlostí, a že i tentokrát zůstane jeho styl jízdy bez následků, což se však v tomto případě, na rozdíl od předchozích jízd, při kterých žalovaný porušil maximální přípustnou rychlost, nestalo…“.

Tato úvaha odvolacího soudu plně koresponduje se závěry, které učinil Nejvyšší soud v předchozím textu zmiňované judikatuře; v posuzovaném případě především v jednání žalovaného chybí požadavek „srozumění“ zaměstnance s možným následkem. Je nutno mít stále na zřeteli, že tímto následkem není jen způsobení škody svému zaměstnavateli (tedy na automobilu či na nákladu), nýbrž i způsobení újmy sobě samotnému; důkaz o tom, že by žalovaný vědomě hrál „ruskou ruletu“ se svým vlastním zdravím či životem, podán, jak správně posoudil odvolací soud, nebyl.

Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

B. Posouzení otázky obsahu dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty

Uvedená otázka je důsledkem uplatněného samostatného skutkového základu nároku, odlišného od skutkového základu, jenž byl řešen v předchozím textu; ve vztahu k tomuto skutkovému vymezení nároku žalobce v dovolání pouze poukazuje na to, že „…dohoda o hmotné odpovědnosti se vztahuje přinejmenším na svěřené zboží, tedy převážené zboží

– pšenici…“. Při řešení této otázky odvolací soud vysloveně připustil, že „…jde-li o přepravovaný náklad, ten sice představuje hodnotu ve smyslu § 252 zákoníku práce, za kterou hmotnou odpovědnost převzít lze, v projednávané věci se však uzavřená dohoda o hmotné odpovědnosti na přepravovaný náklad nevztahovala…“.

Odvolací soud při formulaci svého závěru sice přehlédl, že již dřívější judikatura dovolacího soudu zaujala stanovisko, že pro platnost dohody o hmotné odpovědnosti je bez významu, zda jsou v ní uvedeny hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které byly zaměstnanci svěřeny a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Dohoda o hmotné odpovědnosti neomezuje odpovědnost zaměstnance jen na ty hodnoty, které mu jsou zaměstnavatelem svěřeny při uzavření této dohody. Dohodou o hmotné odpovědnosti přejímá zaměstnanec odpovědnost za schodek na jakýchkoli dalších hodnotách, které mu budou zaměstnavatelem svěřeny kdykoliv po uzavření této dohody, půjde-li o hodnoty, jež jsou způsobilé být předmětem dohody o hmotné odpovědnosti (tj. hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu a s nimiž má zaměstnanec možnost nakládat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny). Okolnost, že hodnoty svěřené zaměstnanci nejsou vymezeny přímo v dohodě o hmotné odpovědnosti, proto není - stejně jako okolnost, že při uzavírání dohody není provedena inventarizace těchto hodnot - na újmu platnosti dohody o hmotné odpovědnosti. V takovém případě je ale na zaměstnavateli, aby jinými důkazními prostředky prokázal, jaké hodnoty byly zaměstnanci svěřeny, jaký byl jejich stav v době, kdy je zaměstnanec převzal, a zda došlo ke škodě (ke schodku na těchto hodnotách) – srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 30/2000, avšak v konečném důsledku je i ve vztahu k poškozenému nákladu (zboží – pšenice) závěr odvolacího soudu, že i v tomto případě lze uvažovat pouze o obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení § 250 zákoníku práce, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [srovnej již závěr, učiněný ve Stanovisku bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 6. 11. 1975, sp. zn. Cpj 50/75, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publikačním číslem 12/1976, podle nějž škodu v důsledku znehodnocení zboží není možno považovat za schodek a odpovědnost za tuto škodu třeba posuzovat podle ustanovení § 172 zákoníku práce (nyní § 250 zákoníku práce)]. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „ve všech výrocích“ (tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru