Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3037/2000Usnesení NS ze dne 27.11.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.3037.2000.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. d) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 159 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3037/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce M. F. proti žalované O. a. s. O, o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 124/93, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2000, č.j. 16 Co 344/2000-228, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 29. 2. 2000, č.j. 9 C 124/93-189, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13.890,- Kč s 3 % úrokem od 1. 1. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, částku 17.309,- Kč s 3 % úrokem od 1. 7. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, částku 47.816, - Kč s 3 % úrokem od 1. 6. 1994 do 14. 7. 1994 a 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, částku 37.477,- Kč s 17 % úrokem od 1. 12 1994 do zaplacení, částku 65.964,- Kč s 19 % úrokem od 1. 10. 1995 do zaplacení, částku 13.142,- Kč s 19 % úrokem od 1. 12. 1995 do zaplacení a částku 45.318,- Kč s 19 % úrokem od 1. 6. 1996 do zaplacení (výrok I.), v části, jíž se žalobce po žalované domáhal úhrady 34.443,- Kč s 3 % úrokem od 1. 1. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, 42.918,- Kč s 3 % úrokem od 1. 7. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, 102.069,- Kč s 3 % úrokem od 1. 6. 1994 do 14. 7. 1994 a 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, 67.038,- Kč s 17 % úrokem od 1. 12. 1994 do zaplacení, 129.960,- Kč s 19 % úrokem od 1. 10. 1995 do zaplacení, 18.558,- Kč s 19 % úrokem od 1. 12. 1995 do zaplacení a 62.964,- Kč s 19 % úrokem od 1. 6. 1996 do zaplacení, „v rozsahu nad přiznanou částku“, žalobu zamítl (výrok II.); v souvislosti s rozhodnutím o věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.) a doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 7. 2000, č.j. 9 C 124/93-215, o povinnosti žalované zaplatit státu na soudním poplatku 9.640,- Kč.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 10. 2000, č.j. 16 Co 344/2000-228, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním žalované, tj. vyjma výroku II., včetně doplňujícího rozsudku, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Odvolací soud uložil soudu prvního stupně zabývat se v dalším řízení požadavkem žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku, a to i vzhledem k jeho tvrzením, podle nichž následkem nemoci z povolání nebyl přijat do pracovních poměrů u konkrétních zaměstnavatelů. Za východisko pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku uložil soudu prvního stupně vzít průměrný výdělek před vznikem škody, tzn. průměrný výdělek, který by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby netrpěl nemocí z povolání, a výdělek, kterého by žalobce dosáhl v doporučeném zaměstnání (tedy v tom zaměstnání, které může vykonávat i s nemocí z povolání), a to v obou případech s přihlédnutím k obecným chorobám, kterými žalobce trpí.

Žalobce (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou podle ustanovení § 237 písm. d/ (správně § 237 odst. 1 písm. d/) o.s.ř., tj. „že soud druhého stupně rozhodoval ve věci přesto, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto.“ Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku včasnosti odvolání, jímž rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná; byl-li rozsudek soudu prvního stupně - jak vyplývá ze spisu - zástupci žalované doručen 10. 5. 2000, pak odvolání, které bylo podáno na poštu doporučeným dopisem dne 26. 5. 2000 (tedy až po uplynutí lhůty k podání odvolání /§ 204 odst. 1 o.s.ř./), je opožděné. Žalobce je toho názoru, že právní moc rozsudku soudu prvního stupně nastala 25. 5. 2000; okolnost, že soud prvního stupně vydal dne 14. 7. 2000 doplňující rozsudek, na tom nemůže nic změnit. Z uvedeného důvodu navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o.s.ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že odvolací soud svým rozhodnutím nezměnil usnesení soudu prvního stupně, nýbrž zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení; přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť po zrušení rozsudku soudu prvního stupně nenásledovalo zastavení řízení, popř. postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží. Napadené usnesení nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 pod písmeny b/, d/, e/ a f/ o.s.ř.

Podmínky přípustnosti stanovené v § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. daná věc nesplňuje již proto, že napadené usnesení není usnesením, jímž odvolací soud rozhodl ve věci samé.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., jež spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (k těmto vadám je ostatně dovolací soud - bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem - povinen přihlédnout i z úřední povinnosti /§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř./). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou zmatečnostní vadu tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, e/, f/ a g/ o.s.ř. v dovolání namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, je závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání závislý již jen na zhodnocení námitky, že řízení je postiženo vadou podle § 237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení (srov. § 159 odst. 3, § 83 o.s.ř.).

Dovolatel vadu spočívající v projednání věci poté, co o ní již bylo pravomocně rozhodnuto, spatřuje v tom, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu přesto, že odvolání podala - podle jeho tvrzení - žalovaná opožděně. I kdyby závěr o opožděnosti odvolání byl správný, nezatížil odvolací soud řízení zmatečnostní vadou, na niž dovolatel poukazuje, jestliže odvolání věcně projednal, namísto toho, aby ho podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. odmítl.

Okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, který tím, že odvolání bylo podáno po lhůtě stanovené v § 204 odst. 1 o.s.ř., objektivně nabyl právní moci, není vadou řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., nýbrž jen tzv. jinou vadou řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Odvolací řízení totiž tvoří s řízením v prvním stupni jeden celek, takže odvolací soud na základě opravného prostředku projednává zásadně tutéž věc jako soud prvního stupně, avšak nikoli znovu, nýbrž podle zásad stanovených pro odvolací řízení; z tohoto důvodu se překážka věci pravomocně rozhodnuté, již upravuje ustanovení § 159 odst. 3 o.s.ř., v poměru mezi řízením před soudem prvního stupně a řízení odvolacím neprosadí (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1994, sp. zn. 7 Cdo 38/94, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 8/1995 pod č. 68, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1630/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 46).

Protože dovolatelem namítaná vada řízení (přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně na základě odvolání, které účastník podal opožděně) by mohla být - jak již bylo výše uvedeno - jen jinou vadou řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. (tedy dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), která však přípustnost dovolání není sto založit, lze uzavřít, že dovolání žalobce není přípustné; Nejvyšší soud ho proto - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2001

JUDr. Pavel Krbek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru