Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2985/2019Usnesení NS ze dne 27.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2985.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 a 2 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2985/2019-601

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 2059, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, IČO 00551023, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 293/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 62 Co 39/2016-545, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, č. j. 62 Co 39/2016-545, především neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15].

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. právní názor vyslovený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. právní názor vyslovený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

V posuzovaném případě žalobce v dovolání nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jestliže žalobce v dovolání cituje ustanovení § 237 o. s. ř. a ve vztahu k přípustnosti dovolání pouze obecně uvádí, že dovolání v jeho případě „je přípustné, a to ze všech důvodů, které předjímá ustanovení § 237 o. s. ř.“, vyjadřuje tím pouze svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud ve věci rozhodl; svůj údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy vylíčil pouhou citací textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by z dovolání bylo zřejmé, jaká konkrétní otázka hmotného práva by dovolacím soudem měla být řešena.

Ostatně, rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že ani za období od 4. 11. 2006 do 31. 12. 2008 není dána příčinná souvislost mezi pracovními úrazy žalobce ze dne 9. 2. 1976 a ze dne 16. 6. 1987 a škodou uplatněnou žalobcem v podobě náhrady za ztrátu na výdělku, neboť ze závěrů znaleckého posudku znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. (které hodnotil jako jednoznačné a přesvědčivé) vyplývá, že zdravotní následky pracovních úrazů utrpěných žalobcem 9. 2. 1976 a 16. 6. 1987 se v období od 4. 11. 2006 do 31. 12. 2008 podílely na ztrátě zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu jeho dosavadní práce „jen velice malou, posudkově téměř zanedbatelnou měrou“ a že v uvedeném období byly „naprosto rozhodující a převažující příčinou ztráty zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce jeho obecná onemocnění a následky obecných úrazů, které utrpěl“] je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 Cdo 3424/2017-493 (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce podstatné změny poměrů poškozeného a k otázce vypracování revizního znaleckého posudku), na kterou Nejvyšší soud v tomto rozsudku výslovně odkázal, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů odvolacím soudem (zejména s hodnocením doplňujícího znaleckého posudku znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., ze dne 31. 7. 2018) a předestírá-li na základě vlastního hodnocení důkazů odlišné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od odvolacího soudu rozdílné) právní posouzení věci (že „jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vznikl v důsledku pracovních úrazů ze dne 9. 2. 1976 a ze dne 16. 6. 1987“]; k otázce způsobu hodnocení důkazu znaleckým posudkem srov. např. usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls. 3/80, uveřejněné pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod č. 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž mimo jiné vyplývá, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů v něm obsažených, že hodnocení tohoto důkazu spočívá především v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit.

Nejvyšší soud České republiky ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Ke sdělení žalobce, že podal ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 Cdo 3424/2017-493, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 62 Co 39/2016-430, dovolací soud uvádí, že usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 1866/18, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta a že z odůvodnění tohoto usnesení výslovně vyplývá, že „předmětem přezkumu Ústavního soudu nejsou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 Cdo 3424/2017-493, a Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 62 Co 39/2016-430, jako celek“, že „Ústavní soud se věnoval pouze a jedině přezkumu těch částí napadených rozhodnutí, o nichž bylo rozhodnuto s konečnou platností“, a že „pokud se jedná o sporné období od 4. 11. 2006 do 31. 12. 2008, toto bude předmětem dalšího řízení před obecnými soudy a Ústavnímu soudu tak nepřísluší se k této části řízení jakkoliv vyjadřovat“.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu), ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru