Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2968/2006Rozsudek NS ze dne 20.03.2008

HeslaZávěť
KategorieA
Publikováno7/2009 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2968.2006.1

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2968/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci návrhu MUDr. B. F., zastoupené advokátkou, na schválení právního úkonu, vedeném Okresním soudem v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 9 P 110/94, o dovolání MUDr. B. F. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2006, č.j. 17 Co 112/2006-151, takto:

Dovolání MUDr. B. F. se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 28.11.1962, č.j. L 156/62-17, „povolil, aby J. P. byla zadržena v uzavřeném ústavu po dobu 6-ti měsíců“; současně jmenovanou „částečně zbavil svéprávnosti pro duševní chorobu“ a ustanovil „opatrovníkem choré pro toto řízení M. P.“

Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 31.5.1989, č.j. P 110/94-36, ustanovil opatrovníkem J. P., MUDr. B. F.

K návrhu opatrovnice MUDr. B. F. ze dne 11.8.2005 Okresní soud v Havlíčkově Brodě, rozsudkem ze dne 1.2.2006, č.j. P 110/94-139, 9 Sen 14/2006, neschválil „za J. P., omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, právní úkon učiněný jejím opatrovníkem MUDr. B. F. dne 24.6.2005, spočívající v sepsání závěti za přítomnosti svědků T. K. a T. R.“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „dne 24.6.2005 byla opatrovníkem J. P., omezené ve způsobilosti k právním úkonům, MUDr. B. F., sepsána závěť za účasti svědků T. K. a T. R.“; že „podle platných ustanovení občanského zákoníku týkajících se dědictví, konkrétně závěti, je závěť jednostranný, kdykoli odvolatelný nebo změnitelný projev vůle ryze osobní povahy, tedy nedopouštějící zastoupení“; že „vzhledem ke zvláštní povaze a závažnosti se vyžaduje, aby ten, kdo ji zřizuje, byl plně způsobilý k právním úkonům a výjimka se vztahuje pouze na nezletilé osoby starší patnácti let a nikoliv na osoby, které nejsou plně způsobilé k právním úkonům“; že „občanský zákoník nepředpokládá, že by závěť mohla být zřízena osobou omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, a to ani ustanoveným opatrovníkem“ a že proto „neshledal podmínky pro postup podle § 28 obč. zák. a § 193 o.s.ř.“.

K odvolání MUDr. B. F. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4.4.2006, č.j. 17 Co 112/2006-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že „J. P. byla usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28.11.1962, č.j. L 156/62-17, částečně zbavena svéprávnosti pro duševní chorobu“; že „toto usnesení nabylo právní moci dne 2.2.1963“; že „návrhem ze dne 8.8.2005 se opatrovnice domáhá schválení závěti, učiněné jí za J. P.“; že „závěť je právním úkonem, jehož platnost se posuzuje jednak z hlediska obecných ustanovení (§ 34 a násl. obč. zák.), jednak z hlediska ustanovení zvláštních (§ 476 a násl. obč. zák.)“; že „soudní praxe dospěla již dříve k závěru, že ten, kdo byl za účinnosti dříve platných zákonů zbaven částečně svéprávnosti, nemohl ani po zrušení těchto zákonů činit pořízení závětí o svém majetku, pokud soud nerozhodl o rozsahu jeho způsobilosti k právním úkonům; že „zákon přiznává pořizovací způsobilost pouze osobám způsobilým k právním úkonům“; že „to je patrno z ustanovení § 476d odst. 2 obč. zák., kde je stanovena jediná výjimka z tohoto pravidla, a to ve prospěch nezletilých, kteří dovršili patnáctý rok“; že „závěť není způsobilý zřídit ten, kdo byl pro duševní poruchu zbaven či omezen ve způsobilosti k právním úkonům“; že „závěť je nutno považovat za osobní úkon pořizovatele, což vylučuje její pořízení jinou osobou, konkrétně zástupcem zůstavitele“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala MUDr. B. F. dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž zásadní právní význam spatřuje v otázce, „zda osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena, může platně pořídit závěť“. Namítá, že „rozhodnutími obou soudů bylo porušeno ustanovení článku 11 odst. 1 poslední věta Listiny základních práv a svobod“; že podle tohoto ustanovení „má každá osoba právo rozhodovat o svém majetku pro případ smrti“; že „záměrem ústavodárce bylo zcela nepochybným způsobem vtělit institutu dědění určité neporušitelné a přirozené právo, které nesmí být subjektům práva upíráno“; že „jinak by se jednalo o diskriminaci“; že „obecné soudy se problematikou toho, že dědění se zaručuje, vůbec nezabývaly“; že „občanský zákoník výslovně neupravuje možnost či nemožnost sepsat závěť opatrovníkem, což znamená dovolenost takového jednání, jak stanoví čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

MUDr. B. F. dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání MUDr. B. F. proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V daném případě odvolací soud řešil právní otázku, zda za fyzickou osobu, která byla rozhodnutím soudu omezena ve způsobilosti k právním úkonům, může její soudem ustanovený opatrovník pořídit závěť. Protože tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání MUDr. B. F. proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání MUDr. B. F. není opodstatněné.

Podle ustanovení § 476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.

Podle ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.

Podle ustanovení § 476 odst. 3 obč. zák. společná závěť více zůstavitelů je neplatná.

Podle ustanovení § 476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.

Podle ustanovení § 476b obč. zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.

Podle ustanovení § 476c odst. 1 obč. zák. zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, projeví svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Přitom musí před nimi potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatelem a předčitatelem může být i svědek; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem.

Podle ustanovení § 476c odst. 2 obč. zák. v listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Listinu musí svědci podepsat.

Podle ustanovení § 476d odst. 1 obč. zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu.

Podle ustanovení § 476d odst. 2 obč. zák. nezletilí, kteří dovršili 15. rok mohou projevit poslední vůli pouze formou notářského zápisu.

Podle ustanovení § 476d odst. 3 obč. zák. osoby nevidomé mohou projevit poslední vůli též před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena.

Podle ustanovení § 476d odst. 4 obč. zák. osoby neslyšící, které nemohou číst nebo psát, mohou projevit poslední vůli formou notářského zápisu, nebo před třemi současně přítomnými svědky, ovládajícími znakovou řeč, a to v listině, která musí být tlumočena do znakové řeči.

Podle ustanovení § 476d odst. 5 obč. zák. v listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Obsah listiny musí být po jejím sepsání přetlumočen do znakové řeči; i toto musí být v listině uvedeno. Listinu musí svědci podepsat.

Podle ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák. závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti.

Podle ustanovení § 480 odst. 2 obč. zák.Zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.

Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku (srov. § 476 a násl. obč. zák.).

Při zřízení závěti je nutno dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoli právního úkonu, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Zpřísněné požadavky jsou odůvodněny tím, že závěť se uplatní až v době, kdy už ten, kdo ji pořídil, nebude naživu a kdy už nebude možno jeho prostřednictvím zjistit, zda vůbec zamýšlel závěť zřídit a co v ní sledoval. Všem druhům závěti je proto společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena. Všechny zákonné náležitosti musí závěť splňovat nejpozději v okamžiku smrti zůstavitele (srov. § 38 a násl., § 460, § 476 a násl. obč. zák.).

Závěť může pořídit každá fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům (srov. § 8 obč. zák.). Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze nezletilé osoby starší patnácti let, které sice mohou pořídit závěť, ale jen ve formě notářského zápisu (§ 476d odst. 2 obč. zák.). Platnost závěti, pokud jde o způsobilost zůstavitele k jejímu pořízení, se posuzuje k době, kdy byla pořízena; následná ztráta způsobilosti zůstavitele k právním úkonům již na platnost závěti nemá vliv. Naopak nedostatek způsobilosti zůstavitele k právním úkonům v době pořízení závěti se nezhojí tím, že zůstavitel se následně způsobilým k právním úkonům stane (srov. § 38 obč. zák.).

Z hlediska formy závěti je určující, zda jde o pořizovatele plně způsobilého k právním úkonům, který může číst a psát, nebo o nezletilého pořizovatele staršího patnácti let nebo o pořizovatele, který nemůže číst nebo psát, popřípadě je nevidomý. Chce-li zřídit závěť osoba uváděná na prvním místě, může se rozhodnout mezi zřízením závěti napsané vlastní rukou (holografní)[srov. § 476a obč. zák.] nebo závěti sepsané jiným způsobem [§ 476b obč. zák.](tj. závěť allografní, nikoli však ve smyslu § 476c obč. zák.) nebo závěti ve formě notářského zápisu [§ 476d obč. zák.]. Na rozdíl od toho osoby uvedené na druhém místě buď vůbec volbu, pokud jde o formu závěti, nemají (nezletilým osobám starším patnácti let je pro závěť, jak výše uvedeno, předepsána forma notářského zápisu - srov. § 476d odst. 2 obč. zák.) anebo se mohou rozhodnout mezi závětí ve formě notářského zápisu a zpřísněnou allografní závětí (srov. § 476c, § 476d odst. 3 až 5 obč. zák.).

Všechny dřívější úpravy dědického práva obsahovaly výslovné ustanovení, že „zůstavitel musí sám dědice ustanoviti; nesmí jmenování přenechati výroku třetí osoby“ [srov. § 564 Obecného zákoníku občanského (dále též jen „o.z.o.“), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1.6.1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a byly vykládány tak, že „při testamentech i dědických smlouvách musí se státi projev vůle osobně zůstavitelem; je vyloučeno zastoupení dobrovolné i nucené“ (srov. například Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl III., str. 90 a násl.; Hartmann, A: Poslední pořízení, Praha 1935).

Vzhledem k tomu, že Důvodová zpráva k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinnému od 1.4.1964, a ve znění pozdějších úprav, do současnosti, neobsahuje vysvětlení, proč tento občanský zákoník nemá ustanovení obdobného obsahu, jako např. o.z.o v citovaném § 564, je nezbytné při řešení této otázky vycházet především z historického kontextu výkladu předpokladů platnosti závěti jako právního úkonu a reflektovat přitom i současnou právní doktrínu a praxi.

Z výše uvedeného je zřejmé, že historický výklad základních předpokladů platného pořízení závěti jednoznačně vede k obecnému závěru o nemožnosti zastoupení při pořízení závěti, a to zástupcem jak zvoleným, tak zákonným, či soudem ustanoveným (srov. § 22 a násl. obč. zák.). Tento závěr zastává i ohledně současné právní úpravy jednotně právní doktrína (srov.např. Jehlička, O., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník – komentář, 7. vydání, C.H.Beck Praha 1987, str. 569; Holub, M. a kol.: Občanský zákoník – komentář, Linde Praha 2002, str. 349; Knapp, V. a kol: Občanské právo hmotné, svazek, Codex Bohemia Praha 1998, II.; Mikeš, J., Muzikář, L.: Dědické právo, Linde Praha 2005, str. 53).

S přihlédnutím k výše uvedenému je na místě závěr, že zákonem stanovené podmínky platného pořízení závěti (srov. § 476 a násl. obč. zák.), i podmínky stanovené zákonem pro zrušení závěti (srov. § 480 obč. zák.), jak vyplývá z jejich jazykového i logického výkladu, neumožňují, aby právní úkon pořízení nebo zrušení závěti nebyl pořízen osobně pořizovatelem závěti (zůstavitelem). Ve prospěch tohoto závěru konečně svědčí i zvláštní výjimka stanovená § 476d odst. 2 obč. zák. umožňující nezletilým, kteří dovršili 15. rok věku, osobně pořídit závěť formou notářského zápisu, aniž by museli být zastoupeni svým zákonným zástupcem (srov. § 8, § 26 a násl. obč. zák.).

Na místě je dodat, že s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu České republiky uvedené závěry nekolidují - jak namítá dovolatelka - ani s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 14.1.1998, sp.zn. II. ÚS 284/97, či usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 10.2.1997, sp.zn. IV. ÚS 227/96).

Podle ustanovení § 10 obč. zák. jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví. Podle odstavce druhého téhož ustanovení jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí. Podle odstavce třetího pak soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k nim vedly.

Podle ustanovení § 26 obč. zák. pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci.

Podle ustanovení § 27 odst. 2 obč. zák. zákonným zástupcem fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, je soudem ustanovený opatrovník.

Podle ustanovení § 28 obč. zák. jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Podle odstavce druhého téhož ustanovení platí, že je rovněž neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

Podle ustanovení § 855 odst. 2 obč. zák. občané, kteří byli podle dosavadních předpisů částečně zbaveni svéprávnosti, jsou i napříště způsobilí k právním úkonům v rozsahu stanoveném dosavadními předpisy, pokud soud nerozhodne o rozsahu jejich způsobilosti podle ustanovení § 10 odst. 2.

Podle ustanovení § 193 odst. 1 o.s.ř. soud dohlíží na správu majetku vykonávanou opatrovníkem a činí nutná a vhodná opatření ke zjištění a zajištění tohoto majetku. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení opatrovník předloží soudu po skončení zastupování závěrečný účet ze správy majetku; soud mu může též uložit, aby mu během zastupování podával pravidelné zprávy o své činnosti. Podle odstavce třetího pak ustanovení § 176 až 179 a § 180 odst. 1, pokud se vztahují na poručenství nad nezletilým, platí zde obdobně.

Podle § 179 o.s.ř. je-li k platnosti právního úkonu, který byl učiněn za nezletilého, třeba schválení soudu, soud jej schválí, jestliže to je v zájmu nezletilého.

Z obsahu spisu vyplývá, že J. P., dne zemřela. Jestliže tedy MUDr. B. F., bývalá opatrovnice J. P., podala návrh na schválení právního úkonu závěti, který za J. P. učinila, dne 11.8.2005, stalo se tak až po smrti J. P.

Rozsudkem soudu o schválení právního úkonu učiněného opatrovníkem v zastoupení osoby zbavené (omezené) způsobilosti k právním úkonům se tento právní úkon stává perfektním (k tomu srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 30.1.1970, sp.zn. 4 Cz 71/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67, ročník. 1970).

Vzhledem k tomu, že – jak výše vysvětleno - závěť musí splňovat všechny zákonné náležitosti nejpozději v okamžiku smrti zůstavitele, nebylo by schválení právního úkonu závěti pořízené opatrovníkem osoby zbavené (omezené) soudním rozhodnutím způsobilosti k právním úkonům po smrti osoby, o jejíž závěť se mělo jednat, rozsudkem soudu možné, i kdyby pořízení závěti zástupcem nebylo – jak shora uvedeno - vyloučeno. Již proto měl být návrh MUDr. B. F. v dané věci soudem zamítnut.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání MUDr. B. F. podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. března 2008

JUDr. Roman Fiala , v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru