Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2955/2012Rozsudek NS ze dne 15.01.2014

HeslaDobré mravy
Neplatnost právního úkonu
Povinnosti zaměstnanců
Výpověď z pracovního poměru
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2955.2012.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 52 písm. f) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2008

§ 14 odst. 1 před...

více
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1151/14 ze dne 25.06.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vlasta Formánková


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2955/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova č. 648/10, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí, v Praze 1, Loretánské nám. č. 101/5, IČO 457 69 851, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 103/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011 č.j. 62 Co 165/2011-120, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 22.12.2008 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, neboť nesplňuje bez zavinění zaměstnavatele předpoklady stanovené právními předpisy pro řádný výkon stanovené práce a zároveň nesplňuje bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon práce, a to tím, že doposud i přes výzvy ze dne 18.6.2008, 27.6.2008 a 26.11.2008 zaměstnavateli nepředložila osvědčení vystavené Národním bezpečnostním úřadem určené pro pracovní místo podle platné pracovní smlouvy.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že sama žalovaná popírá své tvrzení, že žalobkyně nesplňuje předpoklady a požadavky pro výkon sjednané práce, neboť na základě jednání dne 16.9.2008 se zavázala zaslat žalobkyni pracovní náplň systemizovaného místa bez toho, aby na jednání toto zaslání podmínila předložením jakéhokoliv osvědčení NBÚ. Vyzývá-li potom žalobkyni k předložení osvědčení dopisy ze dne 18.6. a 27.6.2008, pak na tyto výzvy nebyla povinna žalobkyně reagovat, neboť výzvy neobsahovaly konkretizaci druhu práce, kterou by měla u žalované vykonávat. Protože žalobkyni do dnešního dne nebyla zaslána pracovní náplň, nelze určit, pro kterou práci a jaké předpoklady a požadavky, měla splňovat. Výzva k nástupu do zaměstnání ze dne 26.11.2008 byla žalovanou odeslána až 9.12.2008, a doručena 10.12.2008, tedy v den, který stanovila žalovaná jako lhůtu pro svůj závěr, že žalobkyně osvědčením nedisponuje, což nelze vykládat jinak, než jako úmysl žalované znemožnit žalobkyni nástup do zaměstnání. Žalovaná zcela úmyslně, v rozporu s dobrými mravy, brání žalobkyni, aby u ní vykonávala práci, přičemž jiní zaměstnanci mohou u žalované i po delší dobu pracovat na zastupitelských úřadech v zahraničí bez osvědčení NBÚ, a pokud jsou přijímáni do pracovního poměru, osvědčení NBÚ se po nich hned po nástupu nevyžaduje. Ve vyslovených požadavcích je pouze uvedena ochota podrobit se řízení na NBÚ na příslušný stupeň utajení.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29.11.2010 č.j. 23 C 103/2009-86 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 13.600,- Kč na náhradě nákladů řízení „k rukám právního zástupce žalobkyně“. Ve věci samé dospěl k závěru, že podle zákona č. 412/2005 Sb. i podle výpovědi ředitelky bezpečnostního odboru žalované Mgr. J. K. je zřejmé, že zaměstnanec může požádat o osvědčení jen tehdy, zná-li své pracovní zařazení a svého nadřízeného. Tyto skutečnosti však žalobkyně po celou dobu neznala, ačkoliv tyto informace od žalované při každé příležitosti vyžadovala. Záznam o určení pro práci s utajovanými skutečnostmi (poučení) žalovaná ze své iniciativy žalobkyni zrušila dne 30.6.2003. Žalovaná stanovila požadavky na výkon práce žalobkyně v rozporu se samotným zákonem č. 412/2005 Sb. a svou nesoučinností a účelovými obstrukcemi sama vytvářela situaci, aby žalobkyně požadavky stanovené žalovanou nesplnila. Žalovaná, ačkoliv přislíbila na jednání dne 16.9.2008, že zašle pracovní náplň, toto nedodržela, vrátila žalobkyni formulář, na kterém měla potvrdit žádost žalobkyně jako odpovědná osoba k splnění požadavku na NBÚ, který pak na základě toho mohl jednat a vydat žalobkyni potvrzení na příslušný stupeň prověrky. Ke své žádosti žalobkyně potřebovala znát jednak požadovaný stupeň prověrky, aktualizovanou pracovní náplň a jméno nadřízeného a dále pak potvrzení žádosti zaměstnavatelem. Vzhledem k tomu, že žalovaná nereagovala na opakované dotazy žalobkyně, nesplnila ani ujednání z osobní schůzky dne 16.9.2008, kde se zavázala zaslat žalobkyni a její právní zástupkyni obsah pracovní náplně, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tak znemožnila žalobkyni požádat si na NBÚ o prověrku a splnit stanovené požadavky zaměstnavatele.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.11.2011 č.j. 62 Co 165/2011-120 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22.12.2008 zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 21.960,- Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Nespaly a že je povinna zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 1.000,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1. Ve věci samé dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem, že „byla za žalovaného učiněna osobou, která byla oprávněna za něj jednat“. „Listina je podepsána Mgr. E. R., zástupkyní ředitelky pracovněprávního a mzdového odboru žalované, která byla oprávněná ředitelku JUDr. d´A. zastupovat na základě zmocnění ze dne 5.6.2008“. Z hlediska posouzení určitosti tohoto právního úkonu je nerozhodné, že ve výpovědi je vytištěno jméno ředitelky pracovněprávního a mzdového odboru JUDr. ďA, neboť „z podpisu Mgr. R. a zejména z dovětku „v. z.“ je zřejmé, že listinu podepsala v zastoupení JUDr. ďA.“. Odvolací soud dále z hlediska naplnění výpovědního důvodu dovodil, že podle dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 13.12.2001 „ve spojení s pracovní náplní systemizovaného místa“ byla žalobkyně zaměstnána jako diplomat zastupitelského úřadu, přičemž požadavek bezpečnostní prověrky na tuto pozici vyplývá s ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 412/2005 Sb. Žalovaná pak vydala na základě tohoto zákona svůj vlastní interní předpis – „Přehled míst a funkcí, na které je nezbytné mít přístup k utajovaným informacím...“, z něhož požadavek na tento stupeň bezpečnostní prověrky vyplývá rovněž [str. 6 písm. A) a B) tohoto předpisu]. Z uvedeného vyplývá, že požadovaný stupeň bezpečnostní prověrky byl pro výkon práce sjednané v pracovní smlouvě nejenom předpokladem stanoveným zákonem č. 412/2005 Sb., ale i požadavkem stanoveným žalovanou. Z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu bylo proto nezbytné zkoumat, zda žalobkyně měla požadovaný stupeň bezpečnostní prověrky po dni 17.6.2008, kdy Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 17.6.2008 č.j. 17 Co 129/2008-54 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci určení neplatnosti předchozí výpovědi z pracovního poměru ze dne 10.10.2006. Žalobkyně požadovanou bezpečnostní prověrkou nedisponovala a, namítala-li, že jí žalovaná neposkytla potřebnou součinnost, pak této námitce nelze přisvědčit, neboť žalobkyně ani netvrdila, že by o vydání osvědčení podle zákona č. 412/2005 Sb. u NBÚ požádala. Pro právní posouzení věci je nerozhodné, zda se žalobkyně domáhala přidělování práce, neboť žalovaný jí nemohl práci přidělovat s ohledem na to, že nesplňovala stanovené předpoklady a požadavky pro řádný výkon její práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že právě poskytnutí součinnosti je v tomto případě základem pro právní posouzení věci, avšak na rozdíl od soudu I. stupně, který dovozuje, že součinnost měla poskytnout žalovaná, tak odvolací soud tvrdí, že součinnost měla poskytnout naopak žalobkyně. V řízení bylo prokázáno, že fyzická osoba může řádně absolvovat řízení u NBÚ pouze v případě, že jí zaměstnavatel na žádost o prověrku potvrdí svůj souhlas s prověřením a druh práce, který bude tato osoba u zaměstnavatele vykonávat, aby mohl být stanoven stupeň prověření. V opačném případě je řízení před NBÚ zastaveno, takže bez součinnosti žalované nelze řízení na NBÚ absolvovat. Než je ale takovému zaměstnanci prověrka vyřízena, udělí mu žalovaná sama stupeň prověření „vyhrazené“ a přiděluje mu práci. Žalobkyně setrvala na tom, že jí žalovaná šikanózním způsobem zabránila, aby absolvovala bezpečnostní řízení na NBÚ, a to za situace, kdy někteří další pracovníci u ní pracovali i bez osvědčení NBÚ. Stejně tak žalobkyně vyslovila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že bezpečnostní prověrka je podmínkou, aby žalobkyně mohla vůbec vykonávat práci podle své platné pracovní smlouvy, neboť takové absolutní omezení přístupu k předmětnému zaměstnání ze zákona č. 412/2005 Sb. nevyplývá. Vyžadování osvědčení NBÚ při její pracovní náplni podle platné pracovní smlouvy ve funkci ředitelky Českého centra v Madridu je požadavkem nepřiměřeným a neospravedlnitelným. Žalobkyně rovněž namítala, že výpověď z pracovního poměru nebyla podepsána k tomu zmocněnou osobou. Pracovní řád představuje u žalované ve vztahu k organizačnímu řádu pro pracovněprávní úkony „lex specialis“; výpověď z pracovního poměru mohl dát žalobkyni pouze ředitel pracovněprávního odboru, pokud předmětný pracovní řád k tomu nezmocnil jiného zaměstnance žalované (čl. 16 odst. 1 pracovního řádu). Ke dni dání výpovědi pracovní řád žalované Mgr. E. R. zmocnění k podání výpovědi žalobkyni nedal, a výpověď je proto neplatná ex tunc. Organizační řád žalované, který upravuje pouze obecnou zástupnost řídících zaměstnanců, je tak podle názoru žalobkyně z hlediska zmocnění k podání výpovědi z pracovního poměru bez právní relevance, neboť v čl. 22 počítá se zástupností pouze v určeném rozsahu, a tento „určený rozsah“ v tomto případě specifikuje pracovní řád. Dále pak žalobkyně namítala, že existují okolnosti, pro které lze důvodně pochybovat o nepodjatosti senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, který má věc podle rozvrhu práce projednávat. Žalobkyně navrhovala, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud předložil věc senátu Nejvyššího soudu příslušnému podle rozvrhu práce k rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti (§ 16 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Tento senát usnesením ze dne 14.11.2013 č.j. 22 Nd 283/2013-152 vyslovil, že soudci Nejvyššího soudu České republiky JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Novotný a JUDr. Mojmír Putna nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí této věci.

Nejvyšší soud České republiky poté jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 29.12.2008 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2008 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákon č. 305/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a zákon č. 382/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 50 odst. 1 zák. práce výpovědí může rozvázat pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná.

Žalobkyně namítala, že výpověď ze dne 22.12.2008 je neplatná „ex tunc“ kromě jiného proto, že byla podepsána Mgr E. R., která k podání výpovědi podle jejího názoru nebyla zmocněna. S touto námitkou nelze vyslovit souhlas.

Jestliže je účastníkem pracovněprávních vztahů Česká republika (dále jen „stát“), je právnickou osobou a je zaměstnavatelem. Za stát, jako příslušná v pracovněprávních vztazích, jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která za stát v pracovněprávním vztahu zaměstnance zaměstnává (§ 9 zák. práce), tedy žalované Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Právní úkony v pracovněprávních vztazích činí v případech uvedených v § 9 vedoucí organizační složky státu; další zaměstnanci tak mohou činit za podmínek stanovených zákonem o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (§ 11 odst. 3 zák. práce). Vedoucí organizační složky může pro určité právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky. Další zaměstnanci organizační složky mohou jménem státu činit právní úkony pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky. (srov. § 7 odst. 2 větu první a druhou zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném v době podání výpovědi).

Organizační řád žalované ze dne 23.5.2008 č.j. 103724/2008-OPJ stanovil v čl. 66 odst. 1, že zaměstnance přijímá do pracovního poměru (s výjimkou místních pracovních sil) a další pracovněprávní úkony spojené s pracovním poměrem (změny pracovního poměru, určení výše platu, rozvázání pracovního poměru atd.) provádí (ve spolupráci s personálním odborem) pracovněprávní a mzdový odbor. V těchto (popřípadě v dalších vymezených věcech) řídí odbor ředitel odboru, přičemž v době jeho nepřítomnosti jej „v plném rozsahu zastupuje zástupce ředitele odboru nebo jiný pověřený pracovník“ (srov. čl. 15 organizačního řádu). Vzhledem k tomu, že ministr zahraničních věcí České republiky (jako „vedoucí organizační složky státu“) listinou ze dne 4.6.2008 pověřil s účinností od 5.6.2008 Mgr. E. R. výkonem funkce zástupkyně ředitelky pracovněprávního a mzdového odboru, je nepochybné, že uvedená zaměstnankyně měla oprávnění činit jménem žalované též právní úkony směřující k rozvázání pracovního poměru se zaměstnanci.

Okolnost, že v posuzované věci pod textem výpovědi za dne 22.12.2008 je „mechanickými prostředky“ uvedeno jméno a funkce ředitelky pracovněprávního a mzdového odboru JUDr. H. ďA., a výpověď podepsala „v.z. Mgr. E. R.“ na uvedeném oprávnění ničeho nemění, a nepůsobí ani – jak dovolatelka namítá - pochybnosti o jednoznačnosti tohoto projevu vůle. Předepsanou písemnou formu výpovědi (§ 50 odst. 1 zák. práce) totiž dovršuje jen podpis toho, kdo tento jednostranný právní úkon směřující ke skončení pracovního poměru skutečně učinil. Je-li tato skutečnost nepochybná, nelze zároveň důvodně dovozovat, že je zpochybňována chybou administrativní povahy, tedy předtištěním jména a funkce toho, kdo výpověď nepodepsal.

Nelze ani přisvědčit názoru, že neplatnost výpovědi „ex tunc“ vyplývá také ze skutečnosti, že Mgr. R. nemohla být k takovému právnímu úkonu zmocněna. Je jistě pravdou, že ředitel odboru pracovněprávního a mzdového - jak ostatně plyne i ze samotné povahy této funkce - činí jménem MZV „veškeré pracovněprávní úkony“ (srov. čl. 16 bod 1 větu první pracovního řádu ze dne 1.3.2001 č.j. 445738/2001-PAM). Na tomto výlučném určení jeho kompetence však nemění ničeho opatření přijaté pro případ jeho nepřítomnosti. Jestliže by měl být totiž správný opačný absolutizující názor žalobkyně, že činit pracovněprávní právní úkony může za všech okolností výlučně a jedině ředitel, znamenalo by to stav, že by v takovém případě v době jeho nepřítomnosti žalovaná nemohla tyto „veškeré“ pracovněprávní úkony činit, a běžný chod věcí by byl zcela blokován.

Odvolací soud dále ve vztahu k otázce, jakou práci měla žalovaná podle pracovní smlouvy žalobkyni přidělovat s ohledem na rozsudek o neplatnost výpovědi Městského soudu v Praze ze dne 17.6.2008 č.j. 17 Co 129/2008-54, dovodil, že, „pokud se žalobkyně domáhala toho, aby byla dále zaměstnána jako ředitelka Českého centra v Madridu, kde podle svého vyjádření bezpečnostní prověrku nepotřebovala, pak je nutno uvést, že tento druh práce nevyplývá z její pracovní smlouvy“. Dovolatelka namítá, že uvedený závěr je nesprávný, neboť listinnými důkazy doložila, že „do Madridu odcestovala na základě personální dohody mezi žalovaným a Správou Českých center, příspěvkovou organizací žalovaného“.

S názorem žalobkyně, že po určení neplatnosti předchozího rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 10.10.2006 (a poté, co se tedy původní pracovní poměr „obnovil“) bylo povinností žalované přidělovat žalobkyni práci ředitelky Českého centra v Madridu nelze vyslovit souhlas.

Jestliže soud žalobě zaměstnance podle ustanovení § 72 zák. práce (podle ustanovení § 64 zákona č. 65/1965 Sb. před 1.1.2007) o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhoví a jestliže pracovní poměr účastníků nadále trvá, neboť zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, byl tím stav nejistoty ve vztazích mezi účastníky pracovního poměru odstraněn a jejich poměry se po právní moci rozhodnutí nadále řídí jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Důsledkem „obnovení“ původního právního stavu „ex tunc“ je především povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru práci podle původní pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Dovolatelka při své úvaze opomíjí, že povinností zaměstnavatele není přidělovat zaměstnanci jinou práci, než která vyplývá ze vzájemného pracovněprávního vztahu; není povinností přidělovat zaměstnanci práci vyplývající z jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli, byť by zaměstnavatel byl ve vztahu k případnému dalšímu zaměstnavateli v postavení zřizovatele. Okolnost, že v posuzovaném případě bylo v souvislosti s dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 13.12.2001 o změně místa výkonu práce od 31.12.2001 „na ZÚ Madrid“ v „pracovní náplni systemizovaného místa“ na ZÚ Madrid kromě jiného stanoveno, že „Designovaná ředitelka ČC Madrid bude připravovat zahájení činnosti tohoto centra“, znamená jen to, že tyto přípravné práce při zřizování nové složky (řízené jinak příspěvkovou organizací Česká centra, IČ 485 46 038) bude vykonávat v právním vztahu k žalované na kulturním úseku ZÚ Madrid ve funkci „diplomat zastupitelského úřadu - 2. tajemník (10. platová třída)“. Vycházela-li tedy žalobkyně z toho, že měla být zaměstnávána jako ředitelka Českého centra v Madridu, lze sdílet názor odvolacího soudu, že „tento druh práce nevyplývá z její pracovní smlouvy“, a z pracovní náplně u žalované nelze dovozovat právní nárok na jiné zaměstnání, než na zaměstnání podle výše uvedené pracovní smlouvy ve znění jejích změn a doplňků.

Za tohoto stavu bylo dále pro posouzení věci podstatné, zda žalobkyně splňovala předpoklady, či požadavky pro řádný výkon práce podle pracovní smlouvy (ve znění jejich změn a doplňků) sjednané v pracovním vztahu se žalovanou jako zaměstnavatelem.

Podle ustanovení § 52 písm. f) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.

Citované ustanovení umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady pro výkon sjednané práce stanoví právní předpisy, požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Předpoklady pro výkon určitého druhu práce stanoví právní předpisy v zájmu zajištění odpovídající kvality práce, zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a dodržení dalších pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti. Předpoklady pro výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením stanovené zkoušky nebo jiným povinným přezkoušením anebo se týkají osoby zaměstnance. Pro podání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce není významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ze dne 19.6.1975 sp. zn. Cpjf 104/74, uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, které se týkají obsahově shodné právní úpravy).

Předpoklady stanovené právními předpisy, které mají obecnou platnost, dopadají na všechny zaměstnance u všech zaměstnavatelů, kteří konkrétní funkci (druh práce) vykonávají; nesplňuje-li proto zaměstnanec předpoklady pro výkon sjednané práce, je důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce naplněn bez dalšího. Nesplňování stanovených předpokladů pro výkon sjednané práce ovšem nemusí být časově omezeno. Výpovědní důvod tu může být dán delší dobu, než se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; musí však trvat ještě v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru podána (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 16.12.1976 sp. zn. 5 Cz 52/76, uveřejněném pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979).

Právními předpisy, které stanoví předpoklady pro výkon sjednané práce, se v první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy. Právním předpisem, který v době, kdy byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru ze dne 22.12.2008, stanovil podmínky (předpoklady) pro výkon povolání, kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými skutečnostmi, byl zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (ve znění účinném do 31.12.2009).

Podle ustanovení § 11 odst. 1 cit. zákona lze fyzické osobě umožnit přístup k utajované informaci stupně utajení Přísně tajné, Tajné nebo Důvěrné, jestliže jej nezbytně potřebuje k výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti, je držitelem platného osvědčení fyzické osoby (§ 54) příslušného stupně utajení a je poučena, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak (§ 58 až 62).

Rozsah stupně utajení pro jednotlivé okruhy utajovaných informací nezbytných pro výkon pracovních činností (funkcí) u Ministerstva zahraničních věcí, v době dání výpovědi vymezoval „Seznam utajovaných informací v oblasti působnosti Ministerstva zahraničních věcí“, obsažený v Příloze č. 9 k nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací. V rámci zde stanoveného rozpětí (od stupně utajení „Vyhrazené“ až po „Přísně tajné“) pak byl vydán ministrem zahraničních věcí s účinností od 1.6.2008 „Přehled míst a funkcí na MZV, na kterých je nezbytné mít přístup k utajovaným informacím, včetně utajovaných informací EU a NATO [§ 69 odst. 1 písm. b) zákona č. 412/2005 Sb.]“, ve kterém byla stanovena (obdobně jako v předešlém seznamu č.j. 268500/2005-BEZO účinném od 1.1.2006) pro zaměstnance „v jakýchkoli pracovních pozicích“ minimální úroveň bezpečnostní prověrky všech zaměstnanců MZV na stupeň „Důvěrné“.

Podle ustálené judikatury je vždy třeba platnost právního úkonu posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl tento právní úkon učiněn (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.12.1986 sp. zn. 1 Cz 34/86, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR roč. 1987, pod č. 28). Tato zásada se uplatňuje rovněž při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněného pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, nebo ze dne 20.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004). Stav v době dání výpovědi z pracovního poměru je pro posouzení její platnosti rozhodující též, spočívá-li důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce v nesplňování předpokladů stanovených předpisy o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.11.2012 sp. zn. 21 Cdo 2558/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2013, pod č. 136).

V posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobkyně pracovala u žalovaného od 19.10.1987. Na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.6.1999 bylo sjednáno, že od uvedeného data „bude vykonávat práci - funkci vrchní rada“, a dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 13.12.2001 bylo sjednáno, že „od 31.12.2001 se mění místo výkonu práce - ZÚ Madrid“ s tím, že „ostatní obsah pracovní smlouvy se nemění“; podle „Systemizované náplně pracovního místa“ zde působila ve funkci „diplomat zastupitelského úřadu – 2. tajemník (10. platová třída)“. Národní bezpečnostní úřad vystavil žalobkyni dne 30.1.2003 osvědčení č. 020689, že „držitel tohoto osvědčení splňuje podmínky uvedené v § 18 zákona č. 148/1998 Sb. o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů“, pro stupeň utajení „Tajné“ s tím, že osvědčení má platnost do 30.1.2008. Pro posouzení věci za tohoto stavu není významné, zda osvědčení žalobkyně bylo Národním bezpečnostním úřadem již v minulosti zrušeno (jak by se naznačovalo ze sdělení tohoto úřadu ze dne 20.11.2008 č.j. 199/2008-NBÚ/07-OP), anebo, zda došlo k zániku jeho účinnosti uplynutím lhůty, na kterou bylo vydáno. Z hlediska platnosti výpovědi ze dne 22.12.2008 je totiž rozhodující, že ke dni dání této výpovědi žalobkyně nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce.

Žalobkyně však považuje postup žalované za zneužití práva, neboť jí „šikanózním způsobem“ zabránil, aby absolvovala bezpečnostní řízení na NBÚ.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Za výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, který je v rozporu s dobrými mravy, se podle ustálené judikatury považuje jednání účastníka pracovněprávních vztahů, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku pracovněprávních vztahů újmu (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Dobrými mravy se obvykle rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. též právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura roč. 2003, pod č. 53).

Námitce žalobkyně o tom, že v postupu žalované lze spatřovat zneužití výkonu práva vzhledem k tomu, že jí žalovaná neposkytla součinnost k získání potřebného osvědčení, nelze přisvědčit. Z výsledků dokazování vyplývá, že výpověď z pracovního poměru ze dne 22.12.2008, jejíž neplatnost je uplatňována v tomto řízení, byla žalobkyni dána za situace, kdy s ohledem na dvě předchozí výpovědi dané žalobkyni žalovanou a na probíhající řízení o neplatnost těchto výpovědí vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 83/2003 a 27 C 45/2007 panoval ve vztahu mezi účastníky již od roku 2003 stav nejistoty o tom, zda jejich pracovní poměr trvá. Zatímco – souhrnně řečeno - žalovaná vycházela z přesvědčení, že pracovní poměr skončil, a vzhledem k tomu nepřidělovala žalobkyni práci (nereagovala proto na požadavek na potvrzení žádosti o vydání osvědčení NBÚ ze dne 25.2.2007 – soud prvního stupně a po něm odvolací soud uvádějí nesprávně datum 25.2.2008), žalobkyně setrvávala na opačném názoru včetně toho, že druhem práce, která jí má být přidělována, je rovněž práce „designované ředitelky Českého centra v Madridu“. Odvolací soud pak správně přihlédl k tomu, že uvedený stav nejistoty, kdy každý z účastníků legitimně hájil své stanovisko, skončil po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17.6.2008 č.j. 17 Co 129/2008-54, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.10.2007 č.j. 27 C 45/2007 tak, že byla vyslovena neplatnost výpovědi dané žalobkyni dopisem ze dne 10.10.2006. Odvolací soud též důvodně akcentuje, že „po tomto datu“ již nebylo pochybností o tom, že žalovaná je povinna přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy tak jak byla ujednána v době působení žalobkyně „na pozici diplomat zastupitelského úřadu s místem výkonu práce v Madridu“, a že druh práce – ředitelka Českého centra v Madridu, jehož se žalobkyně dovolává, z její pracovní smlouvy nevyplývá (příprava zahájení činnosti tohoto centra byla jen součástí funkce diplomat ZÚ, jak plyne z pracovní náplně systemizovaného místa). Žalobkyni tehdy – objektivně vzato - již ničeho nebránilo, aby požádala žalovanou o potvrzení žádosti o vydání osvědčení NBÚ ve vztahu k dříve sjednanému druhu práce, a věcí žalované by bylo, aby na tuto žádost příslušným způsobem reagovala; nebylo již věcí žalobkyně předjímat další řešení situace vzniklé u žalované „obnovením“ jejího pracovního poměru. Odvolací soud tedy správně vymezil okolnosti významné pro posouzení věci z hlediska možného výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a jeho závěr, že „uplatněný výpovědní důvod ve smyslu § 52 písm. f) zák. práce je naplněn a výpověď je platná“, je správný.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. ledna 2014

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru