Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2944/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2944.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2944/2019-688

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. R., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská č. 742/6, proti žalované VLTAVA LABE MEDIA a. s. se sídlem v Praze 5, U Trezorky č. 921/2, IČO 01440578, zastoupené JUDr. Janou Fráňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jakubská č. 670/14, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Generali České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 118/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2019 č. j. 61 Co 302/2018-660, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2019 č. j. 61 Co 302/2018-660 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., z něhož nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatelka svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 17. 4. 2008 a škodou spočívající v „hotových výdajích spojených s léčbou následků pracovního úrazu“ a v „ušlém výdělku v době po skončení pracovní neschopnosti“ (správně ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) založila na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů, zejména znaleckého posudku Univerzity Karlovy, Lékařské fakulty v Plzni, a se skutkovými závěry, které na jejich základě byly učiněny a z nichž odvolací soud vycházel

(namítá-li, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že „závěry obsažené ve znaleckém posudku ani po jeho doplnění nebyly náležitě odůvodněny, nebylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat a závěry znalce jsou v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími z ostatních důkazů“, že v rozporu se zjištěním, že „žalobkyně trpí v současné době mnoha zdravotními obtížemi a obecnými onemocněními“, uzavřel, že „bylo jednoznačně prokázáno, že veškeré zdravotní obtíže, kterými žalobkyně v současné době trpí, jsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem dne 17. dubna 2008 a z toho důvodu již žalobkyně nemůže zastávat svoji původní pracovní pozici ani vykonávat práci, která jí byla po utrpěném pracovním úraze ze strany žalované nabídnuta“, a že „není zřejmé, na základě jakých skutečností došel znalec k závěru, že hlavní podstatnou příčinou zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně k práci je pracovní úraz“). Uvedené námitky neobsahují právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ale směřují (ve vzájemných souvislostech) proti rozhodujícím skutkovým zjištěním odvolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle.

Nastoluje-li v této souvislosti dovolatelka jako právní otázku příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 17. 4. 2008 a vzniklou škodou, potom pomíjí, že ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 307/2006 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 654/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 120/2012).

Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která vychází rovněž z názoru, od kterého se odvolací soud (ani soud prvního stupně) v posuzované věci neodchýlil, že vyskytne-li se u poškozeného současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky pracovního úrazu podílejí na nepříznivém zdravotním stavu poškozeného, neboť rozhodující je, zda pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik škodního nároku), anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných s pracovním úrazem nesouvisejících. Přitom je třeba mít na zřeteli, že pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a škodou, jíž se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, stačí, aby pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74 uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976, str. 35, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1508/2007 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3142/2012, uveřejněného pod č. 41 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015).

Spatřuje-li dovolatelka rozpor v tom, že odvolací soud na jedné straně „zjistil, že žalobkyně trpí v současné době mnoha zdravotními obtížemi a obecnými onemocněními, jež nemají původ v pracovním úrazu“, a na druhé straně následně zcela v rozporu s tímto zjištěním uzavřel, že „bylo jednoznačně prokázáno, že veškeré zdravotní obtíže, kterými žalobkyně v současné době trpí, jsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem dne 17. dubna 2008 a z tohoto důvodu již žalobkyně nemůže zastávat svoji původní pracovní pozici ani vykonávat práci, která jí byla po utrpěném pracovním úraze ze strany žalované nabídnuta“, pak přehlíží, že z kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že obecná onemocnění, tj. „další zdravotní obtíže žalobkyně (urologické obtíže, tachykardie, osteoartróza, polyartróza, astma bronchiale)“ nemají za následek snížení pracovní schopnosti žalobkyně.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru