Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2940/2020Usnesení NS ze dne 25.02.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2940.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2940/2020-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. P., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Dykova č. 1158/17, proti žalovaným 1) Z. P., narozenému dne XY, bytem XY, 2) I. C., narozenému dne XY, bytem XY, Slovenská republika, oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 124/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2020, č. j. 27 Co 32/2020-187, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Brože, CSc., advokáta se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Dykova č. 17.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 27 Co 32/2020-187, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.

Žalovaní v kontextu shora uvedeného rozboru nepředkládají dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Proto také námitky, jimiž žalovaní uplatnili jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňují-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (tedy, že žalobkyně o uzavření zástavní smlouvy nevěděla a souhlas s jejím uzavřením v žádné formě neudělila), předestírají-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (tedy argumentace, že žalobkyně „…nemá žádný praktický důvod, proč se domáhat určení neexistence zástavního práva za situace, kdy o zřízení tohoto zástavního práva věděla a minimálně konkludentně s ním souhlasila…“)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Ostatně závěr odvolacího soudu k otázkám věcné legitimace a existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4931/2016).

Za této situace nemůže přípustnost dovolání založit ani odkaz na „rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3290/2008“ (přesněji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3290/2008), neboť na nyní řešenou problematiku nikterak nedopadá [v odkazovaném rozhodnutí byla řešena otázka významu falsa podpisu jednoho z manželů na zástavní smlouvě, nikoliv otázka (ne)souhlasu jednoho z manželů se zástavním právem sjednaným druhým z manželů k věci náležející do společného jmění manželů].

Namítají-li dále žalovaní, že odvolací soud neprovedl jim navržené důkazy (jejich účastnické výpovědi) a že řádně neodůvodnil jejich neprovedení, pak neprovedení navrženého důkazu, resp. nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobce o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Ostatně, k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. Též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, obdobně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu“ (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13).

V poměrech projednávané věci soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč některé z důkazů navržených dovolateli (výslech žalovaného Z. P.) v řízení neprováděl (a to ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, ais ohledem na procesní postup žalovaných, k tomu srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014). Odvolací soud tento procesní postup považoval za správný a ztotožnil se s ním. Rovněž znovu vysvětlil, proč tento důkaz, jakož i důkaz výslechem žalovaného I. C., nebyl v řízení proveden. Postup jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího shora uvedeným kautelám zcela dostál a námitka přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ve věci týchž účastníků ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1542/2019).

Ostatně, k charakteru a významu důkazu výslechem účastníka, Nejvyšší soud stabilně poukazuje na to, že účastnická výpověď je koncipována v ustanovení § 131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010), přičemž výslech účastníka zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení; přihlédnout je k tomu třeba pouze tehdy, pokud účastník v rámci své výpovědi tak učiní (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014).

V tomto řízení je ovšem podstatné (a pro úspěch věci žalovaných nezbytné) prokázání tvrzení o vědomosti žalobkyně o existenci smlouvy o zřízení zástavního práva a o jejím souhlasu s touto smlouvu, tedy o existenci vnitřního subjektivního vztahu člověka k objektivní okolnosti. Takový vztah lze mít za prokázaný pouze ze skutečností (okolností vnějšího světa), jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický stav navenek projevuje. Takové skutečnosti však musí být účastníkem tvrzeny; nestačí tedy pouze tvrzení, že žalovaná o určité skutečnosti věděla a souhlasila s ní, je třeba též tvrdit ty okolnosti, podle nichž lze na tuto vědomost usuzovat.

K otázce, podle čeho je možno usuzovat na vědomost žalobkyně o zástavní smlouvě a souhlasu s ní, žalovaní pouze tvrdili (v jediném věcném vyjádření k žalobě v podání ze dne 6. 5. 2019), že „…(žalobkyně) věděla o tom, že žalovaný č. 1 musí z důvodu své špatné finanční situace zatížit předmětné nemovitosti zástavní právem…“, což je ovšem tvrzení s otázkou, zda žalobkyně věděla o tom, že žalovaný č. 1 skutečně nemovitosti zástavním právem zatížil a že s takovým zatížením souhlasila, naprosto nesouvisející, a tudíž navržený důkaz (účastnickou výpovědí) je zcela irelevantní a – jak správně uzavřel soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud – tzv. „nadbytečný“.

Pro úplnost lze pouze dodat, že pokud uvedená situace vyžadovala před soudem prvního stupně nezbytnost poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., toto procesní pochybení [v odvolání ani dovolání (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.) výslovně nenamítnuté] mohl odvolací soud napravit pouze tehdy, pokud by byli žalovaní (resp. jejich zástupce) u jednání odvolacího soudu přítomni (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006).

Za této skutkové a procesní situace je potom závěr soudu prvního stupně (a potažmo odvolacího soudu), že „…žalobkyně nedala ani konkludentně 1. žalovanému souhlas k uzavření zástavní smlouvy (jinak by se krátce po jejím uzavření nedovolávala její neplatnosti touto žalobou)…“, zcela v souladu se skutečnostmi z obsahu spisu vyšlými najevo (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.). Námitka, že „…v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím nebylo prokázáno, že by žalovaný č. 1 uzavřel zástavní smlouvu bez vědomí žalobkyně…“, tak v této souvislosti přípustnost dovolání, a to ani z hledisek tzv. „ústavního přesahu procesních a skutkových dovolacích námitek“, jak je vymezuje např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, nezakládá.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani poslední námitka „očekávání obdobného postupu (myšleno zřejmě rozhodnutí – pozn. dovolacího soudu) jako ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Co 135/2019“, neboť, jak správně postřehl odvolací soud, rozhodnutí v žalovanými uváděné věci bylo vydáno mezi odlišnými účastníky a vychází ze zcela jiného skutkového stavu (srov. ustanovení § 13 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále např. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16).

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „v celém rozsahu“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které stanoví, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2021

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru