Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2937/2019Usnesení NS ze dne 22.10.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2937.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2937/2019-273

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce S. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem se sídlem v Praze, Beranova č. 1026/33, proti žalovanému Malostranskému gymnáziu, Praha 1, Josefská 7, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Josefská č. 626/7, IČO 63109662, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Komínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova č. 922/21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o zaplacení 15.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 98/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2019, č. j. 30 Co 371/2018-247, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.929,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vojtěcha Komínka, advokáta se sídlem v Praze 6, Eliášova č. 922/21.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, č. j. 30 Co 371/2018-247, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.

Dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalobce neinformoval ředitele školy o tom, že dne 17. 6. 2016 umožní čtyřem žákům pohyb po hlavním městě Praze v průběhu celého dopoledne, kdy se konalo řádné vyučování, aniž by během dané doby byl nad žáky vykonáván jakýkoliv dohled, což koliduje s povinností školy k zajištění ochrany zdraví a bezpečnosti žáků, že žalobci nic nebránilo v tom, aby vysílání žáků mimo budovu školy nahlásil řediteli školy a ten to případně odsouhlasil a oznámil zákonným zástupcům žáků, že žalobce tak svým jednáním vystavil žáky nebezpečí a potenciálně je ohrozil, aniž by absenci potřebného dohledu sdělil vedení školy a vyžádal si jeho souhlas, a že v takovém jednání žalobce lze spatřovat závažné porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce, a že žalobci byl odejmut osobní příplatek z důvodu konkrétně vymezeného nedostatku v jeho práci, který byl v řízení prokázán; žalobce dále zpochybňuje správné hodnocení důkazů odvolacím soudem (že „porušení povinnosti nemělo žádné důsledky a nebyla jím způsobena žádná škoda“, že „nebyly ani shromážděny dostatečné důkazy, když nedošlo k výslechu studentů ani jejich rodičů“, že „žalovaný při odebrání osobního příplatku nepředložil žádné důkazy týkající se zhoršení pracovních výsledků oproti době, kdy došlo k přiznání osobního příplatku“), nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (že „soudy neučinily žádné závěry z toho, že ředitel školy spolu se zaměstnankyněmi M. P., H. N. a M. D. připravili dne 5. 4. 2016 nepravdivý záznam o porušení žalobcových pracovních povinností“, že „hodnocení jednotlivých důkazů je často nesprávné, např. svědectví V. P. nebylo vůbec jednoznačné“, že „deklarovaný důvod uvedený v rozhodnutí o odebrání příplatku nemá nejmenší oporu ve spisech, když byl naopak prokázán pravý opak“), žalobce předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „nátlak ze strany vedení školy za využití některých kolegů a studentů, který byl na žalobce vyvíjen, měl vliv na míru zavinění žalobce k porušení povinností dne 17. 6. 2016“ a že „soud rozhodl o oprávněnosti odebrání osobního příplatku na základě jiných kritérií než těch, která byla v rozhodnutí o odebrání příplatku uvedena“), dále dovolatel namítá jiné vady řízení, které spatřuje v tom, že „soudy nikdy nevyslechly žalobce, ačkoliv to opakovaně navrhoval a že odvolací soud nedoplnil dokazování o výslech studentů, kteří byli dne 17. 6. 2016 vysláni mimo budovu školy“.

Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) právní názory, uvedené např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněném pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněném pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 735/2000, který byl uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 198, sv. 2, nebo – ve vztahu k současnému zákoníku práce – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1271/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1161/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1479/2011, z nichž vyplývá, že při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností zaměstnancem není soud vázán tím, jak účastníci sami hodnotí určité jednání zaměstnance, pouze soudu přísluší posouzení, zda zjištěné porušení pracovních povinností dosáhlo zákonem předvídané intenzity, že soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod., výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, a jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012; k otázce, za jakých podmínek může zaměstnavatel přistoupit k odnětí nebo snížení osobního příplatku přiznaného zaměstnanci, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 832/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1752/2013 a v nich vyjádřený právní názor, že ke snížení nebo odnětí osobního příplatku přiznaného zaměstnanci může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li k takovému zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality, které odůvodňuje další poskytování osobního příplatku v menším rozsahu nebo které vyžaduje jeho odnětí] a není důvod, aby uvedené otázky byly posouzeny jinak.

Namítá-li žalobce s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 832/2012, že se soudy při posouzení odnětí osobního příplatku přiznaného žalobci odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v tomto rozhodnutí přijatými; soud však ve zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci. Rovněž odkaz žalobce na „rozsudek“ (správně usnesení) ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4084/2015, od kterého se podle mínění žalobce soudy odchýlily při posouzení otázky porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, není příkladný, neboť toto usnesení obsahuje pouze stručné odůvodnění odmítnutí dovolání a neřeší žádné právní otázky.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 10. 2019

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru