Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2903/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2903.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2903/2020-65

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská č. 529/5, IČO 00022985, proti žalovanému O. B., narozenému dne XY, bytem XY, o 12.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 91/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020, č. j. 23 Co 136/2020-52, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. 23 Co 136/2020-52, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jeho stěžejní závěr o tom, že k projednání škody způsobené státním zaměstnancem služebnímu úřadu (ve smyslu ustanovení § 123 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě – dále jen „zákon o státní službě“) není dána pravomoc soudů podle ustanovení § 7 o. s. ř., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce nedostatku pravomoci soudu rozhodovat o nárocích žalobce vyplývajících z jeho služebního poměru, srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 269/2018, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1553/2003] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Z obsahu žaloby (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) i z obsahu spisu je zřejmé, že předmětem tohoto řízení je nárok, který nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby.

Ke vzniku uplatněného nároku (zaplacení 12.050,-Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, již měl žalovaný způsobit tím, že po skončení služebního poměru nevrátil žalobkyni - zaměstnavateli svěřené předměty) mělo dojít poté, co nabyl účinnosti zákon o státní službě, který komplexně upravuje služebně právní vztahy státních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech státní správu (státní službu) [srov. § 1 odst. 1 zákona o státní službě]. Státní zaměstnanci službu vykonávají ve služebním poměru (srov. § 6 a § 20 zákona o státní službě), do kterého se osoba přijímá mocenským aktem služebního orgánu (rozhodnutím o přijetí) [§ 23 zákona o státní službě], pokud splňuje podmínky stanovené ustanovením § 25 zákona o státní službě. V soudní praxi je ve vztahu ke služebně právním vztahům přijímán názor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1553/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné pod č. 162 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998), že služební poměr je svojí povahou typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci, a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Tato veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního poměru jako celku a nemůže na ní nic změnit ani způsob, jakým žalobce své požadavky procesně uplatnil. Na tomto právním názoru dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně.

Zákon o státní službě nestanoví, jaká pravidla mají platit pro rozhodování ve věcech státní služby, které nejsou předmětem výčtu uvedeného v ustanovení § 159 odst. 1 ani § 159 odst. 2 tohoto zákona, a které tedy nelze zařadit ani mezi případy, na které se výslovně zvláštní ustanovení o řízení ve věcech služby vztahují, ani mezi případy, pro které je naopak použití těchto ustanovení (a ustanovení správního řádu o správním řízení) výslovně vyloučeno. Na základě shora uvedeného však nelze mít pochybnosti o tom, že i v těchto věcech státní služby služební orgán vystupuje vůči státním zaměstnancům ve vrchnostenském (mocenském) postavení, ze kterého vyplývá působnost správního řádu, neboť jsou splněny podmínky ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Rovněž v těchto případech se tedy jedná o postupy směřující k vydání rozhodnutí o právech a povinnostech státních zaměstnanců (o jejich založení, změně nebo zrušení) ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 500/2004 Sb. Zákon o státní službě sice neobsahuje ustanovení, které by zde odkazovalo na použití správního řádu či obecných předpisů o správním řízení, neobsahuje však ani ustanovení vylučující jeho použití, a proto je možné správní řád subsidiárně aplikovat na základě ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které zakládá subsidiaritu správního řádu v těch správních procesech, kde zvláštní zákon nestanoví jiný postup (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 Ads 133/2012-19 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, č. j. 7 As 281/2016-26).

Vzhledem k uvedenému nelze přijmout argumentaci dovolatelky, podle které služební orgán může jednat a rozhodovat jen o věcech vymezených v ustanovení § 159 odst. 1 zákona o státní službě. Tato argumentace přehlíží, že ustanovení § 159 odst. 1 zákona o státní službě neobsahuje vymezení státní služby, nýbrž jen výčet věcí služby, na které se vztahují zvláštní ustanovení zákona o státní službě o řízení ve věcech služby (ve věcech služebního poměru). Z hlediska samotného oprávnění služebního orgánu rozhodovat ve věcech služby (§ 10 odst. 2 zákona o státní službě) není podstatné, zda a v jakém rozsahu se na jednání a rozhodování o věcech služebního poměru vztahují zvláštní ustanovení o řízení ve věcech služby a ustanovení správního řádu.

Vedle uvedených procesních ustanovení obsahujících zvláštní úpravu řízení ve věcech státní služby zákon o státní službě neobsahuje žádné ustanovení, které by zakládalo výluku z obecné procesní úpravy řízení ve věcech státní služby svěřených služebním orgánům, která by ve věcech náhrady škody, kterou způsobil státní zaměstnanec služebnímu úřadu (§ 123 zákona o státní službě), zakládala pravomoc soudu v občanském soudním řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru