Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2795/2000Rozsudek NS ze dne 27.09.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2795.2000.1

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2795/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému \"D.\", zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o určení, že pracovní poměr žalobce trvá, a o náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 339/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2000 č.j. 21 Co 529/97-43, takto:

Dovolání žalovaného se zamítá.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 11.6.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 zák. práce \"ke dni 12.6.1996\" okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce, jenž u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.1995 vykonával práci vedoucího prodejny vozů S., dne 27.5.1996 \"bez jakéhokoliv souhlasu nastoupil dovolenou, aniž by byla zajištěna náhrada\" po dobu jeho nepřítomnosti, neboť \"současně umožnil čerpat dovolenou dalšímu pracovníkovi - prodejci p. S.\". Provoz prodejny byl současnou nepřítomností žalobce a prodejce S. narušen a došlo \"k hrubému poškození obchodního jména\" žalovaného. Žalobcův \"nevyhovující přístup k plnění pracovních povinností\" byl navíc dlouhodobě předmětem výtek žalovaného; žalobce však na jeho výzvy ke změně \"v přístupu k vedení a organizaci práce v autosalonu\" nereagoval.

Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 12.8.1996, domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a že jeho pracovní poměr k žalovanému stále trvá, a aby mu žalovaný zaplatil z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru náhradu mzdy, jejíž výši posléze vyčíslil částkou 81.504,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že čerpáním dovolené na zotavenou ve dnech 27.5.1996 až 7.6.1996 neporušil pracovní kázeň, neboť dovolená mu byla \"řádně povolena\". Tvrzení o nevyhovujícím přístupu k plnění pracovních povinností a výtkách ze strany žalovaného označil za nekonkrétní a v rozporu se skutečností, že byl \"ve firmě\" vyhodnocen jako druhý nejlepší prodejce vozů S. v České republice.

Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Namítal, že žaloba byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty, kterou k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením uvádí ustanovení § 64 zák. práce. Pracovní poměr žalobce skončil dne 11.6.1996, kdy bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, žalobu k soudu však podle otisku prezenčního razítka soudu prvního stupně žalobce podal až dne 12.8.1996, tedy jeden den po uplynutí uvedené dvouměsíční lhůty. Žalovaný připustil, že v úvodním odstavci okamžitého zrušení pracovního poměru uvedl, že pracovní poměr se žalobcem ruší ke dni 12.6.1996, zdůraznil však, že se tak stalo omylem a že v dalším textu již správně používal datum 11.6.1996. Žalobce sám přitom v dopise ze dne 18.6.1996, kterým žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dál zaměstnával, vycházel z toho, že okamžité zrušení pracovního poměru převzal dne 11.6.1996 a rovněž jeho zástupkyně v dopise ze dne 5.7.1996, v němž vyzývá žalovaného k zaplacení mzdy žalobci za květen, požadovala zaplacení mzdy do 11.6.1996.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.6.1997 č.j. 49 C 339/96-31 žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a žalobu o náhradu mzdy ve výši 81.504,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.675,- Kč \"na účet\" advokáta JUDr. O. K. a doplatit \"státu\" na soudním poplatku 3.264,- Kč. Po provedeném dokazování dovodil, že žaloba byla podána včas, neboť žalovaný neprokázal, kdy dopis ze dne 11.6.1996 doručil žalobci, a v řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobce, že okamžité zrušení pracovního poměru převzal dne 12.6.1996. Po \"materiální stránce\" dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem tím, že ve dnech 27.5.1996 až 7.6.1996 nebyl přítomen na pracovišti, aniž by měl zaměstnavatelem řádně určenou dovolenou, a - ačkoliv věděl, že ve stejném termínu \"může na dovolenou odjet\" i jeho podřízený prodejce S., a měl proto \"jako vedoucí prodejny buď zůstat, nebo sám spolehlivě předem zajistit náhradu\" - nezajistil pro dobu své nepřítomnosti náhradní obsazení prodejny. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce nebyl ve dnech 27.5.1997 až 7.6.1996 přítomen na svém pracovišti v prodejně vozů S., že o svém záměru čerpat v tomto období dovolenou předem jednal s jednatelem žalovaného Ing. Z. Č., v jehož pravomoci bylo žalobci nástup na dovolenou schválit, a že \"výslovný souhlas\" s čerpáním dovolené nezískal. Žalobce jako svého nadřízeného požádal o udělení dovolené v termínu 27.5.1996 až 7.6.1996 prodejce S.; žalobce jeho žádosti nevyhověl, prodejce S. však přesto v době žalobcovy nepřítomnosti na pracovišti do práce nedocházel. V prodejně tak nebyl přítomen žádný prodejce a jednatel žalovaného s vedoucím prodejny vozů S. M. R. museli \"operativně zajišťovat náhradu\". Soud prvního stupně uzavřel, že - i když v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce přímo umožnil čerpat dovolenou prodejci Sochorovi, jak tvrdil žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru - jednání žalobce, v jehož důsledku prodejna zůstala neobsazena kvalifikovaným prodejcem, \"samo o sobě pro důvodnost okamžitého zrušení pracovního poměru postačilo\".

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.4.2000 č.j. 21 Co 529/97-43 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru změnil tak, že žalobě vyhověl, ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit státu soudní poplatek ve výši 3.264,- Kč jej potvrdil a ve výroku o náhradě mzdy a o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzení žalovaného o tom, že by žalobce umožnil čerpání dovolené svému podřízenému S., nebylo v řízení prokázáno, jeho závěr, že žalobci \"bylo známo, že zaměstnanec Sochor na dovolenou může odjet\", však označil za hypotetický, nevyplývající z dokazování a \"nekorespondující s tvrzením žalovaného z okamžitého zrušení pracovního poměru, že žalobce zaměstnanci S. čerpání dovolené umožnil\". Zdůraznil, že svědeckou výpovědí jednatele žalovaného Z. Č. bylo prokázáno, že žalovaný souhlasil s tím, aby jeden ze dvou prodejců zaměstnaných v prodejně v termínu 27.5.1996 až 7.6.1996 čerpal dovolenou, a že svědci J. K. a M. R. svými výpověďmi podpořili výpověď žalobce, že s ohledem na uvedené vyjádření žalovaného v rámci své pravomoci vedoucího prodejny rozhodl, že dovolenou v uvedeném termínu nastoupí sám a prodejci Sochorovi jeho žádost o udělení dovolené ve stejném termínu neschválil. Odvolací soud uzavřel, že za zjištěného skutkového stavu lze za porušení pracovní kázně ze strany žalobce pokládat pouze to, že žalovanému neoznámil, který z prodejců bude čerpat dovolenou a nenechal si \"nástup na dovolenou\" schválit od Z. Č.; toto jeho opomenutí však \"rozhodně nelze hodnotit\" jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Soudu prvního stupně odvolací soud uložil, aby se v dalším řízení zabýval návrhem žalobce na náhradu mzdy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, podal žalovaný dovolání. Namítá, že podle ustanovení § 108 odst.1 zák. práce určuje dobu čerpání dovolené zaměstnavatel a že žalobci nebyla ze strany žalovaného doba čerpání dovolené určena. Žalobce věděl, že dovolenou mu může poskytnout pouze jednatel žalovaného, a proto žalovaný považuje jeho nepřítomnost v práci od 27.5.1996 až do 9.6.1996 (správně do 7.6.1996) za neomluvenou absenci. Žalobce dále podle názoru žalovaného umožnil ve stejném termínu čerpat dovolenou i prodejci Sochorovi, v důsledku čehož nebyl zajištěn řádný provoz prodejny. Žalovaný má za to, že \"neomluvená absence v daném rozsahu\" představuje u vedoucího zaměstnance (jakým byl žalobce) porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a že odůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Zdůraznil, že jednatel žalovaného s nástupem žalobce na dovolenou od 27.5.1996 vyjádřil souhlas za podmínky, že ve stejném období nebude čerpat dovolenou prodejce Sochor; žalobce tuto podmínku splnil, neboť Sochorově žádosti o dovolenou nevyhověl. Protože žalovaný v rozporu se zákoníkem práce nesestavoval plán dovolených, je třeba považovat \"takto projednaný nástup dovolené v daných podmínkách za dostatečný i bez písemného souhlasu zaměstnavatele\". Připomněl, že tvrzení, že měl S. \"umožnit čerpat dovolenou\", se žalovanému v řízení nepodařilo prokázat.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušil v červnu 1996 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").

Žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem - jak vyplývá z obsahu dopisu ze dne 11.6.1996 - z důvodu, že dne 27.5.1996 \"bez jakéhokoliv souhlasu nastoupil dovolenou, aniž by byla zajištěna náhrada\" po dobu jeho nepřítomnosti, neboť \"současně umožnil čerpat dovolenou dalšímu pracovníkovi - prodejci p. S.\".

Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (§ 64 zák. práce), soud z hlediska naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zkoumá, zda zaměstnavatelem vymezený důvod okamžitého zrušení zakládá některý z důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Vychází přitom ze skutkového vylíčení důvodu použitého v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru; zaměstnavatel totiž nemůže důvod okamžitého zrušení pracovního poměru dodatečně měnit (srov. § 55 zák. práce), a proto ani soud nemůže přihlížet k takovým okolnostem, kterými zaměstnavatel okamžité zrušení pracovního poměru neodůvodnil. V případě okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce to znamená, že soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu okamžitého zrušení spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. I kdyby se v řízení zjistilo, že zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z pracovního poměru jiným než v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkaným jednáním, nelze při rozhodování věci k takovýmto skutečnostem přihlížet, neboť nemohou založit důvodnost okamžitého zrušení pracovního poměru.

Za tohoto stavu věci soudy správně mimo jiné zkoumaly, zda žalobce dne 27.5.1996 nastoupil dovolenou \"bez jakéhokoliv souhlasu\" žalovaného a zda žalobce v době od 27.5.1996 do 7.6.1996, kdy byl na dovolené, \"umožnil čerpat dovolenou dalšímu pracovníku - prodejci Sochorovi\". Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný souhlasil s tím, aby jeden ze dvou prodejců zaměstnaných v prodejně (tj. buď žalobce nebo prodejce S.) v termínu 27.5.1996 až 7.6.1996 čerpal dovolenou, a že žalobce v rámci své pravomoci vedoucího prodejny rozhodl, že dovolenou v uvedeném termínu nastoupí sám a prodejci Sochorovi jeho žádost o udělení dovolené ve stejném termínu neschválil; tyto závěry byly po skutkové stránce - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu - rozhodující pro posouzení důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.

Žalovaný v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá ve výroku o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst.3 písm.d) o.s.ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Z obsahu dovolání však vyplývá, že nenapadá jedině a výlučně právní posouzení věci odvolacím soudem (žalovaný netvrdí pouze to, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy, nebo že tyto předpisy nesprávně vyložil), ale že podrobuje kritice také skutková zjištění odvolacího soudu. Z vylíčení důvodů uvedených v dovolání, pro něž rozsudek odvolacího soudu napadá, je nepochybné, že žalovaný vychází z odlišného skutkového závěru než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Tím, že dovolatel na odlišném skutkovém závěru (o tom, že žalobce nebyl ve dnech 27.5.1996 až 7.6.1996 v práci, aniž by mu žalovaný určil na tuto dobu čerpání dovolené, že tato nepřítomnost v práci je \"neomluvenou absencí\" a že žalobce umožnil čerpání dovolené svému pořízenému S.) buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označil, ale především podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 a § 243c o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání nejprve z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.

Skutkový závěr o tom, že žalovaný souhlasil s tím, aby jeden ze dvou prodejců zaměstnaných v prodejně (tj. buď žalobce nebo prodejce S.) v termínu 27.5.1996 až 7.6.1996 čerpal dovolenou, a že žalobce v rámci své pravomoci vedoucího prodejny rozhodl, že dovolenou v uvedeném termínu nastoupí sám a prodejci S. jeho žádost o udělení dovolené ve stejném termínu neschválil, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, zejména z výpovědí žalobce, jednatele žalovaného Z. Č. a svědků J. K. a M. R., které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.

S dovoletelem lze souhlasit v tom, že podle ustanovení § 108 odst.1 zák. práce dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel. V rozporu s ustanovením § 108 odst.1 zák. práce však není ani takový postup, jestliže zaměstnanec požádá o udělení dovolené a jeho nadřízený (do jehož pravomoci spadá takový úkon) mu dá k čerpání dovolené souhlas, neboť v tomto souhlasu lze spatřovat určení nástupu dovolené (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.1.1968 sp.zn. 8 Co 26/68, uveřejněný pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969); souhlas k čerpání dovolené může nadřízený vedoucí zaměstnanec dát nejen písemně, ale i ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, že byl udělen (tj. konkludentně). Jestliže v posuzovaném případě - jak uvedeno výše - bylo prokázáno, že žalovaný souhlasil s tím, aby buď žalobce nebo jeho podřízený prodejce S. čerpal v termínu 27.5.1996 až 7.6.1996 dovolenou, a jestliže žalobce v rámci své pravomoci vedoucího prodejny rozhodl, že dovolenou v uvedeném termínu nastoupí sám a prodejci S. jeho žádost o udělení dovolené ve stejném termínu neschválil, pak v tomto souhlasu žalovaného (protože se splnila podmínka v něm obsažená) lze spatřovat určení čerpání dovolené pro žalobce. Odvolací soud proto správně dovodil, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spočívající v tom, že žalobce dne 27.5.1996 \"bez jakéhokoliv souhlasu nastoupil dovolenou, aniž by byla zajištěna náhrada\" po dobu jeho nepřítomnosti, neboť \"současně umožnil čerpat dovolenou dalšímu pracovníkovi - prodejci p. S.\", nebyl naplněn a že to byl zaměstnanec S., který bezdůvodným nenastoupením do zaměstnání dne 27.5.1996 porušil pracovní kázeň.

Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2001

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru