Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2754/2012Usnesení NS ze dne 26.08.2013

HeslaPodjatost
Přípustnost dovolání
Vady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2754.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění ...

více
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3327/13 ze dne 23.09.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2754/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. T., zastoupené Mgr. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Chebu, Májová č. 23, proti žalovanému DONEX PRAHA - CZ s. r. o. se sídlem v Karlových Varech, Komenského č. 131/10, IČO 256 59 995, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 471 16 617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. února 2012 č. j. 12 Co 413/2011-336, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1.2.2012 č.j. 12 Co 413/2011-336 změnil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 27.4.2011 č.j. 12 C 174/2007-244 tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částky 7. 177,- Kč, 153.324,- Kč, 337.786,- Kč, 58.260,- Kč, 72.600,- Kč, 14.520,- Kč, 20.143,- Kč, 42.102,- Kč, 20.403,- Kč a 30.710,- Kč za jednotlivá období a s úroky z prodlení, které ve výroku vyčíslil, a zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 294.920,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 84.749,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Pavla Rybáře, a že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „se žalobkyni nepodařilo prokázat, že 13.6.2005 utrpěla u žalované při plnění pracovních úkonů pracovní úraz, že poškození na zdraví způsobené tvrzeným pádem je v příčinné souvislosti s úrazem, a že tedy žalovaná odpovídá za uplatněné nároky“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost zakládá podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a). „Je si sice vědoma, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně ve skutečnosti rozhodnutím potvrzujícím“, avšak za situace, kdy „dojde k obsahové diformitě“ rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je „objektivně vzato“ dovolání přípustné podle výše uvedeného ustanovení. Namítá rovněž, že pokud by soud prvního stupně rozhodoval i po druhém vrácení věci odvolacím soudem v senátě vedeném Mgr. Sedláčkem (a nikoliv JUDr. Tatárem, jenž rozhodoval „z důvodu odchodu Mgr. Sedláčka na rodičovskou dovolenou“ a jenž měl ohledně „klíčové“ skutkové otázky „evidentně odlišný názor“), „zcela jistě“ by soud prvního stupně žalobkyni vyhověl a odvolací soud by musel jeho rozhodnutí změnit, pak by důvod přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepochybně dán byl a „jen dílem náhody došlo k tomu, že tato situace nenastala“.

Dovolání žalobkyně však není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť, i když je výrok rozsudku odvolacího soudu o věci samé formulován jako „měnící“, z porovnání obsahu napadeného rozsudku a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27.4.2011 č. j. 12 C 174/2007-244 vyplývá, že jde o rozsudek potvrzující; odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků stejně jako soud prvního stupně, jestliže ve shodě s ním dospěl k závěru, že „se žalobkyni nepodařilo prokázat, že 13.6.2005 utrpěla u žalované při plnění pracovních úkonů pracovní úraz“ a že tak na požadované odškodnění pracovního úrazu nemá nárok. Odvolací soud tak vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, „z formálních důvodů“ však musel napadené rozhodnutí změnit, neboť „při odvolacím jednání dne 7.12.2011 došlo ke změně žaloby, kterou odvolací soud připustil, neboť šlo o rozšíření uplatněného nároku“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.7.1999 sp.zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2000).

Přípustnost dovolání žalobkyně není založena ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 20.3.2009 č.j. 12 Co 123/2009-147, po kterém soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku, nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny k doplnění dokazování), a konečně nebylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá (nemůže mít) po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

I když žalobkyně v dovolání uvedla, že uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání, které v dovolání podrobně popisuje) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl žalobkyní navržené důkazy (zejména, že neakceptoval její návrh na vyhotovení grafologického znaleckého posudku, návrh na provedení důkazu ohledáním místa, a že měl vyslechnout svědky T. a S.) a vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (zejména, že žalobkyně „sama blíže nezjištěného dne zapsala do sešitu, který nebyl zaměstnavatelem určen k zápisům pracovních úrazů, jí tvrzený pád“, sama tento zápis podepsala, další dny i v době pracovní neschopnosti docházela do zaměstnání, vyšetření ze dne 25.8.2005 nepotvrdilo úrazový děj, pád nepotvrdil ani žádný ze svědků, své tvrzení o tom, že informovala nadřízeného o pádu dne 15.6.2005 sama ve výpovědi zpochybnila, pracovní neschopnost byla vystavena od 16.6.2008 „výslovně pro degenerativní změny páteře“, žalobkyně nepopřela, že na záda upadla opakovaně před tvrzeným dějem i po něm, k výraznému zhoršení zdravotního stavu došlo až po operaci páteře apod.) a kritizuje postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže namítá, že v hodnocení jednotlivých důkazů jsou logické rozpory a „výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co by bylo oběma soudy zjištěno, kdyby důkazy hodnotily náležitým způsobem“. Žalobkyně současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry prokazující, že k pracovnímu úrazu v podobě pádu na dlažbě dne 13.6.2005 došlo, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.

K dovolatelkou namítaným vadám řízení, například, že soudy obou stupňů hodnotily některé důkazy izolovaně, nevysvětlily proč považují navrhovaný důkaz grafologickým znaleckým posudkem za nadbytečný, že naopak byly povinny „každý důkaz, který provedou, učinit předmětem svých úvah a hodnocení“, a jestliže tak neučinily, „zatížily své rozhodování projevem libovůle“ a zároveň „nerespektovaly její právo na spravedlivý proces“, je třeba uvést, že o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny, a přestože k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzené věci sice tvrzeny nebyly, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 56). O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná.

Dovolatelka totiž opomíjí, že podle ustanovení § 120 věty první o. s. ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl dovolatelkou navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).

K námitkám žalobkyně o tom, že se odvolací soud chybně vypořádal s jí vznesenou námitkou podjatosti předsedy senátu 12 C JUDr. Milana Tatára a že „postupoval ve zjevném rozporu s judikátem dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 3483/2008“ (usnesení ze dne 23.10.2009 bylo uveřejněno pod č. 39 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, resp. pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010), je třeba uvést, že o tom, zda je soudce vyloučen, neboť je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, se samostatně rozhodne jen tehdy, dokud řízení o věci, kterou dotčený soudce projednává a má rozhodnout, dosud nebylo skončeno. V případě, že o věci již bylo rozhodnuto, nejsou splněny předpoklady k rozhodnutí podle ustanovení § 16 o.s.ř.; námitka podjatosti je v tomto případě toliko způsobilým odvolacím důvodem [srov. § 205 odst.2 písm.a) o.s.ř.] nebo důvodem žaloby pro zmatečnost [srov. § 229 odst.1 písm.e) o.s.ř.]. – srov. výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 3483/2008.

V tomto případě odvolací soud postupoval správně, jestliže se zabýval (jen těmi) námitkami žalobkyně o podjatosti soudce soudu prvního stupně JUDr. Milana Tatára uvedenými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (resp. v doplnění odvolání ze dne 22.12.2011, č.l. 295 spisu) jako jedním z odvolacích důvodů, s nímž se vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, dospěl-li v tomto smyslu k závěru, že JUDr. Tatár výslovně uvedl, že „k účastníkům ani k věci nemá žádný vztah, neudržuje bližší kontakty se zástupcem žalovaného“, že soudci mohou „z počítače zjistit“ zda a na který den bylo nařízeno jednání o odvolání ve věci a případný zájem soudce Tatára o výsledek jednání považuje odvolací soud „pouze za profesní“ (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2011 sp. zn. 21 Cdo 125/2010). Uvedené námitky dovolatelky navíc představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Protože námitky žalobkyně uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru