Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2704/2007Usnesení NS ze dne 21.10.2008

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2704.2007.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238a odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238a odst...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2704/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ing. Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost podaných žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 7. května 2002, č.j. 15 Co 1005/2002-118, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. května 2001, č.j. 7 C 195/98-88, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 63/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 11. ledna 2007, č.j. 15 Co 752/2006-87, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, č.j. 15 Co 1005/2002-118 – vydaným poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 8. 2001, č.j. 15 Co 395/2001-100, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 627/2001 – potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 5. 2001, č.j. 7 C 195/98-88, jímž byl zamítnut „návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 93.545,- Kč s 26% úroky od 15. 7. 1997 do zaplacení“ (z titulu náhrady škody, která měla být žalobci způsobena „nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku ve věci vedené pod sp.zn. E 25/93“), a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud, který věc projednal při jednání dne 7. 5. 2002 v nepřítomnosti žalobce (ten se k jednání nedostavil, neboť se odmítl podrobit bezpečnostní kontrole při vstupu do budovy Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře), nesouhlasil s úvahou soudu prvního stupně, že „soud se nemůže dopustit nesprávného úředního postupu, jež by zakládal odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/69 Sb. platného v době vydání rozhodnutí, jimiž měla být žalobci způsobena škoda“, neboť „i soud provádí v průběhu řízení různé procesní postupy, které nespočívají ve vydávání rozhodnutí“; „relevantní však je“ – uvedl - že „pokud škoda měla vzniknout rozhodnutím soudu nebo v přímé souvislosti s rozhodovací činností soudu, jde o odpovědnost dle § 1 a násl. cit. zák.“. Protože hmotněprávním předpokladem odpovědnosti je nezákonnost rozhodnutí a protože nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda, není pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že, „jestliže žalobce dovozuje škodu z nesprávného rozhodnutí o nařízení exekuce usnesením Okresního soudu v Písku z 3. 3. 1993, č.j. E 25/93-2“, přičemž „sám připouští, že toto nebylo nikdy zrušeno ani změněno“, nelze nárok na náhradu škody podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. úspěšně uplatnit; z uvedeného důvodu nemohla být způsobena škoda žádným z rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, a to ani usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 1. 12. 1995, č.j. E 25/93-53, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 1996, č.j. 5 Co 315/96-60, jímž byl nařízený výkon rozhodnutí prohlášen za nepřípustný a zastaven pro vady exekučního titulu (rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 4. 8. 1992, č.j. 5 C 697/90-40). K námitce podjatosti vznesené žalobcem a směřující vůči soudcům Krajského soudu v Českých Budějovicích nepřihlížel s odůvodněním, že „doplněná námitka podjatosti“ vůči předsedovi senátu (JUDr. R. O.) obsahuje stejný důvod jako dřívější námitka vznesená v podání žalobce z 8. 6. 2000 („poměr k věci daný nutností posoudit dle žalobce protichůdná pravomocná usnesení krajského soudu z 30. 7. 1998 a z 29. 2. 2000“), o níž již bylo usnesením Vrchního soudu ze dne 14. 9. 2000, č.j. Nco 179/2000-57, rozhodnuto (tak, že soudci – mimo jiné – JUDr. O. a JUDr. V. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci). Ve skutečnosti, že žalobce se nedostavil k jednání soudu prvního stupně dne 3. 5. 2001 z toho důvodu, že se odmítl podrobit kontrole při vstupu do budovy a „po určitých dohadech odešel“, odvolací soud neshledal nesprávný postup, kterým by byla žalobci odňata možnost jednat před soudem, neboť „důsledek spočívající v neomluvené neúčasti u jednání si tak způsobil jednoznačně sám svým chováním a byly tak splněny podmínky k projednání a rozhodnutí věci v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř.“.

Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. května 2001, č.j. 7 C 195/98-88, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 7. 5. 2002, č.j. 15 Co 1005/2002-118 (když žalobou na obnovu řízení a pro zmatečnost původně napadený rozsudek krajského soudu ze dne 14. 8. 2001, č.j. 15 Co 395/2001-100, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 4. 4. 2002, sp.zn. III. ÚS 627/2001), podal žalobce žalobu na obnovu řízení [z důvodů uvedených v ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.] a žalobu pro zmatečnost [z důvodů uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 písm. d), § 229 odst. 1 písm. f), § 229 odst.1 písm. g) a § 229 odst. 3 o.s.ř.]. Naplnění důvodů žaloby na obnovu řízení spatřoval žalobce - jak vyplývá z jeho doplňujícího podání ze dne 9. 10. 2003 – v tom, že „lze provést důkazy, které pro něj mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ale bez své viny je nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně a za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o.s.ř. ani před odvolacím soudem“; tyto důkazy označil jako „spis Okresního soudu v Táboře, sp.zn. 7 C 195/98, spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 15 Co 395/2001, pravomocný rozsudek Okresního soudu v Písku, č.j. 9 T 239/97 z 21. 11. 2000, pravomocné rozhodnutí Krajského úřadu – Jihočeský kraj, č.j. OZZL/3633/2002, z 18. 2. 2003 a nálezy Ústavního soudu III. ÚS 150/93 ze 3. 11. 1994, III. ÚS/61/94 ze 16. 2. 1995, III. ÚS 230/96 z 29. 5. 1997, I. ÚS 310/97 z 9. 6. 1998, IV. ÚS 13/98 ze 3. 9. 1998, III. ÚS 187/98 z 1. 10. 1998, III. ÚS 200/98 ze 17. 12. 1998, III. ÚS 293/98 z 21. 1. 1999, I. ÚS 8/98 ze 2. 2. 1999, III. ÚS 315/98, II. ÚS 105/01 ze 3. 7. 2001, I. ÚS 307/98 z 11. 7. 2001, I. ÚS 60/01 z 28. 8. 2001, III. ÚS 29/01 z 18. 10. 2001, III. ÚS 190/01 z 1. 11. 2001, I. ÚS 144/2000 z 15. 11. 2001, IV. ÚS 565/01 z 27. 11. 2001, II. ÚS 516/01 z 28. 11. 2001“, s tím, že „těmito rozhodnutími a důkazy lze prokázat, že řízení, jehož obnovy se domáhá, mělo vady, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé“. Naplnění důvodů žaloby pro zmatečnost spatřoval žalobce – jak vyplývá z jeho doplňujícího podání ze dne 8. 10. 2003 – v tom, že „návrh na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, na níž se vztahují ustanovení § 1 až § 4 zákona č. 58/69 Sb., nebyl podán“, neboť „návrhem z 22. 7. 1997 se podle § 18 zákona č. 58/69 Sb. domáhá zcela jednoznačně specifikované náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem a tento návrh nezměnil“ [§ 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř.], že „o jeho návrhu měl rozhodnout jeho zákonný soudce, kterým je soudkyně věcně a místně příslušného Okresního soudu v Písku Mgr. V. S.“, a „nikoliv soudce Okresního soudu v Táboře Mgr. J. M., který není jeho zákonným soudcem“ [§ 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř.], a že „napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. A. T., který nezákonným usnesením 6 Nc 557/98 ze 30. 7. 1998 přikázal v jeho neprospěch věc Okresnímu soudu v Táboře, ačkoliv pro takové opatření nebyly splněny zákonné podmínky, a v důsledku trestného činu soudce Mgr. J. M., který mimo jiné v rozporu se zákonem jednal a rozhodoval o věci samé dne 3. 5. 2001 v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se své přítomnosti při jednání domáhal, a který účelově v jeho neprospěch zkreslil obsah jeho návrhu z 22. 7. 1997 tak, že mu dal opačný smysl“ [§ 229 odst. 1 písm. g) o.s.ř.]. Za odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. považoval to, že soud prvního stupně i odvolací soud jednaly a rozhodovaly o věci samé v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se přítomnosti při jednání domáhal, že nebyl soudem ani jednou vyslechnut a neměl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům ani navrhnout při jednání doplnění dokazování. Navrhl, aby jednak byla povolena obnova řízení, jednak byly napadené rozsudky zrušeny.

Okresní soud v Táboře - poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (jako soud nadřízený ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 o.s.ř.) usnesením ze dne 12. 1. 2006, č.j. Nc 1/2006-45, k námitce podjatosti vznesené žalobcem ve vztahu k soudkyni projednávající tuto věc rozhodl, že JUDr. D. K. není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci, a co usnesením ze dne 22. 5. 2006, č.j. 5 C 63/2004-54, zamítl námitku žalobce ohledně místní nepříslušnosti Okresního soudu v Táboře - usnesením ze dne 23. 8. 2006, č.j. 5 C 63/2004-67, zamítl jak žalobu na obnovu řízení, tak žalobu pro zmatečnost a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k žalobě na obnovu řízení dovodil, že žalobcem navržené důkazy „nejsou těmi, které má na mysli ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se jedná o důkazy, které byly k dispozici již v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 7 C 195/98“, s výjimkou rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 18. 2. 2003, které nemohlo být jako důkaz v předchozím řízení použito, nicméně ani z tohoto rozhodnutí nevyplývají žádné skutečnosti, které by mohly znamenat pro žalobce příznivější rozhodnutí ve sporu o náhradu škody. Ve vztahu k žalobě pro zmatečnost dospěl k závěru, že žádný z žalobcem uplatněných důvodů [uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 písm. d), f), g) a § 229 odst. 3 o.s.ř.] nebyl naplněn.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. 1. 2007, č.j. 15 Co 752/2006-87, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při jednání dne 11. 1. 2007 věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, když považoval za splněné podmínky ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná se z neúčasti u jednání omluvila a žalobce se k jednání nedostavil „v důsledku toho, že se při vstupu do budovy krajského soudu odmítl podrobit bezpečnostní kontrole“; neakceptoval názor žalobce, že „má ústavně zaručené právo účastnit se jednání i v případě, že se odmítne podrobit vstupní kontrole“, stejně tak námitku žalobce, že „jeho ústavní právo být přítomen projednání své věci je mu odepřeno bez zákonného oprávnění, neboť předmětná povinnost je zakotvena ve formě zákona a Instrukce MS ČR již pouze stanovuje způsob jejího provedení“. Námitku podjatosti vznesenou žalobcem ve vztahu k soudkyni JUDr. K., která podle rozvrhu práce věc projednávala a rozhodla v řízení před soudem prvního stupně, a ve vztahu k předsedovi senátu odvolacího soudu JUDr. R. O. (že „usnesení vydal soudce, který je ze zákona z rozhodování věci vyloučen podle § 14 odst. 1 o.s.ř., protože se zřetelem na jeho poměr k žalovanému účastníku řízení, který ovládá justici a vykonává státní správu soudů, sleduje a hodností postup soudů v řízení a rozhodování z hlediska dodržování zásad důstojnosti jednání a soudcovské etiky a plynulosti řízení a sleduje odbornou způsobilost soudců, je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti“), odvolací soud odmítl jako neopodstatněnou s odůvodněním, že „pokud by bylo pravdou, že účastí Ministerstva spravedlnosti ČR v tomto řízení je dán poměr všech těchto soudců k žalované dle § 14 odst. 1 o.s.ř., znamenalo by to, že v České republice by neexistoval soud, který by tuto věc mohl projednat a rozhodnout (i všichni ostatní soudci jsou z hlediska tvrzení žalobce ve stejné pozici jako uvedení), což již dokládá naprosto zjevnou věcnou neopodstatněnost této námitky“; uvedl dále, že „soudci jsou do své funkce jmenováni prezidentem a na základě Ústavy ČR a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jsou při své rozhodovací činnosti nezávislí na komkoliv“ a že „na tom nic nemění skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti ČR, resp. výkonná moc státu má jisté pravomoci při výkonu státní správy soudů či jiných záležitostí“; zdůraznil, že „zde není vůbec tvrzeno, že by tento subjekt konkrétně v dané věci jakkoliv ovlivňoval ať už soudce prvního stupně, či odvolací senát při rozhodování“. Zabývaje se dále důvodností žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba na obnovu řízení ani žaloba pro zmatečnost nejsou v posuzované věci přípustné. Při posouzení důvodu zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. vycházel odvolací soud z toho, že v žalobě není žalobce povinen uvádět právní charakteristiku skutku (právní důvod žaloby) a že „právním náhledem kteréhokoliv účastníka soudy nejsou v řízení vázány a žalobou vylíčený skutek mohou po právní stránce posoudit zcela jinak“, což se stalo „i ve věci 7 C 195/98, v níž žaloba z 22. 7. 1997 přes právní náhled žalobce (náhradu škody požadoval z titulu nesprávného úředního postupu dle § 18 zák. č. 58/69 Sb.) byla a mohla být soudy posouzena jako náhrada škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle § 1 a násl. cit. zák. a z tohoto titulu zamítnuta (z čehož logicky plyne, že soudy žalobcem uváděný právní důvod pokládaly za nesprávný)“. Otázku zákonného soudce považoval za „záležitost, kterou žalobce nastolil již v původním řízení a všechny soudy se jí opakovaně zabývaly“ (poukázal přitom na „usnesení Ústavního soudu ČR z 8. 10. 2002“). Ohledně důvodu zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o.s.ř. uvedl, že „žádný ze soudců (včetně JUDr. T. a Mgr. M.) nebyl ani vyšetřován pro podezření z trestného činu, není ani tvrzeno, jakého se měli dopustit, nejsou tvrzeny ani takové skutečnosti, z nichž by o něčem takovém bylo možné vůbec uvažovat“; dovodil proto, že ve vztahu k JUDr. T. „nejenom ze zákonného, ale ani z ústavního hlediska nedošlo k porušení práv žalobce“ a že Mgr. M. „ani neporušil procesní práva žalobce tím, že jednal v jeho nepřítomnosti dne 3. 5. 2001 (viz. zejména rozhodnutí krajského soudu ze 7. 5. 2002), ani účelově nezkreslil obsah žaloby z 22. 7. 1997“. Zdůraznil, že „tím je současně vyřešena námitka o nesprávném právním posouzení důvodu zmatečnosti dle § 229 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k neúčasti žalobce u jednání soudu prvního stupně 3. 5. 2001“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm, a) a b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolání. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že věc „projednávaly od zahájení řízení až do napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, č.j. 15 Co 752/2006-87, z 11. 1. 2007 soudy ovládané a řízené žalovaným: Českou republikou-Ministerstvo spravedlnosti České republiky“, přičemž se dovolává provedení důkazů „výslechem svědka V. C., výslechem předsedy pražského městského soudu, předsedy Soudcovské unie JUDr. J. J., předsedů krajských soudů, trestním spisem obžalovaného katarského prince H. A. A. S., případně dalšími soudními spisy a instrukcí Ministerstva spravedlnosti“, že „v řízení bylo porušeno jeho základní právo ústavně zaručené článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že rozhodovali soudci a soudy, kteří jsou ovládáni a řízeni ministerstvem spravedlnosti“, že „nemohl před odvolacím soudem účinně hájit svá práva a zájmy, protože podle instrukce žalované č. 60/2006-OBKŘ a rozhodnutí soudce JUDr. R. O. nebyl vpuštěn do budovy soudu k jednání, na něž byl předvolán a jehož se chtěl zúčastnit“, že „soud v rozporu s čl. 10 Ústavy a v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti“ a že „napadeným rozhodnutím a v předchozím řízení byla porušena základní ustanovení § 1 a § 6 o.s.ř. a tím i základní právo stěžovatele na spravedlivé projednání jeho záležitosti podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Za „logicky zcela nesprávné“ žalobce považuje „posouzení právní otázky podjatosti soudců JUDr. K. a předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. O. podle § 14 odst. 1 o.s.ř.“; v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že „účelově zaměňuje pojmy podjatost a nezávislost, když zjevnou věcnou neopodstatněnost námitky podjatosti spatřuje v tom, že soudci jsou (podle soudu) nezávislí“. Ve vztahu k důvodu zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. soudům vytýká, že „napadené usnesení vychází ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť „nikde ve spisech není uveden žádný důkaz, prokazující, že se žalobce žalobou domáhal náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Písku ze dne 1. 12. 1996, č.j. E 25/93-52“; dovozuje, že tento důvod zmatečnosti je dán, neboť „je mimo jakoukoliv pochybnost, že v nalézacím řízení bylo rozhodnuto ve věci náhrady škody způsobené usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 1. 12. 1995, č.j. E 25/93-52, přestože se stěžovatel žalobou ze dne 22. 7. 1997 ani žádným jiným návrhem náhrady škody způsobené usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 1. 12. 1995, č.j. E 25/93-52, vůbec nedomáhal“. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a v § 237 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o žalobě pro zmatečnost [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2, § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení nebo o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2, § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2, resp. § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení nebo o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2, § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (v případě žaloby na obnovu řízení) a podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (v případě žaloby pro zmatečnost) dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (v případě žaloby na obnovu řízení) nebo v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (v případě žaloby pro zmatečnost).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (v případě žaloby na obnovu řízení) nebo ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (v případě žaloby pro zmatečnost) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3, 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2, § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř nebo podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 (v případě žaloby na obnovu řízení) a v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. (v případě žaloby pro zmatečnost), dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle ustálené judikatury soudů na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

V posuzovaném případě žalobce v žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2002, č.j. 15 Co 1005/2002-118 (vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 8. 2001, č.j. 15 Co 395/2001-100, původně rovněž napadený žalobou na obnovu řízení a pro zmatečnost, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 4. 4. 2002, sp.zn. III. ÚS 627/2001), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 5. 2001, č.j. 7 C 195/98-88, kterým byl zamítnut „návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 93.545,- Kč s 26% úroky od 15. 7. 1997 do zaplacení“ (z titulu náhrady škody, která měla být žalobci způsobena „nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku ve věci vedené pod sp.zn. E 25/93“), jakož i tento rozsudek soudu prvního stupně, z důvodů uvedených v ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (v případě žaloby na obnovu řízení) a v ustanoveních § 229 odst. 1 písm. d), § 229 odst. 1 písm. f), § 229 odst. 1 písm. g) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (v případě žaloby pro zmatečnost) a z pohledu těchto důvodů také soudy věc posuzovaly.

Žalobce v dovolání ve vztahu k důvodu zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. dovozuje – na rozdíl od závěru soudů obou stupňů - že tento důvod zmatečnosti je dán, neboť „je mimo jakoukoliv pochybnost, že v nalézacím řízení bylo rozhodnuto ve věci náhrady škody způsobené usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 1. 12. 1995, č.j. E 25/93-52, přestože se žalobou ze dne 22. 7. 1997 ani žádným jiným návrhem náhrady škody způsobené usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 1. 12. 1995, č.j. E 25/93-52, vůbec nedomáhal“. S tímto názorem žalobce dovolací soud nesouhlasí.

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. - mimo jiné - vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst.1 větu druhou o.s.ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst.1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce.

Z uvedeného vyplývá, že v řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném řízení, o něž šlo i ve věci Okresního soudu v Táboře vedené pod sp. zn. 7 C 195/98), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje.

Ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. představuje zmatečnostní vadu spočívající v tom, že soud jednal ve věci bez toho, že by byla podána žaloba (návrh na zahájení řízení), ačkoliv v takové věci podle zákona nebylo možné řízení zahájit bez návrhu; o neexistenci návrhu na zahájení řízení jde však jen tehdy, jestliže chybí žaloba jako procesní úkon, kterým se zahajuje řízení. Jestliže účastník návrh na zahájení řízení (žalobu) podal, avšak soud při svém rozhodování případně překročí meze dané ustanovením § 153 o.s.ř. (bez zákonného zmocnění přizná žalobci více, než žádal, něco jiného, než žádal, nebo plnění z jiného skutku), netrpí řízení zmatečností ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, uveřejněném pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

Z obsahu spisu Okresního soudu v Táboře, sp.zn. 7 C 195/98, vyplývá, že řízení ve věci, která je předmětem žaloby pro zmatečnost, bylo zahájeno žalobou ze dne 22. 7. 1997 (doručenou téhož dne Okresnímu soudu v Písku), v níž se žalobce vůči žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení částky ve výši 93. 545,- Kč s úroky z prodlení (tam specifikovanými) z titulu náhrady škody „způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku – soudce JUDr. A. Z.“, za níž „podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb. odpovídá stát“; škoda podle žalobce spočívala v tom, že mu „vznikly náklady, které by nevznikly, kdyby soud postupoval správně“.

Naplnění zmatečnostního důvodu podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 195/98 spatřoval žalobce - jak sdělil soudu prvního stupně v řízení o zmatečnostní žalobě (v doplňujícím podání ze dne 8. 10. 2003) - v tom, že „návrh na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, na níž se vztahují ustanovení § 1 až § 4 zákona č. 58/69 Sb., nebyl podán“, neboť „návrhem z 22. 7. 1997 se podle § 18 zákona č. 58/69 Sb. domáhá zcela jednoznačně specifikované náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem a tento návrh v řízení nezměnil“.

Pro vymezení nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, z hlediska vylíčení skutkového děje však není významné, zda je podle názoru žalobce založen ustanovením § 18 nebo zda vyplývá z ustanovení § 1 až § 4 tohoto zákona; rozhodující z tohoto hlediska je jen to, jak žalobce svůj nárok vymezil po stránce skutkové. Právní kvalifikace odpovědnosti žalované za škodu, kterou žalobce v žalobě na náhradu škody uvedl (požadoval náhradu škody „způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb.“), totiž není - jak výše uvedeno - pro posouzení odpovědnosti za škodu rozhodující. Odkázal-li tedy žalobce v žalobě na náhradu škody na ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., který pojednává o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, provedl tím sám právní kvalifikaci skutkového stavu, kterou však soud – jak správně uvedl odvolací soud v napadeném usnesení - není vázán.

Nelze tedy důvodně tvrdit – jak to činí žalobce v dovolání - že by ve věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 7 C 195/98, která nemohla být zahájena bez návrhu (šlo o sporné řízení), nebyl podán návrh na zahájení řízení; zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. – jak správně dovodily soudy obou stupňů – tedy nebyl v této věci naplněn.

Důvodná není ani námitka dovolatele, že „v řízení bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené článkem 37 odst. 3 Listiny“ tím, že „rozhodovali soudci a soudy, kteří jsou ovládáni a řízení ministerstvem spravedlnosti“, a že „logicky zcela nesprávné je posouzení právní otázky podjatosti soudkyně JUDr. K. podle § 14 odst. 1 o.s.ř.“; v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že „účelově zaměňuje pojmy podjatost a nezávislost, když zjevnou věcnou neopodstatněnost námitky podjatosti spatřuje v tom, že soudci jsou (podle soudu) nezávislí“.

O námitce podjatosti vznesené žalobcem ve vztahu k soudkyni Okresního soudu v Táboře JUDr. D. K. rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 12. 1. 2006, č.j. Nc 1/2006-45 (jako soud nadřízený ve smyslu ustanovení § 16 o.s.ř.), tak, že není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci, když dospěl k závěru, že žalobcem uplatněná námitka podjatosti (kterou odůvodnil - jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 6. 2005 - tím, že „z článku, který byl uveřejněn v novinách dne 7. 6. 2005, vyplývá, že soudce řídí ministr spravedlnosti“, z čehož dovozuje, že „vlastně i předsedkyně senátu je řízena ministrem spravedlnosti a pokud tedy žalovanou v tomto sporu je ČR – Ministerstvo spravedlnosti, která vlastně řídí předsedkyni senátu, pak on je ve srovnání s žalovanou v nerovnoprávném postavení a kdo mu zaručí, že by v této věci mohlo být nezávisle a objektivně rozhodováno“) je nedůvodná; podle jeho názoru jen ze skutečnosti, že ministerstvo spravedlnosti vykonává státní správu soudů (po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné), nelze dovodit, že by jmenovaná soudkyně věc, v níž tentýž subjekt vystupuje jako účastník řízení, neprojednala „neobjektivně“ (správně objektivně) a nestranně.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení nebo kdy by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (například kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (například jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 občanského zákoníku), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, například v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.

Soudnictví vykonávají v České republice nezávislé soudy; soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem [srov. Čl. 81 a 82 odst. 1 větu první Ústavy České republiky a § 1 a § 79 odst. 1 věta první zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o soudech a soudcích“] a jsou povinni zákon vykládat podle svého nejlepšího svědomí, rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem (§ 79 odst. 1 věta druhá zákona o soudech a soudcích). Nikdo nesmí narušovat nebo ohrožovat nezávislost a nestrannost soudců (srov. Čl. 82 odst. 1 větu druhou Ústavy a § 79 odst. 2 zákona o soudech a soudcích).

Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy soudů (srov. § 119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů (srov. § 118 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích).

V projednávané věci žalobce v dovolání pouze opakuje námitky, které uplatnil ve vztahu k soudkyni JUDr. D. K. do protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 15. 6. 2005 a v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, a polemizuje s odůvodněním usnesení odvolacího soudu v části týkající se posouzení opodstatněnosti jím vznesené námitky podjatosti jmenované soudkyně.

Nehledě k tomu, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 236 odst. 2 o.s.ř.), dovolatel se mýlí ve svém názoru, že soudce je z rozhodování věci podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. bez dalšího vyloučen, protože „se zřetelem na jeho poměr k žalovanému účastníku řízení, který ovládá justici a vykonává státní správu soudů, sleduje a hodností postup soudů v řízení a rozhodování z hlediska dodržování zásad důstojnosti jednání a soudcovské etiky a plynulosti řízení a sleduje odbornou způsobilost soudců, je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti“.

Ministerstvo spravedlnosti ČR (jako ústřední orgán státní správy soudů) vykonává pouze státní správu soudů ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 zákona o soudech a soudcích; naproti tomu není oprávněno jakýmkoli způsobem do rozhodování soudů a soudců zasahovat nebo je jakkoli ovlivňovat. V samotné okolnosti, že je zároveň (jako organizační složka státu - České republiky) účastníkem tohoto řízení, nelze bez dalšího spatřovat důvod k vyloučení soudkyně JUDr. D. K. z projednávání a rozhodování této věci ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. Žalobce ani žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno v projednávané věci dovodit nějaký jiný, než-li služební, vztah této soudkyně k žalované, neuvádí; z obsahu spisu se rovněž pochybnost v uvedeném směru nepodává. Dovolací soud proto souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že námitka podjatosti ve vztahu k soudkyni JUDr. D. K. nebyla dovolatelem uplatněna důvodně.

Jiná je situace ve vztahu k obsahově shodné námitce podjatosti vznesené dovolatelem proti předsedovi senátu odvolacího soudu JUDr. R. O.. V postupu, který odvolací soud v tomto směru zvolil [nepovažoval - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - námitku podjatosti za důvodnou, proto postupoval v souladu s ustanovením § 15b odst. 2 o.s.ř., když věc nepředkládal k rozhodnutí o této námitce svému nadřízenému soudu (Vrchnímu soudu v Praze) a s námitkou se vypořádal při svém rozhodování o podaném odvolání], neshledává dovolací soud žádné pochybení a navíc se nemohl uvedenou námitkou dovolatele vůbec zabývat.

Dovolatel totiž ve vztahu k soudci JUDr. R. O., který rozhodoval v posuzované věci (o zmatečnostní žalobě) jako předseda senátu v odvolacím řízení - nezpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost [ostatně zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. v posuzované žalobě pro zmatečnost vůbec neuplatnil], ale - tím, že tvrdí, že v řízení o žalobě pro zmatečnost rozhodoval vyloučený soudce - uplatňuje (nově) zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř.

Žalobce dále v dovolání - ve vztahu k jednání odvolacího soudu konanému v této věci dne 11. 1. 2007, při němž bylo vyhlášeno dovoláním napadené usnesení - namítá, že „nemohl před odvolacím soudem účinně hájit svá práva a zájmy, protože podle instrukce žalované č. 60/2006-OBKŘ a rozhodnutí soudce JUDr. R. O. nebyl vpuštěn do budovy soudu k jednání, na něž byl předvolán a jehož se chtěl zúčastnit“, že „soud v rozporu s čl. 10 Ústavy a v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti“ a že „napadeným rozhodnutím a v předchozím řízení byla porušena základní ustanovení § 1 a § 6 o.s.ř. a tím i základní právo stěžovatele na spravedlivé projednání jeho záležitosti podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Žalobce tím uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a (nově) zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. [tedy, že mu byla v průběhu řízení (o žalobě pro zmatečnost) nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem].

Zmatečnosti však nejsou (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001) způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.); ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. smí dovolací soud přihlédnout, a to i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2758/2005). Protože zmatečnosti nejsou důvodem, pro který by bylo možné napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, nemůže být kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu zmatečnostních vad podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. a § 229 odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce; ani skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Navíc postup odvolacího soudu před zahájením jednání před odvolacím soudem dne 11. 1. 2007 (i v jeho průběhu) byl v souladu s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v jeho nálezu ze dne 4. 4. 2002, sp.zn. III. ÚS 627/2001 (jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2001, č.j. 15 Co 395/2001-100), a posléze vyjádřeným shodně i v usnesení ze dne 8. 10. 2002, sp.zn. II. ÚS 502/2002 (oběma vydanými ve věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 195/98, jíž se žaloba pro zmatečnost týká).

Vzhledem k tomu, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), nemohl dovolací soud přihlédnout ani k požadavku žalobce na provedení důkazů (výslechem svědka V. C., výslechem předsedy pražského městského soudu, předsedy Soudcovské unie JUDr. J. J., předsedů krajských soudů, trestním spisem obžalovaného katarského prince H. A. A. S., případně dalšími soudními spisy, Instrukcí Ministerstva spravedlnosti č. 60/2006-OBKŘ, a výslechem žalobce), které navrhl v dovolání ke svému tvrzení, že jeho „záležitost projednávaly od zahájení řízení až do napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, č.j. 15 Co 752/2006-87, z 11. 1. 2007 soudy ovládané a řízené žalovanou: Českou republikou-Ministerstvo spravedlnosti České republiky“ a že „tím, že rozhodovali soudci a soudy, kteří jsou ovládáni a řízeni ministerstvem spravedlnosti“, bylo „v řízení porušeno jeho základní právo ústavně zaručené článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“.

Protože dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř (v případě žaloby na obnovu řízení) a podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (v případě žaloby pro zmatečnost), Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly potřebné k účelnému uplatňování jeho práva, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru