Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2616/2003Rozsudek NS ze dne 18.05.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2616.2003.1
Dotčené předpisy

§ 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2616/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyň A) A. Ž. a B) J. D., zastoupených advokátem, proti žalované Institutu pro místní správu P., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 140/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2003, č. j. 16 Co 85/2003-103a, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 28. 6. 2000, žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že podle pokynu „ředitelky IMS“ č. 8/2000 ze dne 21. 6. 2000 se ruší ke dni 1. 9. 2000 systemizované pracovní místo žalobkyně a „v současné době“ nemá žalovaná k dispozici žádné pracovní místo, které by mohla žalobkyni nabídnout.

Žalobkyně A [a spolu s ní i žalobkyně B), které byla rovněž dána výpověď dne 28. 6. 2000] se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná ji neseznámila s obsahem organizační změny a ani jí neoznámila, proč se stala nadbytečnou, nenabídla jí žádné jiné pracovní zařazení a navíc ještě v průběhu výpovědní doby přijala řadu nových zaměstnanců (Z. M., H. T., L. T., J. S., J. V., Z. K.), a to na místa, která mohla žalobkyně, vzhledem ke svému vzdělání a zkušenostem, zastávat.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 6. 2001, č. j. 27 C 140/2000-39, obě žaloby zamítl a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení každá 1.612,50 Kč k rukám advokátky. Vycházeje z toho, že platnost právního úkonu se posuzuje k okamžiku, kdy byl učiněn, považoval skutečnost, že žalovaná sice přijala do pracovního poměru další zaměstnance, avšak až v době po 1. 9. 2000, tedy v době následující po dání výpovědi z pracovního poměru, dovodil, že v době výpovědi žalobkyním nebylo u žalované jiné volné funkční místo, které by žalobkyně mohly zastávat. Protože zákon zaměstnavateli neukládá rozhodnutí o organizačních změnách se zaměstnancem projednávat či jej před výpovědí s jeho obsahem seznamovat, nemůže obstát námitka žalobkyň, že jim žalovaná neoznámila, proč se staly nadbytečnými.

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2002, č.j. 13 Co 58/2002-74, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že, i když výpověď z pracovního poměru splňovala všechny formální náležitosti, měl se věcí zabývat také z hlediska ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce, jež přímo zakazuje výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Není proto vyloučeno, že výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru lze v konkrétním případě posoudit jako zneužití práv a tedy jako neplatný právní úkon podle § 242 písm. a) zák. práce. Žalobkyně spatřují zneužití práva žalované v tom, že, ačkoliv je mohla po 1. 9. 2000 nadále zaměstnávat v nově zřízených místech, neučinila tak; žalobkyně k tomu navrhly provedení „příslušných“ důkazů. Soud prvního stupně však tyto důkazy neprovedl a nezjišťoval, zda tu byl důvod k postupu podle § 7 odst. 2 a § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 9. 2002, č. j. 27 C 140/2000-88, řízení ohledně návrhu žalobkyně J. D. zastavil, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni A. Ž. dne 28. 6. 2000 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni A. Ž. na nákladech řízení 12.375,- Kč k rukám P. D. a že žalobkyně J. D. a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Po doplněném dokazování zjistil, že u žalované probíhala reorganizace ve dvou fázích, když na základě pokynu ředitelky žalované ze dne 21. 6. 2000 došlo ke zrušení čtyř funkčních míst lektor-instruktor (takové bylo zařazení žalobkyně) a jednoho místa studijní referent ke dni 31. 8. 2000 a dalším pokynem ředitelky ze dne 21. 8. 2000 s účinností od 1. 9. 2000 ke zrušení dvou dosavadních útvarů a zřízení útvarů tří; bylo zrušeno pět funkčních míst, která byla nahrazena zřízením stejného počtu míst nových. Takové řešení posoudil soud prvního stupně jako nestandardní a zjevně účelové a výpověď, která byla dána žalobkyni, jako neplatnou podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák práce, neboť z provedených důkazů nevyplynulo, že by snad došlo ke změně úkolů žalované a že by proto žalobkyně nemohla s ohledem na svou kvalifikaci nadále vykonávat práci u žalované; nebylo zjištěno, že by se pracovní náplň ve funkci systémového specialisty podstatně lišila od pracovní náplně ve funkci lektora - instruktora. Řízení o žalobě žalobkyně J. D. zastavil, neboť tato žalobkyně vzala žalobu zpět.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2003, č. j. 16 Co 85/2003-103a, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (o určení neplatnosti výpovědi ve vztahu k žalobkyni) a III. (o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení) potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta P. D. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že skutečnost, že zaměstnavatel přijme jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, je zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu. V takovém případě nelze dovodit, že by se druh práce, který na základě pracovní smlouvy zaměstnanec vykonával, stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v citovaném ustanovení. Protože žalovaná v době podání výpovědi žalobkyni sice naplnila formální předpoklady stanovené ustanovením § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (existenci rozhodnutí o zrušení pracovního místa žalobkyně) a nemohla žalobkyni nabídnout v té době jinou pro ni vhodnou práci, ale ještě v době, kdy běžela žalobkyni výpovědní doba, zřídila nová pracovní místa, na která přijala zaměstnance vykonávající stejný druh práce jako žalovaná, dospěl k závěru, že druh práce odpovídající funkci vykonávané žalobkyní se nestal pro žalovanou nadbytečným. Uvedený postup žalované kvalifikoval jako zneužití práva zaměstnavatele na újmu zaměstnance ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce a výpověď hodnotil jako zjevně účelovou a ve svém důsledku neplatnou podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Obranu žalované, že neměla dostatek finančních prostředků, a proto musela novou organizační strukturu vytvářet ve dvou fázích, posoudil jako nevěrohodnou, neboť žalovaná toto své tvrzení nijak neprokázala, a nevyplývá ani „z dopisu MV“, jehož se žalovaná dovolává (z jeho obsahu se pouze podává, že o navýšení závazných limitů v oblasti mzdových prostředků požádala žalovaná dopisem ze dne 7. 11. 2000 a že této její žádosti bylo 22. 11. 2000 vyhověno).

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že neporušila vůči žalobkyni žádnou povinnost a že nejednala v rozporu s dobrými mravy ani s cílem poškodit žalobkyni. Nesouhlasí se závěry soudů, že nebylo prokázáno, že došlo ke změně úkolů zaměstnavatele. Podle dovolatelky jsou pro platnost výpovědi rozhodující poměry platné v okamžiku jejího doručení; k jejich změně může dojít ještě před uplynutím výpovědní doby propouštěného zaměstnance. Je přesvědčena, že závěry soudů o zneužití výkonu práv a povinností žalovanou se neopírají o konkrétní zjištění, neboť je zapotřebí poukázat na konkrétní jednání, které bylo vedeno úmyslně s cílem přivodit žalobkyni újmu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2002, „ č. j. 21 C 140/2000“, zrušil.

Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, neboť závěry obou soudů považuje za správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne 28. 6. 2000, který jí byl téhož dne doručen, je třeba i nyní řešit podle právních předpisů účinných v době výpovědi, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2000, tj. do dne, než nabyl účinností zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovnách službách), a zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není vždy podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců u zaměstnavatele. Celkový počet zaměstnanců se v souvislosti s realizací organizačního opatření může i zvýšit, a to tehdy, bylo-li organizační opatření zaměřeno za změnu ve složení zaměstnanců z hlediska jejich profesí a kvalifikace. Zaměstnavatelům zákon uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.

Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem \"vyhlášeno\" nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru.

V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje, že žalovaná (její ředitelka) pokynem ze dne 21. 6. 2000 č. 8/2000 zrušila ke dni 1. 9. 2000 mimo jiné i dvě pracovní místa „v 10. PT lektor – instruktor“. Dalším pokynem ze dne 21. 8. 2000 č. 9/2000 byla naopak ke dni 1. 9. 2000 zřízena tři vzdělávací oddělení a v nich sedm pracovních míst „systémových specialistů v 10. PT“. Na místa systémových specialistů byli od 1. 9. do 1. 10. 2000 přijati zaměstnanci, jejichž pracovní náplň se nijak podstatně nelišila od pracovní náplně ve funkci lektor – instruktor, kterou zastávala žalobkyně.

V řízení bylo dále prokázáno (a dovolatelka tato zjištění připomíná), že u žalované na základě schválené „Koncepce dalšího postavení a činnosti Institutu pro místní správu“, na jejímž základě byl zpracován návrh nové organizační struktury a systemizace žalované, který byl projednán a odsouhlasen ministrem vnitra pod č.j. OPS-255/2000, došlo v průběhu roku 2000 ke změnám v organizační struktuře, nikoliv však ke změně v předmětu činnosti, a že zejména na základě uvedených dokumentů nedošlo ani k žádné změně v potřebě zaměstnanců se stejnou (nebo obdobnou) kvalifikací (zařazením) jako měla žalobkyně. Proto je zcela odůvodněn závěr soudů obou stupňů, že nedošlo k takovému rozhodnutí žalované o změně úkolů, jejího technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jež by odůvodňovalo závěr o nadbytečnosti žalobkyně. Pro posouzení, zda je zde příčinná souvislost mezi přijatými organizačními změnami a nadbytečností zaměstnance, totiž není významné to, že v době podání výpovědí (tj. ke dni 28. 6. 2000) žalovaná zaměstnávala více zaměstnanců než stanovilo organizační opatření ze dne 21. 6. 2000. Rozhodující v tomto směru je, jaký měl být cílový stav, jehož mělo být na základě schválené „Koncepce dalšího postavení a činnosti Institutu pro místní správu“ dosaženo. Jestliže se předmět činnosti žalované ani její rozsah neměl žádným způsobem měnit a změny se dotýkaly toliko vnitřní organizace žalované, neměly však žádného vlivu na potřebu zaměstnanců se stejným nebo obdobným zařazením jako žalobkyně (organizační opatření nebylo zaměřeno na změnu ve složení zaměstnanců z hlediska jejich profesí a kvalifikace), pak tu není příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance (žalobkyně) a přijatou organizační změnou. Za situace, kdy žalovaná ještě v průběhu výpovědní doby žalobkyně přijala další organizační opatření, v důsledku něhož znovu přijala do pracovního poměru zaměstnance se shodnou nebo obdobnou kvalifikací jako žalobkyně, lze souhlasit se soudy, že příčina toho, proč žalobkyni byla dána výpověď z pracovního poměru, nespočívala v realizaci organizačního opatření ze dne 21.6.2000 (tj. v nadbytečnosti žalobkyně vyvolané touto organizační změnou), ale v jiných skutečnostech, které nesouvisí se snížením počtu zaměstnanců působících u žalované. Soudy proto v souladu se zákonem dospěly k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalované dopisem ze dne 28. 6. 2000 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je neplatným právním úkonem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2004

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru