Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2614/2004Usnesení NS ze dne 07.07.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2614.2004.1
Dotčené předpisy

§ 167 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2614/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce I. C., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. O., zastoupenému advokátem, o 94.311,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 62/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2004 č.j. 23 Co 183/2004-74, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25.8.2004 č.j. 23 Co 183/2004-74 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23.3.2004 č.j. 7 C 62/2003-49 tak, že žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 94.311,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání účastníků o konkurenční doložce obsažené v pracovní smlouvě ze dne 29.5.2002, ze kterého žalobce dovozuje uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty, je neplatným právním úkonem, neboť v něm obsažený závazek žalovaného není kompenzován žádným závazkem žalobce a tudíž „rozhodně nemůže být ztotožněn se spravedlivými podmínkami, za kterých lze uzavření konkurenční doložky žádat“ (§ 29 odst. 2 zák. práce ve znění účinném k 29.5.2002). O nákladech řízení odvolací soud rozhodl „podle § 224 odst. 2 za použití § 150 o.s.ř.“, jelikož podle jeho názoru vzhledem k okolnostem daného případu „by bylo v rozporu s dobrými mravy přiznat žalovanému právo na náhradu nákladů řízení“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které výslovně směřuje pouze proti výroku o nákladech řízení a které podle jeho názoru „je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení „je pouhou libovůlí soudu, která nemá oporu v zákoně“. Má za to, že odvolací soud měl správně aplikovat ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznat plně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení v obou stupních v celkové výši 45.190,- Kč. Žalovaný navrhl, aby „dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88). Dovozuje-li žalovaný přípustnost dovolání v dané věci z ustanovení § 237 o.s.ř., pak přehlíží, že případy přípustnosti dovolání uvedené v tomto ustanovení jsou charakteristické zejména tím, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž však usnesení o nákladech řízení není.

Protože dovolání žalovaného směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 7. července 2005

JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru