Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2607/2020Usnesení NS ze dne 09.02.2021

HeslaRozsudek pro uznání
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2607.2020.1
Dotčené předpisy

§ 114b o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2607/2020-74

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Z. J., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrou Plhoňovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Rožmitálova č. 2302/6, proti žalovanému Zapletal-Kovo a. s. se sídlem v Brně – Starém Lískovci, Elišky Přemyslovny č. 95/8, IČO 26248026, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem v Brně, Minská č. 3173/38, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 118/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2020 č. j. 15 Co 16/2020-59, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Plhoňové, advokátky se sídlem v Blansku, Rožmitálova č. 2302/6.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2020 č. j. 15 Co 16/2020-59 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání; žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2018).

K otázce předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 26 Cdo 390/2003 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3498/2012, z nichž vyplývá, že v případě, kdy jsou splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu uplatňován, uznává (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), je soud povinen vydat rozsudek pro uznání bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku, nebo zda se naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými; soud v rozsudku pro uznání nečiní žádná skutková zjištění a nehodnotí důkazy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).

Nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že ačkoli se „nedopatřením“ k žalobě nevyjádřil, tak smyslu „výzvy“ bylo dosaženo, neboť předložil všechny listiny, které hodlal použít k důkazu. Ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněné pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, a v nich vyslovený závěr, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout, že okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto, a že ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno).

Z uvedeného je zřejmé, že pouhým zasláním dokumentů soudu (bez jakéhokoli vyjádření, v němž by byly alespoň v základních obrysech vylíčeny rozhodující skutečnosti, na nichž žalovaný staví svoji obranu proti žalobě) nemůže dojít k naplnění účelu výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., kterým je náležitá příprava soudního jednání; tento závěr je v souladu i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. 26 Cdo 779/2004, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 28 Cdo 636/2016 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 22 Cdo 1438/2017, na něž poukazuje dovolatel a z jejichž odůvodnění vyplývá, že smyslem výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování, a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování (§ 120 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a § 120 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014), aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Ze samotných listin zaslaných žalovaným (v poslední den lhůty určené soudem podle § 114b odst. 2 o. s. ř.) soudu prvního stupně nelze dovodit, které právně významné skutkové okolnosti byly mezi účastníky sporné a měly být předmětem dokazování, a které byly nesporné a měly zůstat stranou dokazování.

Argumentuje-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16 a ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2693/16, potom přehlíží, že v nich vyslovené právní názory vycházejí z jiného skutkového stavu, než je dán v projednávané věci [ve věci, v níž bylo o podané ústavní stížnosti rozhodnuto nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16, se žalovaná vyjádřila k žalobě podáním, které sestávalo z jediné strany, přičemž bylo z jeho formy a obsahu zjevné, že jde o první (titulní) stranu obsáhlejšího podání (z obsahu samotné titulní strany vyjádření bylo navíc patrné, že žalovaná se žalobou nesouhlasí), toto podání přijal soud téměř celý pracovní týden před uplynutím lhůty určené žalované soudem k vyjádření a vyřizující soudkyně se s podáním seznámila již následující den po jeho doručení soudu, takže zástupkyně žalované mohla být soudem na nedostatečnost podání včas upozorněna; ve věci, v níž bylo o podané ústavní stížnosti rozhodnuto nálezem ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2693/16, žalobkyně v žalobě chybně označila žalovaného a postup soudu, který po učinění výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. (před uplynutím lhůty k vyjádření) nařídil ve věci jednání, bylo možné interpretovat tak, že neměl v úmyslu vydat ve věci rozsudek pro uznání].

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 2. 2021

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru