Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2585/2020Usnesení NS ze dne 15.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2585.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2585/2020-148

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně V. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jitřní č. 558/8, proti žalovaným 1) Express dražby a. s. se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, IČO 24185850 2) Českomoravskému realitnímu fondu, a. s. se sídlem v Praze 2, Rubešova č. 583/2, IČO 07197535, zastoupenému Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská č. 1553/52, a 3) V. P., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, o neplatnost veřejné dobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 47/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2020, č. j. 20 Co 71/2020-103, takto:

Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2020, č. j. 20 Co 71/2020-103, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky podmínek fakultativního přerušení řízení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, a ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi doposud nebyla řešena.

Žalobkyně však dílem poukazuje na taková rozhodnutí dovolacího soudu, která, s ohledem na skutková zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, na řešenou situaci nedopadají, a dílem jde o rozpor pouze zdánlivý; ve skutečnosti je rozhodnutí odvolacího soudu s poukazovanou judikaturou zcela v souladu.

Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3153/2008, konstatoval, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší s ohledem na okolnosti konkrétního případu.

Ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud rovněž opakovaně uvedl, že smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015). Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní, jinak řečeno dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016, nebo ze dne 27. 2 2019, sp. zn. 23 Cdo 4405/2018).

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou, podanou dne 28. 6. 2019 k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který následně vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Kladně, domáhá vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby (dále jen „dražba“), konané dne 28. 3. 2019, při níž došlo k vydražení pozemků parc. č. XY se stavbou – budovou č. p. XY a parc. č. XY, vše v kat. území XY (dále jen „Nemovitosti“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 14. 5. 2018, podle níž nabyl Nemovitosti do vlastnictví 3. žalovaný (navrhovatel dražby), je neplatná, a to z toho důvodu, že smlouva o zápůjčce z téhož dne mezi týmiž účastníky, kterou smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 14. 5. 2018 zajišťovala, nebyla „fakticky uzavřena“, neboť 3. žalovaný „fakticky nepřenechal žalobkyni peníze“.

Žalovaní se bránili zejména tím, že zapůjčené peníze byly 3. žalovaným řádně poukázány na žalobkyní označený účet, že dlužná částka nebyla v dohodnuté lhůtě vrácena a žalobkyně též dne 8. 1. 2019 podepsala prohlášení o nepodmíněnosti zajišťovacího převodu práva, a takto také byl zajišťovací převod práva v době uzavření smlouvy o veřejné dobrovolné dražbě zapsán v katastru nemovitostí. Žalobkyně tak není aktivně věcně legitimována k podání žaloby.

Žalobkyně dále doložila, že dne 7. 5. 2019 podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti 3. žalovanému žalobu o určení vlastnického práva k Nemovitostem, kterou odůvodnila prakticky zcela totožně jako žalobu v této věci; žaloba však postrádá jakoukoliv zmínku o konání veřejné dobrovolné dražby.

V současné době je jako vlastník Nemovitostí veden příslušným katastrálním úřadem 2. žalovaný (vydražitel).

Za takto nastavené skutkové situace je třeba vycházet ze závěru, že veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Jde-li o neplatnou dražbu, nepřechází na vydražitele vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby, ačkoliv zaplatil cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, uveřejněném pod číslem 52/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Je zřejmé, že probíhá-li řízení o neplatnost veřejné dobrovolné dražby, má takové řízení přednost před řízením o určení vlastnictví k vydražené věci, založeném na tvrzení o neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, resp. nesplnění podmínek pro její konání.

Úvaha odvolacího soudu, že v této situaci není dán důvod pro přerušení řízení, tak není zjevně nepřiměřená.

Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, a ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016, tak přípustnost dovolání nezakládá - obě usnesení řeší v obecné rovině podmínky fakultativního přerušení řízení, obě v neprospěch zájmu dovolatele a rozhodnutí odvolacího soudu je s jejich závěry v souladu.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení žalobkyně o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu řešena, a to otázky (ne)platnosti právního jednání navrhovatele dražby (myšleno zřejmě ve vztahu k otázce nabytí vlastnictví navrhovatele dražby k předmětu dražby), neboť od vyřešení této otázky se rozhodnutí odvolacího soudu neodvíjí.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 12. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru