Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2582/2004Usnesení NS ze dne 17.05.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2582.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 167 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 392/05


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2582/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému G. A. B., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 45/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. dubna 2004 č.j. 29 Co 126/2004-103, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 27.1.2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí „z důvodu porušení pracovní kázně, čehož se dopustila (a stále dopouští) tím, že se soustavně v době předchozích dvou měsíců nedostavuje do zaměstnání a nevykonává práci podle pracovní smlouvy a příslušných ustanovení zákoníku práce“.

Dopisem ze dne 29.1.2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr, založený pracovní smlouvou ze dne 21.10.1996. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že se žalobkyně „v době předchozích dvou měsíců nedostavovala do zaměstnání a nevykonávala práci dle pracovní smlouvy a příslušných ustanovení zákoníku práce, a to ani poté, co na uvedené porušování pracovní kázně byla ze strany žalovaného písemně upozorněna“.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď a uvedené okamžité zrušení pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že ve vytčeném období (po uplynutí rodičovské dovolené, která jí skončila k 7.9.2002) čerpala na základě žádosti předané žalovanému dne 1.9.2002 další volno k prohloubení péče o dítě. Žádost sice byla nedopatřením formulována jako „žádost o poskytnutí další mateřské dovolené“, mezi účastníky však „bylo zcela nesporné, že mělo jít o poskytnutí dalšího volna bez náhrady mzdy k prohloubení péče o dítě“. Žalobkyně má zato, že se o čerpání požadovaného volna „bez jakýchkoliv pochybností a v souladu s ust. § 240 zák. práce“ se žalovaným dohodla, neboť žalovaný „nikdy nedal najevo, že by s tímto postupem nesouhlasil“. Současné jednání žalovaného žalobkyně považuje „za účelové, ve snaze co nejrychleji s ní ukončit pracovní poměr, aniž by musel ve vztahu k ní plnit povinnosti dané zákoníkem práce“.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22.10.2003 č.j. 16 C 45/2003-77 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni na nákladech řízení 5.300,- Kč k rukám advokátky a zaplatit „ČR na účet Okresního soudu v Liberci“ 2.000,- Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „v daném případě je prokázáno“, že žalobkyně dne 1.9.2002 písemně podala u žalovaného žádost, z níž „s ohledem na její obsah bylo jasné“, že žalobkyně (po vyčerpání rodičovské dovolené) žádá ve smyslu ustanovení § 128 zák. práce o poskytnutí volna bez náhrady mzdy za účelem prohloubení péče o svého syna do 4 let jeho věku. Protože žalovaný o žádosti „žádným konkrétním způsobem nerozhodl“, ani žalobkyni nevyzval k nástupu do zaměstnání („fakticky reagoval“ až na sdělení žalobkyně ze dne 10.1.2003, že ke dni 1.2.2003 hodlá nastoupit do zaměstnání), „lze uzavřít, že s žádostí souhlasil“. S ohledem na tyto „prokázané skutečnosti“ soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně v období od 7.9.2002 (kdy jí skončila rodičovská dovolená) do 3.2.2003 (kdy chtěla nastoupit do zaměstnání) čerpala pracovní volno bez náhrady mzdy, „a nelze tedy hovořit o jakékoli absenci v zaměstnání“. Výpověď z pracovního poměru proto „byla dána bezdůvodně a je neplatná“, stejně tak jako následné okamžité zrušení pracovního poměru, neboť „u žalobkyně se nejednalo o zaviněnou pracovní absenci“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 29.4.2004 č.j. 29 Co 126/2004-103 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč „u JUDr. M. J“. Odvolací soud k problematice obsahu žádosti o poskytnutí pracovního volna, kterou žalobkyně „opatřila datem 1.9.2002“ a následně doručila žalovanému, „předeslal“, že zákoník práce ani jiné právní předpisy, jimiž je řešena problematika poskytování pracovního volna v souvislosti s péčí o nezletilé dítě, „neobsahuje konkrétní ustanovení o formě a náležitostech žádosti podle § 128 zák. práce v návaznosti na § 21 odst. 2 zák. č. 108/1994 Sb. o tzv. pracovní volno bez náhrady mzdy rodiče, jemuž byl podle zák. č. 117/1995 Sb. přiznán rodičovský příspěvek“. Jestliže tedy v daném případě bylo žalovanému známo, že žalobkyni dnem 7.9.2002 skončí rodičovská dovolená, a v období srpna a září 2002 se uskutečnila mezi žalobkyní a zaměstnanci žalovaného jednání týkající se pracovního uplatnění žalobkyně po skončení této rodičovské dovolené, pak „nelze podle názoru odvolacího soudu dospět k jinému závěru“ než, že žalovaný „bez zřetele na termíny použité v žádosti“ (žalobkyně ji formulovala jako žádost o poskytnutí další mateřské dovolené) „musel seznat, že žalobkyni jde o poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy v souvislosti s její další péčí o nezletilé dítě“. Protože žalovaný nedal žalobkyni najevo, že této její žádosti nevyhovuje (k nástupu do práce žalobkyni poprvé vyzval až dne 24.1.2003 v přípise, ve kterém jí vytkl, že se soustavně nedostavuje do zaměstnání, a upozornil ji na možnost výpovědi), a protože pracovní místo žalobkyně bylo v té době obsazeno jinou zaměstnankyní, „mohla se tak žalobkyně domnívat, že její žádosti bylo vyhověno“. Za tohoto stavu je podle názoru odvolacího soudu „zcela odůvodněn závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně v období od 7.9.2002 až do začátku února 2003 čerpala z důvodu péče o nezletilé dítě, které nedovršilo věku čtyř let, pracovní volno bez náhrady mzdy“, a že proto „se nemohla dopustit porušování pracovní kázně tím, že v uvedené době nenastoupila do práce, konkrétně v období měsíců listopad a prosinec 2002“, jak je jí vytýkáno ve výpovědi ze dne 27.1.2003 a taktéž i v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 29.1.2003. Oba uvedené právní úkony směřující k rozvázání pracovního poměru se žalobkyní jsou tudíž „neplatné pro nedostatek důvodů k jejich použití“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z „ust. § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o.s.ř.“. Namítal, že žádost žalobkyně o poskytnutí volna „byla neurčitá a nesrozumitelná“, a tudíž podle jeho názoru „nesplňuje základní požadavky na právní úkony v oblasti pracovního práva“. Kromě toho soudy „nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně antidatace předmětné žádosti žalobkyně, což má zásadní význam pro včasnost předmětné žádosti, pokud by ovšem byla žádostí platnou“. Dále dovolatel poukázal na „absolutní nedostatek projevu vůle žalovaného ohledně poskytnutí dalšího volna žalobkyni“, neboť žalovaný podle jeho názoru „neprovedl žádný úkon ani jiný relevantní projev vůle, jímž by bylo výslovně anebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjádřeno“, že by údajné žádosti žalobkyně „antidatované“ zpětně ke dni 1.9.2002 vyhověl a pracovní volno jí poskytl. V řízení bylo naopak prokázáno, že žalovaný žádným způsobem svou vůli poskytnout pracovní volno žalobkyni neprojevil a žalobkyni toto volno neposkytl. Proto podle názoru dovolatele je závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný žádost žalobkyně akceptoval, „v rozporu se zákoníkem práce“ a též „s obecným právním principem, že mlčení strany nemůže v žádném případě znamenat projevení souhlasu“. Mimo to žalovaný upozornil na „v řízení prokázanou skutečnost“, že žalobkyně se již v červenci 2002 ucházela o zaměstnání v Naivním divadle L. a že v závěru srpna 2002 těsně před podpisem pracovní smlouvy s tímto subjektem oznámila Naivnímu divadlu L., že k němu do pracovního poměru nenastoupí, neboť se údajně dohodla se stávajícím zaměstnavatelem (žalovaným) o nástupu zpět do práce, což však bylo sdělení „dle zjištění učiněných v předmětném řízení evidentně nepravdivé“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil „a věc vrátil k dalšímu řízení“.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť podle jejího názoru nejsou námitky žalovaného důvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalovaný sice v dovolání uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Žalovaný na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu (že žalobkyně na základě žádosti „opatřené datem 1.9.2002“, o níž „se mohla domnívat, že jí bylo vyhověno“, „v období od 7.9.2002 až do začátku února 2003 čerpala z důvodu péče o nezletilé dítě, které nedovršilo věku čtyř let, pracovní volno bez náhrady mzdy“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že žalovaný „toto volno žalobkyni neposkytl“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že nenastoupení do práce ze strany žalobkyně po uplynutí rodičovské dovolené „je nezbytné hodnotit jako porušení pracovní smlouvy“]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože námitky žalovyného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“, vyplývá, že žalovaný podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88).

Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného napadající rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč (srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. května 2005

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru