Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2576/2019Rozsudek NS ze dne 22.01.2020

HeslaVlastnictví
Zástavní právo
Vady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2576.2019.1
Dotčené předpisy

§ 1114 o. z.

§ 1343 odst. 1 o. z.

§ 161 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 1316 o. z.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

§ 157 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2576/2019-71

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nusle, Táborská č. 65/29 proti žalované ACTIVE MONEY a. s. se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Čs. legií č. 885/11, IČO 27825612, zastoupené JUDr. Danielem Vidunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého č. 715/15, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem a právem zákazu zcizení a zatížení, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 233/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2019, č. j. 22 Co 35/2019-51, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 24. října 2018, č. j. 3 C 233/2018-35, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha – západ dne 29. 6. 2018 domáhal určení, že zástavní právo ani právo odpovídající zákazu zcizení a zatížení zatěžující spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny pozemků p. č. XY a p. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, v katastrálním území XY, jimiž mají být zajištěny pohledávky žalované za společností N. ze smlouvy o zápůjčce ze dne 4. 11. 2016, neexistují. V žalobě uvedl, že v katastru nemovitostí je stále zapsáno rovné podílové spoluvlastnictví uvedených nemovitostí žalobce a společnosti N., byť podle rozsudku Okresního soudu Praha – západ, č. j. 15 C 80/2015-112 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 150/2017-218, které jsou v právní moci od 1. 8. 2017, bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a oba pozemky včetně stavby přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Návrh na vklad vlastnického práva podle uvedených rozhodnutí byl podán dne 13. 9. 2017, řízení o jeho povolení je vedeno pod číslem V-12232/2017-210 a je přerušeno. Žalobce je však výlučným vlastníkem podle citovaných rozhodnutí a zápis do katastru nemovitostí bude mít pouze deklaratorní význam. Dále v žalobě uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 38 C 48/2017-50, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2018, byl povolen vklad zástavního práva a práva odpovídajícího zákazu zcizení a zatížení spoluvlastnického podílu po dobu existence zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální jedné poloviny na pozemcích, výše specifikovaných. Zástavním věřitelem je žalovaná. Uvedenými skutečnostmi tak žalobce dokládá svou aktivní legitimaci v tomto řízení a pasivní legitimaci žalované. Zástavní právo a právo odpovídající zákazu zcizení a zatížení mělo být zřízeno zástavní smlouvou ze dne 4. 11. 2016, kterou se žalovanou jako zástavní dlužník uzavřela společnost N. Řízení o povolení práv ze zástavní smlouvy do katastru nemovitostí bylo zahájeno dne 21. 11. 2016, návrh na vklad však ztratil „po zahájení řízení své účinky“, neboť společnosti N. bylo usnesením Okresního soudu Praha – západ ze dne 1. 12. 2016, č. j. 15 C 80/2015-109, formou předběžného opatření nařízeno, aby se zdržela zatížení svého podílu na uvedených pozemcích. Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 20. 4. 2017 návrh na vklad zamítl. Usnesení nařizující předběžné opatření bylo odvolacím soudem potvrzeno a zaniklo podle § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až dne 16. 8. 2018, tedy po pravomocném skončení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalobce v žalobě tvrdí, že zástavní právo s právem odpovídajícím zákazu zcizení a zatížení na základě zástavní smlouvy nevzniklo a domáhá se určení jeho neexistence. Naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř. spatřuje v tom, že je jako jediný vlastník pozemku zápisem věcných práv podle zástavní smlouvy do katastru nemovitostí dotčen a že nápravy lze v soudním řízení dosáhnout rozsudkem určujícím, že neexistují. Žalobce dovozuje, že práva ze zástavní smlouvy nevznikla ze dvou důvodů. Za prvé proto, že zástavní smlouva je neplatná jako zjevné zneužití práva, případně pro rozpor s dobrými mravy a za druhé proto, že vklad byl sice proveden na základě rozhodnutí, avšak jde o rozhodnutí chybné. Zástavní smlouva byla dle názoru žalobce uzavřena účelově, pouze proto, aby se jí ztížilo nebo zmařilo vypořádání spoluvlastnictví. Dne 15. 11. 2016, kdy byl vyhlášen rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, se společnost N. dozvěděla, že nebude nadále spoluvlastníkem pozemku, a přesto hned druhý den podepsala zástavní smlouvu, kterou zatížila za účelem zajištění zápůjčky ve výši 3 400 000 Kč právě a jen podíl na pozemku, o který těsně před tím potenciálně přišla. Účelovost a nemravnost zástavní smlouvy spatřuje žalobce i v blízkém vztahu mezi společností N. a žalovanou, když jde o subjekty, které úzce spolupracují, sídlí v jednom domě a osoby, které je ovládají, využívají služeb stejného zástupce. Vše potvrzuje závěr, že důvodem uzavření zástavní smlouvy nebylo zajištění závazku, ale ztížení či zmaření vypořádání spoluvlastnictví k pozemku. Žalobce v žalobě dále uvádí, že vklad práv ze zástavní smlouvy byl povolen rozhodnutím soudu ze dne 10. 4. 2018, když soud konstatoval, že katastrální úřad nepochybil, když návrh na vklad původně zamítl, protože tento návrh tehdy ztratil své účinky. Soud ale rozhodoval v době, kdy podle něj již předběžné opatření netvořilo překážku pro povolení vkladu podle katastrálního zákona. Žalobce však dovozuje, že pokud návrh na vklad ztratil své účinky, pak zánikem předběžného opatření se tyto účinky neobnovily. Kromě jiného soud pominul i skutečnost, že zástavce musí být vlastníkem zástavy nejen při uzavření smlouvy, ale i při podání návrhu na vklad a při vyhlášení soudního rozhodnutí.

Žalovaná se žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí. Ve vyjádření uvedla, že předběžné opatření, kterým bylo obchodní společnosti N. uloženo zdržet se všech jednaní směřujících k zatížení jejího spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, bylo vydáno až dne 1. 12. 2016, tedy téměř měsíc poté, co byla smlouva o zřízení zástavního práva uzavřena. K zatížení podílu na předmětných nemovitostech došlo ve chvíli, kdy společnost N. nebyla ve svém disponování s nimi nijak omezena, a to ani předběžným opatřením, ani rozsudkem o vypořádání podílového spoluvlastnictví.

Okresní soud Praha – západ rozsudkem dne 24. 10. 2014, č. j. 3 C 233/2018-35, žalobu zamítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 12. 342 Kč. Vyšel ze zjištění, že zástavní smlouva byla uzavřena dne 4. 11. 2016, tedy ještě předtím, než bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce a společnosti N. k předmětným nemovitostem a nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobce (rozsudek o zrušení podílového spoluvlastnictví nabyl právní moci dnem 1. 8. 2017). Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by zástavní smlouva byla neplatná, tak jak v žalobě žalobce uváděl. Žalobce poukazoval na zjevné zneužití práva případně rozpor s dobrými mravy, soud prvního stupně však neshledal ani jednu z těchto skutečností, když smlouva byla uzavřena přibližně tři čtvrtě roku předtím, než bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k nemovitostem a nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobce. Spekulace žalobce o tom, že zástavní smlouva byla ze strany společnosti N. uzavřena účelově, nebyly prokázány. Stejně tak soud prvního stupně neshledal žádný rozpor s dobrými mravy či zneužití práva. Dále poukázal na to, že vklad zástavního práva do katastru nemovitostí byl povolen pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze a dovodil, že „sám těžko může toto rozhodnutí zvrátit rozhodnutím jiným. Krajský soud v Praze rozhodoval podle části páté občanského soudního řádu, jeho rozhodnutí je pravomocné a rozhodně není dána pravomoc okresního soudu toto rozhodnutí měnit.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, č. j. 22 Co 35/2019-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalobce „zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta“. Dospěl k závěru, že „v daném případě byla společnost N. zapsána jako spoluvlastník předmětných nemovitostí až do 14. 9. 2018, kdy došlo k zápisu výlučného vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem. Z toho podle odvolacího soudu plyne, že pokud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 38 C 48/2017-50, kterým byl povolen vklad zástavního práva a zákazu zcizení a zatížení ke spoluvlastnickému podílu k předmětným nemovitostem a nahrazeno tak rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ ze dne 20. 4. 2017, č. j. V – 15615/2016-210 o zamítnutí návrhu na vklad zástavního práva a zákazu zcizení a zatížení předmětných nemovitostí, nabyl právní moci dne 30. 5. 2018, toto datum předcházelo následnému zápisu výlučného vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem. Společnost N. tak byla zapsaným spoluvlastníkem zástavy nejen v době uzavření zástavní smlouvy (16. 11. 2016), ale i v době podání návrhu na vklad do katastru (21. 11. 2016) a rovněž i v okamžiku nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018 č. j. 38 C 48/2017-50, kterým byl povolen vklad zástavního práva a zákazu zcizení a zatížení. Nařízením předběžného opatření, kterým bylo společnosti N. uloženo, aby nenakládala s předmětnými nemovitostmi, nepozbyl návrh na vklad zástavního práva a zákazu zcizení a zatížení do katastru nemovitostí týkajícího se těchto nemovitosti ve smyslu § 76f odst. 2 o. s. ř. své právní účinky. Tedy jinými slovy, návrh na vklad zástavního práva a zákaz zcizení a zatížení podle zástavní smlouvy ze dne 16. 11. 2016, uzavřené mezi žalovanou jako zástavní věřitelkou a společností N. jako zástavcem, který byl podán u katastrálního úřadu dne 21. 11. 2016, nemohl pozbýt své právní účinky ve smyslu ustanovení § 76f odst. 2 o. s. ř. i přesto, že bylo nařízeno předběžné opatření zákazu dispozice s předmětnými nemovitostmi, které však následně podle § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zaniklo“. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto konkrétním případě nelze shledat důvody rozporu zástavní smlouvy s dobrými mravy.

Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce. Přípustnost dovolání shledává v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na vyřešení „hmotně-právních otázek, které dovolací soud podle žalobcova názoru dosud neřešil“. Dovozuje, že pro správné rozhodnutí o této věci je nutno odpovědět na otázky: a) zda zástavní právo zavazuje osobu, která je vlastníkem, nebyla zástavcem a nedala k zastavení věci souhlas, b) zda musí být zástavce vlastníkem zastavované věci nejen při uzavření zástavní smlouvy a při podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, ale i v okamžiku vyhlášení rozsudku, jímž se nahrazuje zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu a vklad se povoluje, c) k jakému okamžiku se nabývá vlastnické právo v případě, že titulem není právní jednání, nýbrž soudní rozhodnutí. Dovozuje, že v případě, že o povolení vkladu rozhoduje soud v řízení podle částí páté o. s. ř., musí být zástavce vlastníkem zástavy (nebo mít jeho souhlas) nejen při uzavření smlouvy a při podání návrhu na vklad, ale i při podání žaloby podle části páté o. s. ř. a při vyhlášení rozsudku. V opačném případě by rozsudek nebyl v souladu s právním stavem v době jeho vyhlášení. Dovozuje dále, že není-li zástavce vlastníkem zastavované věci při podání žaloby a také při vyhlášení rozsudku, jde o zastavení cizí věci. Zástavní právo v takovém případě, i když vznikne vkladem do katastru nemovitostí, nemůže působit proti vlastníku. Mimo jiné proto, že jej vydaný rozsudek nezavazuje. Takový vlastník nemá postavení zástavního dlužníka a jeho věc tudíž není zatížena zástavním právem a v tomto závěru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4979/2015. Je významné, že společnost N. pozbyla vlastnictví dne 1. 8. 2017, kdy nabyl právní moci rozsudek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Ke dni vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 38 C 48/201-50 (ani ke dni jeho právní moci) tedy nebyla vlastníkem zástavy. Závěr krajského soudu je v tomto směru chybný. Zástavní právo vzniklé vkladem do katastru nemovitostí na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 38 C 48/2017 vůči žalobci nepůsobí a nezavazuje jej. Předmětný spoluvlastnický podíl na nemovitosti tak není zatížen zástavním právem. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 16. 11. 2016 uzavřela žalovaná a společnost N. (dále jen „zástavce“) zástavní smlouvu a smlouvu o právu odpovídajícímu zákazu zcizení a zatížení id. ½ pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, jehož součástí je stavba domu s číslem popisným XY, vše v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „zástavní smlouva“). Žalobce a zástavce byli v době uzavření zástavní smlouvy spoluvlastníky zastavených pozemků, a to každý z id. ½. Návrh na vklad práva podle zástavní smlouvy do katastru nemovitostí byl podán dne 21. 11. 2016. Dne 1. 12. 2016 bylo v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobce a zástavce k předmětným nemovitostem, vedeném u Okresního soudu Praha- západ, nařízeno předběžné opatření, jímž bylo zástavci nařízeno „zdržet se všech jednání směřujících k zatížení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech“. Rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha- západ ze dne 20. 4. 2017 byl návrh na vklad zástavní smlouvy zamítnut. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 1. 2017, č.j. 15 C 80/2015-112, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 27 Co 150/2017-218, bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví zástavce a žalobce k zástavní smlouvou zatíženým pozemkům, a to tak, že zástavním právem zatížené pozemky byly přikázány do vlastnictví žalobce, rozsudek nabyl právní moci dne 1. 8. 2017. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 38 C 48/2017-50, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2018, byl povolen vklad zástavního práva a práva zákazu zcizení a zatížení ke spoluvlastnickému podílu id. ½ předmětných nemovitostí.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak závisí na řešení otázek procesního a hmotného práva, zda v případě ztráty vlastnického práva k nemovité věci v důsledku rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví formou přikázání věci jednomu z (bývalých) spoluvlastníků dochází ke ztrátě tohoto práva a „přírůstku“ podílu již právní mocí takového rozsudku, anebo až v důsledku zápisu tohoto rozsudku do veřejného seznamu a zda podmínka vlastnictví (resp. souhlasu se zástavou „cizí“ nemovité věci) musí být splněna ke dni zřízení zástavního práva (uzavření smlouvy), anebo (také) ke dni vzniku zástavního práva (zápisu ve veřejném seznamu). V případě řešení první otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; odpověď na druhou otázku potom nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyslovena; dovolání žalobce je tak přípustné. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je též opodstatněné.

S ohledem na den uzavření zástavní smlouvy (16. 11. 2016) je třeba podmínky vzniku zástavního práva posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), stejně tak je třeba posoudit i význam a účinky rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobce a zástavce, neboť tento nabyl právní moci dne 1. 8. 2017.

Rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva nabývá dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí (§ 1114 o. z.).

V soudní praxi není sporu o tom, že rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví formou přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků (§ 1147 o. z.) je rozhodnutím, kterým jeden ze spoluvlastníků vlastnické právo pozbývá při přírůstku jeho podílu jinému spoluvlastníku, a že tyto účinky nestávají již právní mocí rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (k tomu např. srovnej in fine odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1132/2010, vztahující se sice k úpravě ustanovení § 132 odst. 1 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku, avšak s ohledem na ustanovení § 1114 o. z. jsou závěry aplikovatelné i nyní, ostatně pochybnosti nejsou ani v komentářové literatuře).

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že „…společnost N. tak byla zapsaným spoluvlastníkem zástavy nejen v době uzavření zástavní smlouvy (16. 11. 2016), ale i v době podání návrhu na vklad (21. 11. 2016) a rovněž i v okamžiku nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 38 C 48/2017-50, kterým byl povolen vklad zástavního práva a zákazu zcizení a zatížení…“ je sice možná skutkově správný [společnost N. skutečně byla zapsaným spoluvlastníkem zástavy nejen v době uzavření zástavní smlouvy (16. 11. 2016), ale i v době podání návrhu na vklad (21. 11. 2016) a rovněž i v okamžiku nabytí právní moci rozsudku (o vkladu zástavního práva)], avšak bez právního významu, neboť v této době (tedy v době, kdy nastaly účinky zápisu zástavního práva zástavní smlouvy do veřejného seznamu) již společnost N. (spolu)vlastníkem zástavním právem zatížených nemovitostí, jak bylo vysvětleno shora, nebyla, neboť rozsudek Krajského soudu v Praze o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nabyl právní moci dříve, než nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 38 C 48/2017-50, kterým byl povolen vklad zástavního práva a zákazu zcizení a zatížení; z tohoto hlediska nabývá na významu řešení druhé otázky, tedy zda „podmínka vlastnictví (resp. souhlasu se zástavou „cizí“ nemovité věci) musí být splněna ke dni zřízení zástavního práva (uzavření smlouvy), anebo (také) ke dni vzniku zástavního práva (zápisu ve veřejném seznamu)“.

Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou (§ 1312 odst. 1 věta první o. z.). Zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak (§ 1316 o. z.). Zástavce může dát jako zástavu cizí věc jen se souhlasem vlastníka (§ 1343 odst. 1 o. z.). Dá-li zástavce jako zástavu cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka, vznikne zástavní právo, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§ 1343 odst. 2 o. z.).

Úprava vzniku zástavního práva v občanském zákoníku přebírá (až na drobné formulační rozdíly bez zásadního obsahového významu) úpravu v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle níž platilo, že zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§ 552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví (§ 156 odst. 1 věta první obč. zák.) a dále, že zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (§ 157 odst. 1 obč. zák.). Totéž platí i pro úpravu zástavy cizí nemovitosti, když platilo, že cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem (§ 161 odst. 2 věta první obč. zák. ve znění zákona č. 317/2001 Sb. ). Při hledání odpovědi na shora uvedenou otázku je tak možno přiměřeně stavět i na judikaturních závěrech, vztahujících se k úpravě zástavního práva (zástavy věci cizí) v obč. zák.

Především tak zůstává zachován princip dvoufázovosti vzniku zástavního práva

– nadále tedy platí, že při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí (veřejného seznamu) provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1258/2011 a další).

V rozsudku ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5188/2014, Nejvyšší soud dovodil, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák., nyní § 580 o. z.). Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), právní úprava platná v době od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013 - jak je nepochybné ze znění ustanovení § 161 obč. zák. - umožňovala při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen byla-li zástavou cizí movitá věc (§ 161 odst. 1 obč. zák.). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení § 161 odst. 2 obč. zák.) bez souhlasu vlastníka, bylo vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána (srov. dále odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 892/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3957/2010).

V rozsudku ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, který se vztahoval k právní úpravě zástavního práva do 31. 12. 2000, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, že za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitosti v jeho prospěch.

Ve vztahu k problematice uzavření zástavní smlouvy nevlastníkem nemovité věci „jménem vlastníka (zástavce)“ bez plné moci Nejvyšší soud připustil možnost vzniku zástavního práva v situaci, kdy zastoupený (vlastník zástavní smlouvou zatížené nemovitosti) smlouvu dodatečně schválil (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5188/2014).

Zmíněné judikaturní výstupy zcela jednoznačně odůvodňují závěr, že ke vzniku a existenci zástavního práva k nemovité věci, která není ve vlastnictví zástavce (tedy toho, jenž uzavřel zástavní smlouvu na straně zástavce), je určující nejenom stav v době uzavření zástavní smlouvy, nýbrž (a především) v době, ke které zákon váže vznik zástavního práva, tedy k době, kdy nastávají účinky vkladu zástavního práva podle zástavní smlouvy k nemovité věci. Jinými slovy, aby platně vzniklo zástavní právo, je třeba, aby byly splněny zákonné podmínky (tedy buď vlastnictví zastavované nemovité věci zástavcem anebo souhlas vlastníka zastavované nemovité věci) nejenom v době uzavření zástavní smlouvy, nýbrž i v době účinků vkladu zástavního práva podle ní. Uvedené závěry lze použít i při výkladu ustanovení § 1343 odst. 1 o. z. ve vztahu k nemovité zástavě.

Tento závěr je též v souladu s obecně uznávanými pravidly interpretace právních norem. Je třeba mít na paměti, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání (§ 2 odst. 1 o. z.). Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (§ 2 odst. 2 o. z.). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.).

Z hlediska jazykového výkladu se lze přiklonit spíše k odůvodnění záměru zákonodárce stanovit podmínku vlastnictví (resp. souhlasu vlastníka) zastavované nemovité věci ke dni účinku vkladu zástavního práva podle zástavní smlouvy, neboť použité slovní spojení „(zástavce) může dát“ lze spíše vyložit také jako nezbytnou podmínku vzniku zástavního práva, tedy druhé („ukončovací“) fáze vzniku zástavního práva, nikoliv pouze jeho „zřízení“. Také historický a teleologický výklad tenduje zjevně ke zpřísnění podmínek vzniku zástavního práva k cizí nemovité věci, kdy původně (v době znovuzavedení zástavního práva do českého právního řádu zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník) právní úprava připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000), následně však právní úprava platná v době od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013 umožňovala při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen byla-li zástavou cizí movitá věc (§ 161 odst. 1 obč. zák.), nikoliv nemovitost. Tato právní úprava pak byla, jak již bylo uvedeno výše, převzata i do současného občanského zákoníku, tendence k omezení možnosti zastavit cizí věc bez souhlasu vlastníka je zjevná.

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že předpoklady vzniku zástavního práva při zastavení nemovité věci nevlastníkem je třeba zkoumat nejenom ke dni zřízení zástavního práva (tedy ke dni uzavření zástavní smlouvy - srov. ustanovení § 1312 odst. 1 o. z.), ale (především) ke dni jeho vzniku (srov. ustanovení § 1316 o. z.), a to bez ohledu na to, jaký způsobem byl vklad zapsán, tedy zda rozhodnutím katastrálního úřadu, anebo (jako v tomto případě) rozhodnutím soudu (k problematice vázanosti těmito rozhodnutími srov. například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 168/2003). Protože však odvolací soud, vycházeje z nesprávného stanovení doby, kdy vzniklo vlastnické právo pro žalobce ve vztahu k té id. 1/2 , kterou dříve vlastnila společnost N. (zástavce), nezkoumal předpoklady vzniku zástavního práva ke dni právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze o povolení vkladu zástavního práva podle zástavní smlouvy ze dne 16. 11. 2016, je jeho řešení otázky, zda jsou nemovitosti v současné době ve vlastnictví žalobce zatíženy zástavním právem podle zástavní smlouvy ze dne 16. 11. 2016, neúplné a tudíž nesprávné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V této souvislosti je třeba vytknout soudům, že v odůvodnění jejich rozhodnutí zcela absentuje důvod, proč byl zamítnut návrh žalobce na určení, že „právo odpovídající zákazu zcizení a zatížení po dobu trvání zástavního práva... neexistuje“; v tomto je třeba obě rozhodnutí posoudit jako rozhodnutí odůvodněná v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., a jako taková nepřezkoumatelná (k tomu srovnej závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (vycházející z jiného právního názoru) není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha -západ) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru