Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2456/2020Rozsudek NS ze dne 09.02.2021

HeslaProdlení dlužníka
plat
Náhrada mzdy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2456.2020.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 141 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2011

§ 141 odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2456/2020-188

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. N., narozené dne XY, bytem XY, proti žalované Č. r. – Č. o. i. se sídlem XY, IČO XY, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 762 599 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 235/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2020 č. j. 23 Co 65/2020-170, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 6. 8. 2014 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě platu z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele za období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 částku 762 599 Kč s úroky z prodlení „ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů, od 1. 7. 2013 zvýšené o 8 procentních bodů, a od 1. 1. 2014 ve výši stanovené občanskoprávními a je provádějícími právními předpisy“ z částky 122 249 Kč od 13. 8. 2011 do zaplacení, z částky 133 891 Kč od 13. 9. 2011 do zaplacení, z částky 128 070 Kč od 13. 10. 2011 do zaplacení, z částky 122 249 Kč od 13. 11. 2011 do zaplacení, z částky 128 070 Kč od 13. 12. 2011 do zaplacení a z částky 128 070 Kč od 13. 1. 2012 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalované zaměstnána naposledy jako zástupkyně ústředního ředitele, že dne 5. 4. 2007 jí byla žalovanou doručena výpověď z pracovního poměru, která byla shledána neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2010 č. j. 23 C 245/2007-161 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010 č. j. 21 Co 404/2010-200, jenž nabyl právní moci dne 10. 1. 2011, že žalobkyně dne 13. 6. 2007 a dne 12. 7. 2007 oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a že žalovaná jí po právní moci uvedeného rozsudku neumožnila výkon práce podle pracovní smlouvy. Úroky z prodlení požaduje žalobkyně „ode dne následujícího po v Pracovním řádu stanoveném dni výplaty platů – výplatní den je stanoven na 12. den následujícího kalendářního měsíce“.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 5. 2019 č. j. 28 C 235/2014-125 opraveným usnesením ze dne 2. 9. 2019 č. j. 28 C 235/2014-141 zastavil řízení co do částky 316 810 Kč s příslušenstvím z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 403 742 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 8. 2011 do zaplacení z částky 64 722 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 9. 2011 do zaplacení z částky 70 886 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 10. 2011 do zaplacení z částky 67 804 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 11. 2011 do zaplacení z částky 64 722 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 12. 2011 do zaplacení z částky 67 804 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 1. 2012 do zaplacení z částky 67 804 Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 900 Kč; doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 11. 2019 č. j. 28 C 235/2014-158 zamítl žalobu co do 42 047 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení „v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k zjištěnému pravděpodobnému hodinovému výdělku žalobkyně ve výši 687,53 Kč a počtu hodin připadajících na období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 (1 048 hodin) má žalobkyně právo na doplatek náhrady platu za toto období ve výši 403 742 Kč, neboť částku 316 810 Kč jí žalovaná uhradila. Shledal, že úrok z prodlení a jeho výše „odpovídá ustanovení § 517 odst. 1, 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“.

K odvolání žalované (proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu příslušenství za dobu od 13. 8. 2011 do 31. 8. 2011 z částky 64 722 Kč, za dobu od 13. 9. 2011 do 30. 9. 2011 z částky 70 886 Kč, za dobu od 13. 10. 2011 do 31. 10. 2011 z částky 67 804 Kč, za dobu od 13. 11. 2011 do 30. 11. 2011 z částky 64 722 Kč, za dobu od 13. 12. 2011 do 31. 12. 2011 z částky 67 804 Kč a za dobu od 13. 1. 2012 do 31. 1. 2012 z částky 67 804 Kč, a proti výroku o nákladech řízení) a žalobkyně (proti výroku o nákladech řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2020 č. j. 23 Cdo 65/2010-170 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé „v odvoláním napadeném rozsahu co do příslušenství“, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil „jen tak, že výše náhrady činí 39 030 Kč“, a jinak jej v tomto výroku potvrdil, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že spolu s částkou 316 810 Kč žalovaná uhradila žalobkyni i požadované příslušenství, „tj. zákonné úroky z prodlení z jednotlivých uznaných dílčích náhrad platu od 13. dne v měsíci následujícího po měsíci, ve kterém vzniklo žalobkyni právo na náhradu platu“, a to „ve zřejmé vazbě na vnitřní předpis (jehož se žalobkyně dovolávala již v žalobě), jakož i výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 27/2011 (z něhož soud I. stupně vycházel při posouzení této věci, a v němž nebylo sporu o tom, že splatnost platu byla u žalované stanovena na 12. den následujícího kalendářního měsíce)“. Uvedl, že od ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce upravujícího splatnost mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu je možné se odchýlit a že k odchylné úpravě může dojít nejen smlouvou, ale i vnitřním předpisem, kterým je i pracovní řád. Odvolací soud uzavřel, že jestliže u žalované existuje vnitřní předpis upravující splatnost platu odlišně od právní úpravy, podle kterého žalovaná postupovala i v případě úhrady částky 316 810 Kč, takže žalobkyně důvodně očekávala stejný postup i ohledně zbývající části uplatněného nároku, „není žádného důvodu k odlišnému postupu“, a že „v poměrech posuzované věci se tak neuplatní závěry prezentované v judikatuře Nejvyššího soudu, na níž se nyní žalovaná odvolávala“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí s tím, že zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán ve vztahu ke každému dílčímu nároku (náhradě platu za jednotlivé měsíce) ode dne následujícího po výplatním termínu stanoveném u žalované. Namítá, že se odvolací soud svým rozsudkem odchýlil od judikatury dovolacího soudu (zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5141/2017), která žalované v době úhrady částky 316 810 Kč žalobkyni nebyla známa a podle které splatnost mzdy (platu) nastává nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu (plat), tedy uplynutím posledního dne takového měsíce. Zaměstnavatel se proto ocitá v prodlení prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy (platu). Žalovaná z tohoto důvodu žádala již soud prvního stupně, aby „případný úrok z prodlení žalobkyni přiznal teprve od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž byl výplatní termín, nikoliv již od samotného výplatního termínu.“ Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákoníkem práce a že dovolání žalované není nadto s ohledem na ustanovení § 238 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, neboť „úrok z prodlení, pokud by byl přiznán od prvního dne následujícího kalendářního měsíce, představuje částku v zaokrouhlení 1 600 Kč za celé žalované období“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Výjimka z přípustnosti dovolání stanovená v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se v posuzovaném případě neuplatní, neboť předmětem řízení před soudy byla v projednávané věci náhrada platu z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele, tj. plnění z pracovněprávního vztahu; takovým plněním jsou i úroky z prodlení s placením této náhrady, o kterých bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, kdy nastává prodlení zaměstnavatele s výplatou náhrady platu. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobkyně se po žalované domáhá náhrady platu za období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).

Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku (§ 141 odst. 1 zák. práce). Nebyl-li pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu sjednán v kolektivní smlouvě, určí jej zaměstnavatel v mezích období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce po projednání s odborovou organizací (§ 141 odst. 3 zák. práce). Mzda nebo plat se vyplácí v pracovní době a na pracovišti, nebyla-li dohodnuta jiná doba nebo místo výplaty; nemůže-li se zaměstnanec dostavit k výplatě z vážných důvodů, zašle mu zaměstnavatel mzdu nebo plat v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, pokud se se zaměstnancem nedohodli na jiném termínu nebo způsobu výplaty (§ 142 odst. 3 zák. práce). Jestliže se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou jinak, platí pro splatnost a výplatu náhrady mzdy nebo platu obdobně ustanovení § 141 a § 142 zák. práce (srov. § 144 zák. práce).

Pracovněprávní předpisy rozlišují – jak vyplývá z výše uvedeného – mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; zatímco splatnost (termín splatnosti) nastává podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak, uplynutím posledního dne takového měsíce), výplatu (pravidelný termín výplaty) určí podle ustanovení § 141 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel po projednání s odborovou organizací v mezích období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce, nebyl-li pravidelný termín výplaty sjednán v kolektivní smlouvě.

Ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce neobsahuje právní úpravu, od níž by se účastníci pracovněprávních vztahů nemohli odchýlit; není totiž uvedeno mezi ustanoveními, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie (srov. § 363 odst. 1 zák. práce), nejde o absolutně kogentní právní úpravu ve smyslu ustanovení § 363 odst. 2 zák. práce, odchylnou úpravu o splatnosti mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu zákoník práce výslovně nezakazuje a ani z jeho povahy nevyplývá, že by se od něj nebylo možné odchýlit (srov. § 2 odst. 1 zák. práce). Splatnost mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu proto může být smlouvou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo kolektivní smlouvou, popřípadě (za podmínek stanovených zákoníkem práce) vnitřním předpisem (srov. § 2 odst. 2 zák. práce) upravena jinak, než se uvádí v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2565/2011).

Prodlení zaměstnavatele (jako dlužníka) nebo zaměstnance (jako věřitele) se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu zákoník práce a ostatní pracovněprávní předpisy výslovně neupravují; řídí se proto (subsidiárně) ustanoveními občanského zákoníku (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.).

Prodlení zaměstnavatele se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu nenastává již tehdy, jestliže si zaměstnanec nevybere bez vážných důvodů mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu ve stanoveném pravidelném termínu výplaty a na pracovišti (nebyla-li dohodnuta jiná doba nebo jiné místo výplaty) nebo jestliže zaměstnavatel nezašle zaměstnanci, který se nemohl dostavit k výplatě z vážných důvodů, mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, ledaže by se se zaměstnancem dohodl na jiném termínu nebo způsobu výplaty. K prodlení dochází – jak vyplývá ze subsidiárního užití ustanovení § 517 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, rovněž v pracovněprávních vztazích – vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti. Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná – ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 403/2014, uveřejněný pod č. 117 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5141/2017).

V projednávané věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že splatnost platu (náhrady platu) byla smlouvou uzavřenou mezi žalovanou a žalobkyní nebo kolektivní smlouvou, popřípadě (za podmínek stanovených zákoníkem práce) vnitřním předpisem upravena jinak, než se uvádí v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce. Poukazuje-li odvolací soud v této souvislosti na „vnitřní předpis“, jehož se žalobkyně „dovolávala již v žalobě“ (aniž by tímto vnitřním předpisem provedl důkaz), pak přehlíží, že žalobkyně v žalobě (za účelem zdůvodnění dat, od kterých požaduje úroky z prodlení z jednotlivých částek náhrady platu) argumentovala pracovním řádem a v něm určeným pravidelným termínem výplaty platu u žalované; netvrdila však, že by v pracovním řádu byla upravena splatnost platu (jinak než v § 141 odst. 1 zák. práce). Obdobně ve svém vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně uvedla, že „termín výplaty byl v této konkrétní věci stanoven platovým řádem a kolektivní smlouvou žalované na 12. den příslušného kalendářního měsíce“. Přiznal-li odvolací soud za těchto okolností žalobkyni úroky z prodlení vždy od 13. dne měsíce následujícího po měsíci, za který náležela náhrada platu, které se v tomto řízení domáhala, a nikoli od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost náhrady platu podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce, není jeho rozhodnutí v této části správné (v souladu se zákonem).

Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že úroky z prodlení z části náhrady platu ve výši 316 810 Kč zaplacené žalobkyni v průběhu řízení žalovaná uhradila vždy již od 13. dne v měsíci následujícího po měsíci, ve kterém vzniklo žalobkyni právo na náhradu platu, a to též ve „zřejmé vazbě“ na výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 27/2011, jehož předmětem byla náhrada platu žalobkyně za jiné období a v němž podle odvolacího soudu „nebylo sporu o tom, že splatnost platu byla u žalované stanovena na 12. den následujícího kalendářního měsíce“, neboť nesprávné stanovení počátku prodlení s poskytnutím plnění zaměstnavatelem při uspokojování části nároku zaměstnance nebo soudem při posuzování nároku za jiné období nemůže založit „legitimní očekávání“ zaměstnance, že stejně (nesprávně) bude posouzen počátek prodlení s poskytnutím jiného (dalšího) plnění nebo zbývající (dosud neposkytnuté) části plnění.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 2. 2021

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru