Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2446/2016Rozsudek NS ze dne 08.11.2017

HeslaDědictví (o. z.)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2446.2016.1
Dotčené předpisy

§ 482 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013

§ 470 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2446/2016-169

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobců a) D. S., a b) F. S., zastoupených JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova č. 1250/50, proti žalovaným 1) J. H.,a 2) M. S., o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 81/2013, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 54 Co 145/2015-106, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 20. 3. 2013 domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku v katastrálním území H., každý jednou polovinou. Uvedli, že jsou vnuky V. S., který zemřel dne 5. 2. 2011, žalované jsou jeho dcery, a v rámci dědického řízení byla při jednání dne 8. 9. 2011 uzavřena dědická dohoda, kterou za nezletilého F. S. schválil Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 13 Nc 94/2011, a v dědickém řízení byla dědická dohoda schválena usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 12. 2011, č. j. 25 D 249/2011-178. Podle této dohody nabyli do podílového spoluvlastnictví pozemek v k. ú. H., veškerý ostatní majetek nabyly dcery zůstavitele J. H. a M. S. a pozůstalá manželka L. S., a podle uvedeného dědického rozhodnutí byli do katastru nemovitostí jako vlastníci pozemku v k. ú. H. zapsáni D. S. a F. S. Po pravomocném skončení dědického řízení oznámil jeho účastníkům Katastrální úřad pro h. m. P., Katastrální pracoviště P., že u tohoto katastrálního úřadu dosud probíhá řízení o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 21. 1. 2011, kterou měl uzavřít jako dárce zůstavitel V. S. a jako obdarované jeho dcery J. H. a M. S. Předmětem darování měly být nemovitosti zůstavitele jednak v k. ú. S v obvodu působnosti Katastrálního pracoviště P., jednak v k. ú. K. a k. ú. H. v obvodu působnosti katastrálního pracoviště P. Návrh na vklad byl podán až po smrti zůstavitele (dne 7. 2. 2011), a to pouze na Katastrální úřad pro S. k., Katastrální pracoviště P., který návrh zamítl rozhodnutím ze dne 7. 3. 2011. Ohledně nemovitostí v obvodu působnosti Katastrálního úřadu pro h. m. P. postoupil Katastrální úřad P.-v. věc příslušnému Katastrálnímu úřadu pro h. m. P., zde bylo řízení založeno dne 9. 2. 2011 a ke dni 11. 8. 2011 bylo řízení přerušeno. Přestože v dědickém řízení nebyl projednán žádný závazek vyplývající z darovací smlouvy ze dne 21. 1. 2011, Katastrální úřad pro h. m. P., Katastrální pracoviště P. svým rozhodnutím ze dne 15. 10. 2012 vklad vlastnického práva pro J. H. a M. S. k pozemku v k. ú. H. povolil (a zároveň zamítl návrh na vklad vlastnického práva pro tytéž obdarované k dalším třem pozemkům v k. ú. H. a k. ú. K., ohledně nichž podle jeho názoru došlo k zániku závazku z citované darovací smlouvy). Tento postup katastrálního úřadu, za aktivní účasti žalovaných, v jehož důsledku by měli být zbaveni vlastnického práva k předmětnému pozemku, považují žalobci za nezákonný. Své vlastnictví opírají o právní úpravu nabývání dědictví (podle § 460 občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele) a úpravu vkladového řízení (podle § 2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. právní účinky vkladu vznikají, mění se a zanikají ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu). V daném případě byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu (a to pouze Katastrálnímu úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P., který jej ohledně nemovitostí, kde nebyl příslušný k rozhodnutí, postoupil úředním postupem Katastrálnímu úřadu pro h. m. P.) po smrti zůstavitele a k tomuto datu již nastaly právní účinky dědické dohody.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 23 C 81/2013-89, žalobu na určení vlastnictví k pozemku v k. ú. H. zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Při svém rozhodování vycházel z toho, že jako vlastnice předmětného pozemku jsou v katastru nemovitostí zapsány žalované 1) a 2) na základě darovací smlouvy ze dne 8. 9. 2011 uzavřené s dárcem V. S., kterou posoudil jako „platně uzavřenou“, neboť „podstatné náležitosti tohoto smluvního typu ujednání obsahuje“, a platná je „i z hlediska její určitosti a požadavku písemné formy“, že vlastnické právo podle této smlouvy nabyly žalované vkladem do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro h. m. P., Katastrální pracoviště P., ze dne 15. 10. 2012, s účinky ke dni podání návrhu na vklad dne 7. 2. 2011, že „rozhodnutí o vkladu do katastru nemovitostí, tj. posouzení, zda ke dni návrhu na vklad jsou splněny podmínky, závisí na tom, na koho dnem úmrtí účastníka přejdou jeho práva a povinnosti, případně převáděné nemovitosti“, a že „v daném případě byla uzavřena dohoda dědiců, podle které do práv a povinností dárce vstoupili oba žalobci, kteří jsou ale dále vázáni smlouvou uzavřenou zůstavitelem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1606/2003)“. Žalobu žalobců proto soud prvního stupně shledal nedůvodnou.

O odvolání žalobců a) a b) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 12. 2014, č. j. 23 C 81/2013-89, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 54 Co 145/2015-106, tak, že napadený rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že „po zpřesněném zjištění skutkového stavu“ dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť soud prvního stupně „správně zhodnotil důsledky darovací smlouvy, podle které zůstavitel daroval předmětný pozemek žalovaným“, dále, že „za života zůstavitele, tedy do 5. 2. 2011, nebyl podán katastrálnímu úřadu návrh na vklad do katastru nemovitostí a nedošlo k přechodu vlastnictví“, že však „úmrtím dárce jeho závazky ze smlouvy nezanikly, ale přešly na dědice“, což „v praxi znamená, že ke dni úmrtí zůstavitel ještě vlastnil darovanou nemovitost a ta se stala součástí aktiv dědictví, zároveň se ale stal pasivem závazek vyplývající z darovací smlouvy“, a „tento závazek je povinen splnit dědic darované nemovitosti, a o tom, kdo je touto osobou, může rozhodnout pouze soud v dědickém řízení“, to se „v daném případě stalo schválením dědické smlouvy za nezletilého a následně rozhodnutím v dědickém řízení“. Odvolací soud rovněž přihlédl k tomu, že „součástí dohody není žádné ujednání o tom, že by nemělo dojít k přechodu závazku z darovací smlouvy na dědice, samo o sobě to, že součástí dohody není ani výslovně uvedená povinnost dědiců – žalobců – plnit zmíněné závazky, nezpůsobuje ale zánik těchto závazků“, a že v tomto řízení „není soud oprávněn jakkoli revidovat dědické rozhodnutí nebo posuzovat jeho správnost“.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 54 Co 145/2015-106, podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř., když „odvolací soud vyřešil nesprávně jednak otázku procesního práva (nevyslechnutí klíčového svědka – notářky JUDr. Skoupé), a jednak otázku práva hmotného, která dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena (právní účinky dědické dohody, jejímiž účastníky jsou všichni účastníci právního vztahu vzniklého z darovací smlouvy mezi zůstavitelem a některými z budoucích dědiců)“. Dovolatelé jsou toho názoru, že „výslech notářky JUDr. Skoupé je v kontextu právního posouzení případu nutný, neboť tato notářka, jako soudní komisařka, může zpochybnit závěr soudů, že žalobci byli o existenci darovací smlouvy a podaném návrhu na vklad informováni, že jim žádná podstatná skutečnost nebyla utajena“, a že „notářka byla přesvědčena, že návrh na vklad do katastru nemovitostí i ohledně předmětného sporného pozemku nemá pro dědice právní účinky, proto nebylo do dědictví zařazeno pasivum – závazek vyplývající z darovací smlouvy mezi zůstavitelem a žalovanými“. Dále dovolatelé namítají, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1606/2003) a Městského soudu v Praze (33 Ca 228/94), která však podle nich na daný případ dopadá jen částečně, že „podstatný rozdíl tvoří skutečnost, že v souzeném případě uzavřeli dědickou dohodu všichni právní nástupci zůstavitele V. S., včetně obou žalobců a obou žalovaných“, že „předmětnou darovací smlouvou projevil zůstavitel úmysl darovat žalovaným řadu zemědělských pozemků, většinou v okrese P., tedy v obvodu působnosti Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P., jen tři pozemky, mezi nimi i předmětný pozemek, v obvodu působnosti Katastrálního úřadu pro H. m. P., Katastrální pracoviště P.“, že „ohledně pozemků v obvodu působnosti Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P., byl návrh na vklad vlastnického práva zamítnut pro neurčitost projevu vůle“, že „všichni účastníci dědického řízení měli za to, že se tento nedostatek vztahuje na celou smlouvu, tedy i na pozemky na území hlavního města Praha“, a že „jen proto byla dědická dohoda uzavřena na jeden z pozemků na tomto území, čímž žalobci vyšli vstříc žalovaným, které měly zájem, aby jejich majetek nebyl dotčen spoluvlastnictvím“. Dále dovolatelé namítají, že „soud prvního stupně ani soud odvolací se argumentačně nijak nevypořádaly s žalobním tvrzením, že platná a účinná dohoda dědiců a na ni navazující rozhodnutí v dědickém řízení má účinky ke dni smrti zůstavitele“, a tedy že „žalobci podle § 460 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku ke dni smrti zůstavitele“, že „návrh na vklad vlastnického práva k pozemku v k. ú. H. podle předmětné darovací smlouvy byl katastrálnímu úřadu doručen až po smrti zůstavitele, a k tomuto datu již nastaly právní účinky dědické dohody“, že „vázanost smluvním projevem vůle zůstavitele v případě pozemku v k. ú. H. nelze chápat jako absolutní“, že „právě tak, jako mají dědici právo a možnost vypořádat se v rámci dědictví jinak, než určil zůstavitel v závěti, mají rovněž možnost dohodou korigovat dvoustranný úkon zůstavitele a dědiců (darovací smlouvu)“, a že dohoda o vypořádání dědictví byla navíc schválena i opatrovnickým soudem za nezletilého žalobce b), což by soud schválit nemohl, kdyby byla dohoda pro nezletilého dědice nevýhodná. Dovolatelé dále poukazují i „na ústavně právní rozměr souzeného případu“ s odkazem na čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s tím, že „v tomto případě uzavřeli všichni právní nástupci zůstavitele V. S. platnou dědickou dohodu, která měla jednoznačně formulované účinky – dědění předmětného pozemku žalobci a dědění veškerého ostatního majetku žalovanými“, že „nikdo tedy nebyl ve svém právu obejit nebo poškozen“, a proto že „za těchto okolností má uzavřená dědická dohoda přednost před projevem vůle zůstavitele učiněným za jeho života (uzavření darovací smlouvy se žalovanými)“. Proto dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, případně sám rozhodl tak, že vlastníky pozemku v k. ú. H. jsou žalobci D. S. a nezletilý F. S., každý jednou polovinou, a že žalované jsou povinny zaplatit náhradu nákladů řízení žalobců.

Žalované se k dovolání nevyjádřily.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobami oprávněnými (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že dne 21. 1. 2011 uzavřeli V. S. a jeho dcery J. H. a M. S. smlouvu, kterou V. S. daroval svým dcerám označené pozemky v katastrálním území S., K. a H., návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl podán dne 7. 2. 2011 u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P. Rozhodnutím tohoto katastrálního úřadu ze dne 7. 3. 2011 byl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ohledně pozemku v k. ú. S. zamítnut (pro nesoulad ve výměře pozemku uvedené ve smlouvě a evidované v katastru nemovitostí). Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro h. m. P., Katastrální pracoviště P. (jemuž byl Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště P. dne 11. 2. 2011 postoupen návrh na povolení vkladu vlastnického práva k pozemkům v k. ú. H. a k. ú. K.) ze dne 15. 10. 2012, byl povolen vklad vlastnického práva k pozemku v k. ú. H. a současně byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva k pozemkům v k. ú. H. a k pozemku v k. ú. K. Zamítnutí návrhu na vklad odůvodnil katastrální úřad tím, že J. H. a M. S., které měly být podle darovací smlouvy nabyvatelkami označených pozemků, se staly dědičkami těchto pozemků, takže došlo k zániku povinnosti převést je splynutím práv povinností v jedné osobě podle § 584 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě pozemku v k. ú. H. se obdarované ze smlouvy dědičkami nestaly, dědici jsou D. S. a F. S., na které tak ke dni smrti dárce přešla jako pasivum dědictví vázanost smluvním projevem vůle zůstavitele, tzn. povinnost převést vlastnické právo na nabyvatele. V řízení o žalobě bylo dále zjištěno, že V. S. dne 5. 2. 2011 zemřel. V dědickém řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 25 D 249/2011 uzavřeli jeho dědici L. S., J. H., M. S., D. S. a F. S. při jednání dne 8. 9. 2011 dohodu, podle níž J. H. a M. S. nabývají každá jednu polovinu nemovitostí zařazených do aktiv dědictví, s výjimkou pozemku v k. ú. H., J. H. i osobní automobil Škoda Favorit, pozůstalá manželka L. S. nabývá majetková práva a povinnosti zůstavitele jako majitele vkladních knížek, podílové listy a náhradovou pohledávku z titulu vypořádání společného jmění manželů, D. S. a F. S. nabývají každý jednu polovinu pozemku v k. ú. H., současně se ve prospěch pozůstalé manželky L. S. zřizuje věcné břemeno bezplatného užívání bytu v domě na pozemku s pozemky v k. ú. S. Součástí dohody není žádné ujednání o odpovědnosti dědiců za pasiva dědictví. Dohoda o vypořádání dědictví byla (po předcházejícím schválení úkonu za nezletilého F. S. rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 10. 2011, č. j. 13 Nc 94/2011) schválena usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 12. 2011, č. j. 25D 249/2011-178, vydaným v řízení o dědictví, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2012.

Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující) vyřešení právní otázky, zda a jaký vliv má na závazek dárce V. S., který po uzavření darovací smlouvy, před podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, zemřel, skutečnost, že se v řízení o dědictví dědici dohodli, že pozemek v k. ú. H., který měly podle darovací smlouvy ze dne 21. 1. 2011 nabýt obdarované J. H. a M. S., nabývají D. S. a F. S. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu

ve všech souvislostech vyřešena (v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1606/2003,

na který odkázal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší soud projednával věc, kdy za života dárce byla nejen uzavřena smlouva o převodu nemovitostí, ale byl podán i návrh na registraci smlouvy státním notářstvím, a to z hlediska případné povinnosti k uzavření nové smlouvy dědici zůstavitele s nabyvateli podle předmětné smlouvy, navíc podle dřívější právní úpravy vzniku vlastnického práva), je dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že předmětná darovací smlouva byla uzavřena a dárce zemřel před 1. 1. 2014, tj. před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je třeba projednávanou věc (určení vlastnického práva) posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.).

Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem (§ 132 odst. 1 obč. zák.).

Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem

do katastru nemovitostí podle zvláštních právních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§ 133 odst. 2 obč. zák.).

Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem).

Smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (§ 579 odst. 1 obč. zák.).

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.).

Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Je-li dědiců více, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví (§ 470 odst. 1 a 2 obč. zák.).

Jestliže v projednávané věci bylo zjištěno, že V. S. uzavřel dne 21. 1. 2011 darovací smlouvu a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle ní byl podán až dne 7. 2. 2011, tj. po jeho smrti, pak za použití ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák. a § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. nelze učinit jiný závěr než, že v době smrti byl vlastníkem pozemku v k. ú. H., a že tedy tento pozemek patří do aktiv dědictví. V souladu s ustanoveními § 579 odst. 1 obč. zák. však také platí, že úmrtím nezanikl jeho závazek založený za jeho života darovací smlouvou, neboť z povahy věci vyplývá, že nejde o povinnost, která by byla vázána výhradně na jeho osobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, ročník 2012). To znamená, že závazek zůstavitele k darování pozemku vyplývající z darovací smlouvy uzavřené dne 21. 1. 2011 patřil v době smrti zůstavitele do pasiv dědictví, a i za tento závazek tedy dědici podle § 470 obč. zák. odpovídají. Již v rozhodnutí ze dne 31. 5. 1991, sp. zn. 4 Cz 40/91, Nejvyšší soud ČR vyslovil, že odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy neodvisí od toho, zda byly či nebyly pojaty do pasiv dědictví.

Odvolací soud sice správně vycházel z toho, že v době své smrti byl zůstavitel vlastníkem pozemku v k. ú. H. a že byl zavázán k jeho darování nynějším žalovaným, bez povšimnutí však ponechal skutečnost, že v řízení o dědictví uzavřeli dědici dohodu o vypořádání, podle níž předmětný pozemek nabývají nynější žalobci, a že Obvodní soud Praha-východ usnesením ze dne 19. 12. 2011, č. j. 25 D 249/2011-178, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2012, tuto dohodu schválil.

Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví – v řízení, které lze zahájit i bez návrhu, soud usnesením potvrzuje nabytí dědictví jedinému dědici, více dědicům podle dědických podílů, nebo schvaluje dohodu dědiců o vypořádání dědictví; pravomocné usnesení soudu má zásadně účinky ke dni smrti zůstavitele. Výroky pravomocného usnesení soudu vydaného v řízení o dědictví jsou (jak vyplývá zejména z ustanovení § 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.) závazné pro účastníky řízení

a v rozsahu, v jakém jsou závazné pro účastníky řízení, též pro soudy, správní úřady a jiné orgány, výroky, které stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem, jsou závazné pro každého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3081/2016). Dohoda o vypořádání dědictví, kterou v řízení o dědictví dědici uzavírají podle § 482 obč. zák., je právním úkonem, kterým si upravují vzájemná práva a povinnosti, která na ně přešla zůstavitelovou smrtí. I když takovou úpravou je nejčastěji výše nabytého dědického podílu jednotlivého dědice oproti nároku, který pro něho vyplývá ze zákona, popř. ze závěti, není žádného důvodu k tomu, aby si dědici nemohli dědickou dohodou upravit i práva či povinnosti vyplývající ze závazků zůstavitele vzniklých za jeho života, zejména když se netýkají jiných osob, než dědiců samotných. Prostřednictvím usnesení soudu, kterým je dohoda o vypořádání dědictví schválena, je pak úprava práv a povinností, které na dědice přešly, s účinky ke dni smrti zůstavitele, závazná, a to nejen pro samotné účastníky řízení, ale i pro všechny soudy a správní orgány (viz shora).

V projednávané věci odvolací soud kromě toho, že nerespektoval závaznost pravomocného usnesení Obvodního soudu Praha-východ ze dne 19. 12. 2011, č. j. 25 D 249/2011-178, pro účastníky řízení o dědictví (včetně nynějších žalobců a žalovaných) a ve stejném rozsahu i pro soudy a správní orgány, vycházel i z nesprávného názoru, že závazek zůstavitele k darování předmětného pozemku „je povinen splnit dědic darované nemovitosti“. Tento názor by mohl obstát v případě, že by celé dědictví nabyl jediný dědic, a na toho by také podle ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák. přešly dluhy (závazky) zůstavitele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1982 sp. zn. 4 Cz 13/82). Dědiců zůstavitele V. S. však bylo více a tito podle ustanovení § 470 odst. 2 obč. zák. odpovídají za dluhy (závazky) zůstavitele podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví; to znamená, že každý dědic odpovídá za každý dluh (závazek) zůstavitele poměrně podle toho, co z dědictví nabyl, nikoli, že by jednotliví dědici odpovídali za dluhy (závazky) zůstavitele spojené s konkrétní věcí či právem, které z dědictví nabyli.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu

i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem

a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. listopadu 2017

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru