Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2444/2017Usnesení NS ze dne 26.10.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2444.2017.1
Dotčené předpisy

§ 120 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 120 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 213 odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 213a odst. 1 ...

více
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1094/19 ze dne 07.05.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2444/2017-312

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. Milanem Hadravou, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní č. 3315/42, proti žalovanému AAA Auto International a. s. se sídlem v Praze 8 – Čimicích, Dopraváků č. 874/15, IČO 01759299, zastoupenému Mgr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Veselí č. 938/17, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 10/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2016 č. j. 23 Co 51/2014-284, takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 12. 1. 2012 domáhal, aby mu žalovaný (jeho právní předchůdce AAA AUTO a. s., IČO 26699648) zaplatil náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč a aby mu platil „doživotní rentu ve výši 27 763 Kč měsíčně“ počínaje dnem 1. 11. 2011. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, u něhož na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2004 a jejích dodatků pracuje jako „asistent výkupčího“, se snažil žalobce obvinit z „nezákonného jednání výkupu vozidla AUDI A4 od S. M.“, že tuto skutečnost se nepodařilo prokázat, že proto docházelo ze strany žalovaného k „šikanoznímu jednání“ vůči žalobci s cílem jej donutit k podání výpovědi z pracovního poměru, na žalobce byl vyvinut nátlak zaměstnanci žalovaného A. D. a E. P. s cílem donutit jej podepsat dohodu o narovnání týkající se uvedeného vozidla a nahradit žalovanému škodu, ačkoliv ani policie nezjistila „nějaké podvodné jednání“ žalobce, že dne 11. 8. 2010 byla žalobci oznámena změna pracovní doby, jejímž cílem bylo donutit žalobce k výpovědi z pracovního poměru, a že toto jednání zaměstnavatele a jeho zaměstnanců v žalobci vyvolalo silné deprese. Po ukončení roční pracovní neschopnosti „byla snaha“ žalobci přidělovat práci, která neodpovídala jeho pracovnímu zařazení podle pracovní smlouvy (zametání dvora provozovny). Žalobce se léčil na psychiatrii ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, kde byl od 23. 2. 2011 do 1. 3. 2011 hospitalizován pro zhoršení depresivního stavu, který byl spojen s rizikem autoagrese. Trauma pochází podle názoru psychiatra ze zaměstnání, odkud měl být žalobce „vyhozen“, kde na něj byl činěn nátlak a bylo mu vyhrožováno; mimo to došlo k rozvoji afektivní poruchy středně těžké až těžké. Žalobce má trvalé následky na svém zdravotním stavu vycházející z chování žalovaného, má ztížené společenské uplatnění spočívající v tom, že se bojí jít mezi lidi, účastnit se různých kulturních akcí, které dříve pravidelně navštěvoval, nemá zájem na trvalém vztahu, má poruchy sexu, což vedlo až k rozchodu s přítelkyní, budí se několikrát za noc a stále myslí na problémy, které mu nastaly v zaměstnání, nemůže sportovat, není schopen se soustředit a je stále neklidný. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 10. 2011 byl žalobci přiznán invalidní důchod druhého stupně ve výši 8 069 Kč; rozdíl mezi výší jeho průměrného výdělku (35 832 Kč) a výší invalidního důchodu činí 27 763 Kč.

Žalovaný zejména namítal, že se vůči žalobci nedopustil jakéhokoliv „šikanózního jednání“, v důsledku kterého by žalobce utrpěl pracovní úraz opravňující ho k požadování „úhrady“ ztráty na výdělku a ztížení společenského uplatnění, že o zametení dvora provozovny byl žalobce požádán, a když tento úkol odmítl provést, nikdo ho vzhledem k jeho odlišnému pracovnímu zařazení k této činnosti nenutil, že k případné duševní poruše žalobce a jeho následné hospitalizaci nedošlo z důvodů, které spočívají v pracovním poměru žalobce u žalovaného, a že ze žádného tvrzení či důkazu žalobce nevyplývá pracovní úraz, tj. „krátkodobé vnější působení na žalobce“, ani příčinná souvislost mezi škodou a pracovním úrazem.

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 č. j. 7 C 10/2012-140 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 234 000 Kč a platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 27 763 Kč měsíčně počínaje dnem 12. 1. 2012 do konce kalendářního měsíce, v němž žalobce dovrší věku 65 let, nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění, zamítl žalobu co do 66 000 Kč „z titulu ztížení společenského uplatnění“ a co do náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 27 763 Kč měsíčně za dobu od 1. 11. 2011 do 11. 1. 2012, zastavil řízení „v rozsahu požadované náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 27 763 Kč měsíčně, pokud konec doby, za niž je požadována, přesahuje konec kalendářního měsíce, v němž dovrší žalobce věku 65 let a nebo datum přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění“, z důvodu zpětvzetí žaloby v této části a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice – Okresnímu soudu Praha-západ 8 525,40 Kč a žalobci 119 469,79 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-západ soudní poplatek ve výši 94 990 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce, který byl zaměstnán u žalovaného od 1. 1. 2004 (naposledy jako „asistent výkupčího“ v Ch.), dne 1. 3. 2010 zprostředkoval výkup vozidla Audi A4 od S. M., že následně bylo z evidence vozidel zjištěno, že se jedná o vozidlo odcizené, že dne 24. 5. 2010 zaměstnanci žalovaného A. D. a E. P. učinili se žalobcem pohovor ohledně prodeje uvedeného vozidla, kdy jej přesvědčovali, aby podepsal dohodu o narovnání, v níž uznává svou odpovědnost za škodu vzniklou prodejem vozidla a zavazuje se k náhradě této škody ve splátkách, že žalobce uzavření dohody odmítl, že dne 11. 8. 2010 mu byla změněna pracovní doba, že po tomto jednání se žalobce začal ambulantně léčit u lékaře a následně byl opakovaně hospitalizován na psychiatrické klinice, kde mu byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, depresivní fáze a změna osobnosti po katastrofické zkušenosti a na základě těchto skutečností mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodné výpovědi svědků A. D. a E. P., neboť „ze samé povahy věci, o které vedli s žalobcem pohovor, nelze dovodit, že by se mohlo jednat o pohovor nekonfliktní a veskrze přátelský“, naopak z výslechu znalce MUDr. Petra Navrátila a svědka I. Ž., je zřejmé, že žalobce ho vnímal jako „výrazný stresor“ a cítil se ohrožen. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Navrátila a přihlédl rovněž k věku žalobce, neboť „se jedná o mladého muže, jenž by v případě absence předmětné události vedl zcela zřejmě naprosto odlišný způsob života“, a vzhledem ke znalcem určenému počtu bodů (1300) a zvýšení o 50 % přiznal žalobci v souladu s vyhláškou č. 440/2001 Sb. na náhradě za ztížení společenského uplatnění 234 000 Kč. Výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti soud prvního stupně určil jako rozdíl mezi průměrným výdělkem žalobce ve výši 35 832 Kč a přiznaným invalidním důchodem ve výši 8 069 Kč. V části, ve které se žalobce domáhal zaplacení tzv. „renty“ za dobu od 1. 11. 2011 do 11. 1. 2012, žalobu zamítl, neboť náhrada žalobci „přísluší ode dne zahájení soudního řízení“, tedy od 12. 1. 2012.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2014 č. j. 23 Co 51/2014-191 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo žalobě vyhověno, tak, že žaloba se zamítá, ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu a o soudním poplatku jej změnil tak, že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává a že žalovanému se povinnost zaplatit soudní poplatek ze žaloby neukládá, a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Shledal, že z obsahu zápisu o jednání mezi žalobcem a zaměstnanci žalovaného A. D. a E. P. ze dne 24. 5. 2010 nelze dovodit, že by se jednalo o jednání, které by bylo možno hodnotit jako násilné, neboť „zápis obsahuje otázky, které se týkají okolností výkupu vozidla, a odpovědi žalobce, týkají se celé události a jsou odpovídající události, ke které došlo“, oba svědci A. D. i E. P. jednání ze dne 24. 5. 2010 popisovali spíše jako přátelské a žalobcem nebyl nabídnut žádný důkaz, který by výpovědi těchto svědků zpochybňoval. Odvolací soud souhlasil s tím, že změna pracovní doby se zhruba čtyřhodinovou přestávkou mezi jednotlivými částmi pracovní doby a žalovaným nepopíraná skutečnost, že žalobce byl žádán o zametení dvora, mohou být hodnoceny jako jednání žalovaného „hraničící se šikanózním jednáním“. To však podle názoru odvolacího soudu nic nemění na tom, že při posuzování těchto dějů jednotlivě nelze shledat tyto děje jako svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné. Odvolací soud dospěl k závěru, že situace na pracovišti žalobce u něj mohla vést k rozvinutí duševních obtíží neurotického charakteru, avšak že žádná ze žalobcem uváděných situací nemá charakter úrazového děje, že rovněž jednání žalovaného v průběhu tří či čtyř měsíců nelze jako celek charakterizovat jako úrazový děj a že i když se u žalobce jako u osoby zřejmě stres citlivěji vnímající projevilo duševní onemocnění, nelze příčiny, ve kterých žalobce spatřuje důvod svého onemocnění, hodnotit jako pracovní úraz.

K dovolání žalobce a žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. 3. 2016 č. j. 21 Cdo 4394/2014-240 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně s odvolacím soudem dovodil, že v projednávané věci nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zákoníku práce, avšak nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že žalobce proto nemůže mít na požadované plnění nárok. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele zaměstnanci za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 265 odst. 2 zákoníku práce), popřípadě podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 265 odst. 1 zákoníku práce), a že jeho závěr, že žaloba o náhradu škody není důvodná, proto nemůže (zatím) obstát. Dovolací soud dále odvolacímu soudu vytknul, že na rozdíl od soudu prvního stupně učinil závěr o „spíše přátelském“ jednání mezi A. D., E. P. a žalobcem, aniž by důkazy výslechem těchto svědků zopakoval, a že tím postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 věty za středníkem občanského soudního řádu, a řízení před odvolacím soudem tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Krajský soud v Praze poté usnesením ze dne 27. 9. 2016 č. j. 23 Co 51/2014-284 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo žalobě vyhověno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co zopakoval dokazování výslechy svědků A. D. a E. P., odvolací soud dospěl k závěru, že „ve věci je ke zjištění skutkového stavu věci nutno provést další důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení“, že má-li soud nárok žalobce posoudit z hlediska ustanovení § 265 odst. 1 a 2 zákoníku práce, je třeba prokázat porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům, které mělo za následek vznik škody zaměstnance na zdraví, a posoudit příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, že důkazní břemeno je na žalobci, který má procesní povinnost tvrdit a poté i prokázat všechny předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu, a že z tohoto hlediska ani soud prvního stupně jednání žalovaného, ve kterém žalobce spatřuje příčiny svého onemocnění posttraumatickou stresovou poruchou a jeho následky, nehodnotil, a uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval jednáním žalovaného a aby posoudil, zda jednání žalovaného lze hodnotit jako úmyslné jednání proti dobrým mravům nebo jako jednání „šikanózní“, které by bylo možno považovat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele podle § 14 odst. 1 zákoníku práce. Podle názoru odvolacího soudu se pro posouzení těchto hledisek nejeví jako dostatečný ani soudem prvního stupně provedený důkaz znaleckým posudkem zpracovaným MUDr. Petrem Navrátilem, neboť již zadáním znaleckého posudku bylo v podstatě ponecháno na znalci, které jednání žalovaného bude považovat za „šikanózní“, a znalec pak při zodpovězení otázek v podstatě vycházel z tvrzení uvedených v žalobě a z tvrzení, která mu uvedl při vlastním vyšetření žalobce. Odvolací soud dodal, že „nelze přehlédnout, že samotná událost, kdy došlo k výkupu odcizeného vozidla žalobcem a v důsledku toho následným šetřením zaměstnavatele, mohla působit na zdraví žalobce, neboť samotná tato událost je stresující“, a že rovněž z tohoto hlediska bude nutno posoudit příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a následným onemocněním žalobce. Odvolací soud ponechal na zvážení soudu prvního stupně doplnění znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Navrátila, případně posouzení, zda bude vhodnější provedení důkazu znaleckým posudkem zpracovaným jiným znalcem. Uzavřel, že „z uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2, § 120 odst. 2 o. s. ř.)“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „nemohl postupovat dle ustanovení § 219a odst. 2 a ustanovení § 120 odst. 2 občanského soudního řádu“, podle kterého odvolací soud může zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně jen tehdy, je-li ke zjištění skutkového stavu věci nutné provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, neboť pro to nebyly splněny tam stanovené podmínky, a že se v tomto směru odchýlil od ustálené praxe. Odvolací soud podle dovolatele vůbec neuvádí, jaké účastníky navržené důkazy by měly být provedeny, pouze uvádí, že z jeho pohledu se nejeví jako dostatečný soudem prvního stupně provedený důkaz znaleckým posudkem zpracovaným MUDr. Petrem Navrátilem a že bude na zvážení soudu prvního stupně doplnění znaleckého posudku, případně posouzení, zda bude vhodnější provedení důkazu znaleckým posudkem zpracovaným jiným znalcem. Žalobce ani žalovaný však v řízení před soudem prvního stupně a ani v odvolacím řízení žádné doplnění znaleckého posudku nenavrhovali a z žádného rozhodnutí v této věci a ani z žádného podání účastníků nevyplývá, že by nebyly provedeny jakékoli účastníky navržené důkazy. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud, ačkoli z pokynu dovolacího soudu zopakoval důkaz výslechy svědků P. a D., nerespektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. 31 Cdo 4394/2014-240 (správně 21 Cdo 4394/2014-240) a rezignoval na právní posouzení zjištěného skutkového stavu a na rozhodnutí ve věci. Dovolatel má za to, že v řízení před odvolacím soudem nedošlo k žádným změnám oproti řízení u soudu dovolacího, které by odůvodňovaly zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu, a považuje postup odvolacího soudu za „velmi překvapivý“. Poukázal rovněž na to, že v záhlaví usnesení odvolacího soudu je jednak nesprávně uveden zástupce žalobce, který již zemřel, a jednak je v něm „jako žalovaná“ uvedena společnost AAA Auto, a. s., IČO 26699648, přestože Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2016 č. j. 21 Cdo 4394/2014-229 rozhodl, že v řízení bude na straně žalovaného pokračováno se společností AAA Auto International a. s., IČO 01759299. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby – shledá-li, že odvolací soud nedodržel závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. 21 Cdo 4394/2014-240, popřípadě, že v řízení před odvolacím soudem došlo k závažným vadám – nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát Krajského soudu v Praze, eventuálně aby přikázal věc k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, je-li ke zjištění skutkového stavu věci třeba provést další důkazy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno.

Podle ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

Z citovaného ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že doplnění dokazování o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy za řízení před soudem prvního stupně (v souladu s požadavky ustanovení § 118b o. s. ř.) nebo které byly navrženy až před odvolacím soudem a jsou z pohledu ustanovení § 205a a § 211a o. s. ř. přípustné, provádí – je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci – odvolací soud. Toto doplnění dokazování nemusí být provedeno v odvolacím řízení jen tehdy, představuje-li rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li ke skutečnosti, která má být prokázána, dosud (před soudem prvního stupně) provedeno žádné dokazování nebo bylo-li k ní provedeno jen zcela nedostatečné dokazování. Obě podmínky uvedené v ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. musí být splněny kumulativně; odvolací soud není povinen provést navržené důkazy jen tehdy, jestliže má být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a současně jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Za účelem provedení těchto důkazů může být rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušeno.

Rozsáhlost doplnění dokazování nevyjadřuje počet (množství) důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny, ale vždy rozsah skutečností významných pro posouzení věci, ohledně kterých je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování. Zcela nedostatečným dokazováním se má v ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. na mysli stav, kdy soud prvního stupně sice některé důkazy provedl, avšak šlo o důkazy zjevně nezpůsobilé objasnit skutečnosti pro rozhodnutí nebo řízení významné. Zcela nedostatečné dokazování je třeba odlišit od neúplného dokazování, o něž jde zejména tehdy, kdy soud prvního stupně provedl důkazy obecně vzato způsobilé prokazovanou skutečnost objasnit, avšak v konkrétním případě k tomu nedošlo, a je proto třeba (v zájmu zjištění skutkového stavu věci) provést ještě další důkazy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, které bylo uveřejněno pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).

Má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky řízení navržené důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a které vyplývají z obsahu spisu [§ 120 odst. 3 věta první o. s. ř. (s účinností od 1. 1. 2014 srov. ustanovení § 120 odst. 2 větu první občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 293/2013 Sb., na které odvolací soud v odůvodnění svého usnesení nesprávně odkázal, přestože měl – s ohledem na to, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 – podle ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, věc posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013)], nemůže postupovat podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 120 odst. 3 věta první o. s. ř. totiž soudu neukládá, ale jen umožňuje, aby takové důkazy provedl; nevyužil-li soud prvního stupně takové možnosti a hodlá-li ji využít odvolací soud, je na něm, aby také sám (srov. § 213a odst. 1 o. s. ř.) tyto důkazy provedl (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1467/2014).

V projednávané věci žádný z účastníků nenavrhl doplnění znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Navrátila, ani provedení důkazu znaleckým posudkem zpracovaným jiným znalcem. Měl-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky řízení navržené důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a které vyplývají z obsahu spisu, nemohl postupovat podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř., ale měl – jak vyplývá z výše uvedeného - tyto důkazy podle ustanovení § 213a odst. 1 o. s. ř. provést sám.

Měl-li odvolací soud vzhledem k tomu, že dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, za to, že žalobce nesplnil povinnost označit důkazy k prokázání svého tvrzení, že škoda na duševním zdraví mu vznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného (jeho zaměstnanců) [§ 120 odst. 1 věta první o. s. ř.], popřípadě že je třeba, aby žalobce doplnil svá skutková tvrzení o další (jiné) rozhodné skutečnosti a v důsledku toho aby rovněž doplnil návrhy důkazů, měl postupovat podle ustanovení § 213b o. s. ř.

Protože v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro to, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. z důvodu, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.), a protože z obsahu spisu dosud nevyplývá, že by byly splněny podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně z jiného důvodu než podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř., nemůže rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně obstát.

Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že v záhlaví dovoláním napadeného usnesení nesprávně uvedl jako zástupce žalobce JUDr. Miroslava Zrůsta, který v průběhu předchozího dovolacího řízení zemřel, a že jako žalovaného nesprávně označil společnost „AAA Auto, a. s.“, IČO 26699648, která byla vymazána z obchodního rejstříku dne 1. 11. 2015, přestože bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. 21 Cdo 4394/2014-229 rozhodnuto, že v řízení bude namísto dosavadního žalovaného AAA AUTO a. s. se sídlem v Praze 8 – Čimicích, Dopraváků č. 874/15, IČO 26699648, pokračováno se společností AAA Auto International a. s. se sídlem v Praze 8 – Čimicích, Dopraváků č. 874/15, IČO 01759299, na kterou přešla kromě jmění dosavadního žalovaného také práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu se žalobcem.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2017

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru