Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2444/2013Rozsudek NS ze dne 24.03.2015

HeslaPracovněprávní vztahy
Smlouva pracovní
Pracovní poměr
Zkušební doba
Neplatnost právního úkonu
Přípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2444.2013.1
Dotčené předpisy

§ 66 odst. 1 věta první předpisu č. 262/2006 Sb.

§ 35 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb.

§ 33 odst. 3 písm. a) až g) předpisu č. 262/2006 Sb.

§ 34 odst. 3,...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2444/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí č. 274, proti žalovanému EMAUZY ČR, o.p.s. se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Poláčkovo nám. č. 85, IČO 428 84 861, zastoupenému JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády č. 300/22, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 53/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2013, č. j. 24 Co 30/2013-187, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30.10.2012 č.j. 13 C 53/2009-155 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 28. 8. 2009 označeným „Výpověď z pracovního poměru ve zkušební lhůtě“ žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní „ke dni 28. 8. 2009 v rámci zkušební lhůty ukončuje pracovní poměr“.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „zrušení pracovního poměru ve zkušební době, oznámené žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 28. srpna 2009, je neplatné“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy byla u žalovaného od 1. 7. 2009 zaměstnána jako ředitelka Emauzského domu v Rychnově nad Kněžnou č. 515. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou se zkušební dobou tři měsíce. Protože dopis ze dne 28. 8. 2009, jímž žalovaný sdělil žalobkyni ukončení pracovního poměru, byl podepsán předsedou žalovaného s připojením vyjádření „nesouhlasím“, dále místopředsedou a třemi členy předsednictva, přičemž u jednoho z nich je u podpisu rovněž uvedeno „nesouhlasím“, a protože žalovaného navenek zastupuje předseda, který v písemném oznámení o zrušení pracovního poměru vyjádřil s tímto zrušením nesouhlas, namítá žalobkyně, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době „nebylo učiněno osobou, jež je k tomu stanovami pověřená“.

Poté, co Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 15.1.2010 č.j. 13 C 53/2009-47 žalobě vyhověl, a Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24.3.2010č.j. 24 Co 116/2010-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl k dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 14.10.2011 sp. zn. 21 Cdo 2901/2010-101 tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že, vzniknou-li pochybnosti o obsahu pracovněprávního úkonu tak, jako v projednávané věci o obsahu zrušení pracovního poměru ve zkušební době, lze nesrozumitelnost a neurčitost pracovněprávního úkonu odstranit pomocí výkladu projevu vůle v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce). Obsah zrušovacího projevu sice s ohledem na poznámky „nesouhlasím“ u dvou podpisů vzbuzuje jisté pochybnosti, ale při výkladu projevu vůle bylo třeba přihlédnout ke skutečnosti, že sama žalobkyně byla dne 28.8.2009 přítomna zasedání předsednictva žalovaného i jeho hlasování o ukončení pracovního poměru, a věděla, jaký byl důvod (smysl) toho, že předseda žalovaného vedle svého podpisu na dopisu ze dne 28.8.2009 připojil poznámku „nesouhlasím“ (vyjadřoval tím svůj postoj k hlasování předsednictva). Proto neobstojí závěr, z něhož odvolací soud vycházel, že tedy, je-li neurčitý vnitřní projev vůle předsedy žalovaného, je neurčitý i samotný právní úkon.

Krajský soud v Hradci Králové poté usnesením ze dne 19.1.2012 zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15.1.2010 č.j. 13 C 53/2009-47 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. „Ve světle právního názoru dovolacího soudu“ zavázal soud prvního stupně, aby žalovaného vyzval k označení důkazů o přítomnosti žalobkyně při zasedání předsednictva žalovaného, a „dojde-li k závěru, že právní úkon splňuje zákonný požadavek určitosti, bude se zabývat dalšími námitkami žalobkyně“.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou nato rozsudkem ze dne 30. 10. 2012 č.j. 13 C 53/2009-155 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 38.737,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Arnošta Urbana. Po doplnění řízení zjistil, že žalobkyně byla přítomna jednání a hlasování předsednictva žalovaného o zrušení pracovního poměru, obsah a smysl úkonu žalované jí tedy musel být zcela zřejmý, a sama doložka „nesouhlasím“ u podpisu dvou členů předsednictva nečiní sama o sobě písemné rozvázání pracovního poměru neplatným pro neurčitost. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, že její pracovní poměr k žalovanému vznikl již před 1.7.2009, zkušební doba proto byla uvedeného dne v pracovní smlouvě sjednána platně, a platné je rovněž skončení pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení § 66 zák. práce.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 3. 2013 č. j. 24 Co 30/2013-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Arnošta Urbana. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně si byla vědoma toho, že doložka „nesouhlasím“ vyjadřuje jen osobní názor jednotlivých členů předsednictva, nikoliv výsledný názor předsednictva jako statutárního orgánu žalovaného, a že žalovaný tudíž s žalobkyní platně zrušil pracovní poměr ve zkušební době. Namítala-li žalobkyně, že zkušební doba byla sjednána 1.7.2009 poté, co již předtím vznikl pracovní poměr na základě jmenování do funkce ředitelky ze dne 29.6.2009, odvolací soud dovodil, že na základě tohoto aktu nemohl vzniknout platný pracovní poměr, neboť jmenování do funkce ředitele neumožňuje ani ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce, ani tato možnost nebyla ujednána ve stanovách žalovaného. Podle názoru odvolacího soudu pak „z velmi krátkého časového úseku jediného dne mezi neplatným jmenováním a platnou pracovní smlouvou nelze dovozovat, že by již dne 30.6.2009 mezi účastníky vznikl faktický pracovní poměr dle neplatného jmenování“. Účastníci „nemohli být oprávněně v domnění, že mezi nimi vznikl faktický pracovní poměr dne 30.6.2009, když ihned den následující spolu uzavřeli pracovní smlouvu“, přičemž „na tomto závěru nic nemění ani to, že by žalobkyně případně jediný den 30.6.2009 pro žalovaného fakticky vykonávala práci ředitelky“. Existenci jiného platně založeného pracovního poměru mezi účastníky před datem 1.7.2009 pak „nelze mít za prokázanou“ z důvodu nedostatečných důkazů předložených žalobkyní.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil okamžik vzniku pracovního poměru“ a platnost sjednání zkušební doby. S ohledem na skutečnost, že na základě jmenování do funkce ředitelky žalované začala vykonávat práci pro žalovaného dne 30.6.2009 žalobkyně dovozuje, že i její pracovní poměr vznikl již 30.6.2009, tedy, že „vlastní výkon práce je skutečným okamžikem vzniku pracovního poměru“. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že „z projevu vůle zaměstnavatele“ (tj. ze jmenovací listiny) „je pro zaměstnance seznatelné, že pracovní poměr měl začít již dne 30.6.2009“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný uvedl, že v daném případě nebyl možný vznik pracovního poměru před 1.7.2009 na základě jmenování ani jako tzv. faktický pracovní poměr, neboť to právní předpisy ani stanovy neumožňovaly.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, kdy vznikl pracovní poměr žalobkyně, když faktický začátek výkonu práce pro zaměstnavatele začal před datem sepsání pracovní smlouvy. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že její posouzení bylo pro rozhodnutí sporu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které jí bylo doručeno dne 28. 8. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13. 9. 2009 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) -- dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 66 odst. 1 věty první zák. práce zaměstnavatel i zaměstnanec mohou zrušit pracovní poměr ve zkušební době z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu.

Podle ustanovení § 35 odst. 1 zák. práce je-li sjednána zkušební doba, nesmí být delší než 3 měsíce po sobě jdoucí ode dne vzniku pracovního poměru (§ 36 odst. 1). Zkušební dobu je možné sjednat rovněž v souvislosti se jmenováním na pracovní místo vedoucího zaměstnance (§ 33 odst. 3). Sjednaná zkušební doba nemůže být dodatečně prodlužována, není-li dále stanoveno jinak. Zkušební dobu je možné sjednat nejpozději v den, který byl sjednán jako den nástupu do práce, popřípadě v den, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance (§ 33 odst. 3). Zkušební dobu není možné sjednat, jestliže pracovní poměr již vznikl.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že statutární zástupci žalovaného občanského sdružení Ing. R. R. a F. Z. sdělili žalobkyni dopisem ze dne 29.6.2009, že „přehodnotili výpověď z pracovního poměru“, která byla žalobkyni zaslána v době její nemoci, omluvili se za jednání H. B. a oznámili „tímto, že zaměstnanecký poměr (žalobkyně) i nadále trvá“. Stejní statutární zástupci podepsali téhož dne též „Jmenování pro H. S. do funkce ředitelky domu Emauzy ČR, Ekologická 505, Rychnov nad Kněžnou, s platností od 30.6.2009“. Dne 1.7.2009 byl v pracovní smlouvě sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou se zkušební dobou 3 měsíce, s tím, že žalobkyně nastoupí do práce dne 1.7.2009 jako „ředitelka Emauzského domu v Rychnově nad Kněžnou, č.p. 515“. Dopisem ze dne 28.8.2009 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní „ke dni 28.8.2009 v rámci zkušební lhůty ukončuje pracovní poměr“; dopis podepsal předseda sdružení F. Z. s poznámkou „nesouhlasím“, dále místopředseda Ing. R. R. a členové předsednictva P. M., H. J. a V. Š. (ten s poznámkou „nesouhlasím“).

Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení věci – jak z toho správně vychází odvolací soud – kromě jiného významné, zda pracovní poměr žalobkyně vznikl až na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.2009 (kterou též byla sjednána zkušební doba), nebo zda mohl pracovní poměr vzniknout již před tímto datem.

V posuzovaném případě je nepochybné, že pracovní poměr může vzniknout na základě jmenování jen v případech taxativně vypočtených v ustanovení § 33 odst. 3 písm. a) až g) zák. práce. Jedná se vesměs o situace, kdy zaměstnavatelem je buď přímo stát (jeho organizační složky), nebo subjekt bezprostředně se státem svázaný. Okruh jmenovaných zaměstnanců je tak vymezen okruhem zaměstnavatelských subjektů. Žalovaný, jako občanské sdružení vzniklé podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ale mezi okruh těchto zaměstnavatelů nenáleží, takže pracovní poměr mezi ním a (vedoucím) zaměstnancem může být založen jedině pracovní smlouvou (§ 33 odst. 1, 2 zák. práce), což platí též o druhu práce ředitele Emauzského domu zastávaného žalobkyní. Žalobkyně z titulu této funkce v této době, o kterou se jedná, statutárním orgánem žalovaného nebyla, a proto odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1842/2010, které se týká (ne)možnosti vykonávat činnost statutárního orgánu občanského sdružení v pracovním poměru, je v těchto souvislostech nepřípadný.

Za těchto okolností listina ze dne 29.6.2009 o jmenování žalobkyně do funkce ředitelky domu Emauzy ČR v Rychnově nad Kněžnou, které učinili „statutárními zástupci“ žalovaného – předseda sdružení F. Z. a místopředseda Ing. R. R. s platností od 30.6.2009, sama o sobě nebyla způsobilá založit pracovní poměr mezi účastníky, bylo však třeba uvážit její význam z hlediska jejího významu pro vznik pracovního poměru účastníků na základě pracovní smlouvy.

Východiskem úvah musí být skutečnost, že pracovní smlouva musí obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být sjednaný druh práce vykonáván, a den nástupu do práce (srov. § 34 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně (§ 34 odst. 3 zák. práce) a jedno vyhotovení písemné pracovní smlouvy vydat zaměstnanci (srov. § 34 odst. 4 zák. práce). Přitom platí, že, nebyl-li pracovněprávní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákoník práce, je neplatný, jen stanoví-li to výslovně zákoník práce (srov. § 21 odst. 1 větu první zák. práce).

Z uvedeného vyplývá, že, i když zákoník práce požaduje, aby byla pracovní smlouva uzavřena písemně, nespojuje s nedodržením předepsané písemné formy výslovně neplatnost tohoto pracovněprávního úkonu. Platná je proto pracovní smlouva nejen tehdy, byla-li uzavřena písemně, ale i v případě, že byla sjednána ústně, popřípadě jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit (konkludentně). Nejde-li o výslovné projevy vůle, lze považovat za sjednaný ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele vykonávat, za sjednané místo výkonu práce to místo (organizaci, společnost, její organizační složku), v němž začal pracovat, za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou práci začal bez námitek se souhlasem zaměstnavatele skutečně vykonávat. Okolnost, že je dodatečně sepsána na příslušném formuláři „řádná pracovní smlouva“, jak tomu v řadě případů bývá, za této situace potom znamená, že taková listina má povahu potvrzení o obsahu dříve konkludentně sjednaných pracovních podmínek.

Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že za situace, kdy žalovaná projevila „jmenováním“ žalobkyně vůli zaměstnat žalobkyni ve funkci ředitelky od 30.6.2009, a kdy podle tvrzení obsaženého ve spise „pracovní neschopnost žalobkyně byla v uvedený den ukončena, a protože právě v tento den byl emauzský dům zpřístupněn, začalo se v něm ihned pracovat, s čímž žalobkyně vydatně pomáhala“, nelze jen bez dalšího dovozovat, že pracovní poměr vznikl až na základě později sepsané listiny ze dne 1.7.2006, a že „velmi krátký časový úsek jediného dne“ předtím vylučoval dřívější vznik pracovního poměru.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. března 2015

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru