Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2388/2014Rozsudek NS ze dne 24.06.2015

HeslaVýpověď z pracovního poměru
Dobré mravy
Zavinění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2388.2014.1
Dotčené předpisy

§ 14 odst. 1, § 52 písm. g), § 301 písm. a) až d) a § 302 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 29.12.2011


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2388/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova č. 64, proti žalovanému P-transport s. r. o. se sídlem v Broumově, Velká Ves, Dvořákova č. 339, IČO 25947249, zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 139/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. ledna 2014, č. j. 25 Co 356/2013-343, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 31. 8. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že, ačkoliv byl žalobce žalovaným opakovaně (dne 8. 6., 26. 7. a 15. 8. 2011) upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru v případě opakovaného méně závažného porušování povinností, přesto byly při kontrole dílenské dokumentace opětovně zjištěny závady; „v knize závad nejsou odepisovány provedené opravy, není vedena evidence neprovedených oprav, není prováděna kontrola pracovních výkazů, provedené práce, a následně vozových knih, není provedena kontrola zápisů v knize závad, dále byl opakovaně vyzván ke zpracování servisních úkonů jednotlivých vozidel dle doporučení výrobců vozidel, úkol nebyl ke dni 31. 8. 2011 splněn, prohlídky a servisní úkony nejsou prováděny dle pokynu výrobce, vozidlo 1H8 1425 mělo mít před 28 000 km vyměněný rozvodný řemen, z důvodu absence záznamů nebyl řemen vyměněn a u vozidla hrozí totální devastace motoru, na faktuře 2111163 od firmy Detas Broumov jsou rozepsány jednotlivé opravy na příslušná vozidla, vyjma položky plechová dvířka, kde není uvedeno nic, jedná se o dvířka k vozidlu Tatra firmy Radim Prokopec, ve faktuře toto není uvedeno, faktura je Vámi parafována, u vozidla 4H4 7170, kde tekla naftová nádrž od května 2011, byla nádrž průběžně dvakrát demontována a odvezena na opravu, stále tekla, tak jsem navrhl použít nádrž z odstaveného vozidla NAA 4687, nebylo akceptováno, nádrž byla demontována potřetí a odvezena na opravu, po montáži do vozidla zjištěno, že opět teče, při třetí opravě nádrže bylo vozidlo odstaveno na dva dny, v knize závad byla dvakrát psána závada zadních dveří, ani při dvoudenním odstavení vozidla nebyla závada odstraněna, protože o ní nikdo nevěděl, absence evidence neodstraněných závad“. Tímto jednáním se žalobce měl opakovaně dopustit dalšího porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to zejména povinností stanovených v § 301 zákoníku práce tím, že zejména nekontroloval a nedohlížel na vedení dílenské dokumentace, nechal proplácet výkony nepatřící firmě žalovaného, neprováděl servisní záznamy.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 8. 2011 daná žalobci žalovaným, je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy s druhem práce technik, že si není vědom žádné změny pracovní smlouvy, že dne 1. 4. 2011 obdržel pracovní náplň a platový výměr na funkci provozní ředitel a že dne 31. 8. 2011 mu žalovaný předal výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce, v níž je uvedeno, že je zaměstnán jako technický ředitel, na takovou funkci však nemá smlouvu. Nesouhlasí s tím, že by nekontroloval a nedohlížel na vedení dílenské dokumentace, že by nechal proplácet výkony nepatřící firmě žalovaného (byla běžná praxe, že výkony nepatřící firmě žalovaného, ale uvedené na její faktuře, byly propláceny, následně byly zřejmě přeúčtovány tomu, v čí prospěch byly provedeny, to si měl zajistit ten, kdo opravu objednal) a že nejsou prováděny servisní záznamy. Uvedl, že „on dílenskou dokumentaci nevedl“, „neví, co je tím myšleno“, „do knihy závad provádějí zápisy řidiči, obsah zápisů nemohl ze své funkce ovlivnit“, „odepisování provedených oprav provádí mechanik, který opravu provedl, odepisování nemohl ovlivnit“, „žádná samostatná evidence neprovedených oprav není vedena, pokud oprava zapsaná v knize závad nebyla provedena, logicky zůstala evidovaná jako neprovedená“, „kontrolu pracovních výkazů prováděl, ale společnost má asi 50 zaměstnanců, nemůže tedy stát u každé prováděné práce“. „Zpracování servisních úkonů jednotlivých vozidel mu nebylo nikdy uloženo, pokyny výrobce měli k dispozici pouze u poloviny vozidel, postupovalo se podle intervalů a úkonů nastavených v programu LORI a převzatých ze systému M-line, samotné provádění prohlídek a servisních úkonů nebylo v jeho pracovní náplni.“ „To, že nebyl vyměněn rozvodový řemen, nebylo důsledkem absence záznamů, ale proto, že používaný systém M-line neumožňoval evidenci ujetých kilometrů na jednotlivé díly.“ „Naftová nádrž byla skutečně u vozidla třikrát demontována a odvezena na opravu, žalobce však nechápe, v čem pochybil on“.

Žalovaná uvedla, že žalobci byla v pracovní náplni, kterou převzal dne 1. 4. 2011 stanovena mimo jiné povinnost provádět vedení záznamů o prohlídkách, pravidelné údržbě, opravách vozidel, emisních prohlídkách a STK, dále povinnost vedení evidence dílny a provozních deníků, povinnost řízení dílny po stránce organizace práce, kontroly kvality a údržby oprav. Povinností žalobce bylo na základě knihy závad, do níž řidiči zapisují závady na vozidlech, rozhodnout o provedení opravy, pořadí prováděných oprav, pro opravu zajistit náhradní díly, stanovit termín opravy, zajistit kontrolu kvality údržby a provedených oprav (pravidelně knihu kontrolovat, zjišťovat, zda byly opravy provedeny). Žalobce byl povinen kontrolovat práci čtyř dílenských mechaniků, nikoli 50 zaměstnanců. Neplnění těchto povinností vytkl žalovaný žalobci dopisem ze dne 7. 6. 2011. Neprovedené opravy měly být zaznamenány do samostatné knihy neprovedených oprav, což bylo žalobci uloženo pokynem jednatele žalovaného od 1. 4. 2011, žalobce však, jak sám potvrdil, žádné záznamy neprováděl. Veškeré faktury na materiál a opravy kontroloval žalobce, faktury parafoval a předával ke zpracování do účtárny. Není pravdou, že by žalobce běžně neoznačoval položku na faktuře, která nenáleží k proplacení žalovanému (viz faktura č. 290693 ze dne 23. 3. 2010, kde žalobce označil, že se jedná o díl na vozidlo, které nebylo v majetku žalovaného, mělo být tedy přefakturováno, stejně tak postupoval u faktury č. 211118), tímto způsobem však nepostupoval při zpracování faktury č. 211163 ze dne 13. 6. 2011. Povinnost zpracovat přehledovou tabulku pro stanovení servisních prohlídek a úkonů podle jednotlivých typů vozidel byla žalobci uložena jednatelem žalovaného v souvislosti s jednáním na valné hromadě společnosti ze dne 31. 3. 2011, žalobce ji však nesplnil ani po upozornění na nesplnění této povinnosti v dopise ze dne 7. 6. 2011. Návody k obsluze a údržbě vozidel jsou k dispozici přímo k uvedenému typu nebo k typu příbuznému a žalobce je měl na svém pracovišti nebo byly k dispozici u řidiče. Tím, že žalobce nezpracoval přehled servisních prohlídek a úkonů jednotlivých typů vozidel, došlo ke zcela zásadnímu překročení kilometrického proběhu u vozidla bez výměny rozvodového řemene, na tuto skutečnost byl žalobce dokonce upozorněn řidičem Petrem Škodou, žalobce na upozornění nijak nedbal. Žalovaný dále uvedl, že žalobci ve výpovědi z pracovního poměru nevytýkal opakovanou opravu nádrže vozidla, ale opravu zadních dveří, která byla v knize závad uváděna dokonce dvakrát, a že bylo možné a nutné tuto opravu provést v době odstavení vozidla z důvodu opravy nádrže.

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 6. 2. 2013, č. j. 8 C 139/2011-288, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17.004,- Kč k rukám „zástupce žalobce“ a že žalovaný je povinen zaplatit „ČR – Okresnímu soudu v Náchodě“ náklady řízení ve výši 1.095,- Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že „výpovědní důvod spočívající v soustavném méně závažném porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci není dán“. „Bylo sice prokázáno, že jeden z autobusů přejel výměnu rozvodového řemene, tato událost ale časově neodpovídá době po prvém vytýkacím dopise, jedná se spíše o událost staršího data, a v době poslední předcházející výměny rozvodového řemene neměl žalobce v náplni práce činit záznamy o provádění dalších výměn.“ „Je nesporné, že žalobce nerozepsal na faktuře plechová dvířka v majetku firmy jednatele žalovaného, ale postup žalobce nebyl v rozporu s nějakým vnitřním předpisem a navíc faktura byla řádně zaúčtována i přefakturována.“ „Bylo-li žalobci vytýkáno, že závada zadních dveří nebyla ani při dvoudenním odstavení vozidla odstraněna, protože o ní nikdo nevěděl, žalobce popsal důvody, pro které nedošlo k odstranění této závady, a to, že o závadě nikdo nevěděl, je jen domněnka žalovaného.“ „Nebyl dán ani výpovědní důvod spočívající v tom, že není prováděna kontrola zápisů v knize závad, když neexistuje žádný vnitřní předpis či prokazatelný závazný pokyn o tom, jak mají být evidence vedeny a že je má vést právě žalobce.“ „Rovněž je sporná otázka kontroly pracovních výkazů a kontroly provedené práce a vozových knih, když žalovaný tvrdí, že kontrola prováděna nebyla a žalobce naopak tvrdí, že prováděna byla.“ „Lze částečně souhlasit se žalobcem, že na jedné straně bylo požadováno, aby téměř neustále stál nad každým mechanikem, a na druhé straně se měl starat o doplnění zápisů do počítačového programu, měl řešit otázku fakturace a řadu dalších činností.“ „Tím je popírána jakákoliv odpovědnost jednotlivého opraváře, nadto ne každá oprava, která se nepodaří, nutně není nezdařená proto, že by někdo při práci pochybil.“ „Tři vytýkací dopisy předcházející výpovědi jen na první pohled budí dojem, že žalobce opakovaně porušoval po celou dobu své povinnosti, ve skutečnosti téměř žádný z dopisů nepopisuje události nové, ale často se vrací do minulosti, co zde existovalo již před prvním vytýkacím dopisem.“ „Navíc u některých systémových otázek nebylo v silách žalobce, aby sjednal ihned nápravu, když měl nástroje pro výkon řídící funkce značně zúžené.“

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 1. 2014, č. j. 25 Co 356/2013-343, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.934,- Kč k rukám „jeho zástupce“. Po zopakování části důkazů dovodil, že „pokud by posuzoval každé žalovaným vytýkané porušení pracovních povinností žalobce pouze ve vztahu k vymezení jeho povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů, aniž by přihlédl k celkové situaci ve společnosti žalovaného, zřejmě by v obecné rovině bylo možno dovodit porušení řídících povinností žalobce, neboť jako vedoucí pracovník zprostředkovaně odpovídal i za porušení povinností ze strany jeho podřízených, v kontextu celkové situace ve společnosti žalovaného však, pokud snad žalobce neplnil řádně veškeré svoje povinnosti vedoucího pracovníka, stalo se tak bez jeho zavinění, neboť podmínka jeho existence není na straně žalobce splněna ani ve formě nevědomé nedbalosti“. „Zvolení postupu vymykajícího se standardně probíhající přefakturaci nemůže být hodnoceno jako porušení předpisů vztahujících se k vykonávané práci, neexistovala-li u žalovaného vnitřní směrnice upravující tento postup a byl-li výsledek jiného postupu žalobce totožný s výsledkem při standardním postupu.“ „V nedostatcích, které žalovaný žalobci vytkl ve výpovědi ze dne 31. 8. 2011 ve vztahu k vozidlům 1H8 1425 a 4H47170 bylo možno spatřovat v obecné rovině porušení povinností vedoucího zaměstnance, řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a co nejlépe organizovat práci, v kontextu celkové situace ve společnosti žalovaného však žalobce tuto situaci nezavinil, žalobce nechtěl pracovní povinnosti porušit, ani nevěděl, že je svým jednáním porušit může a vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom ani vědět nemohl a neměl, nebylo v jeho kapacitních možnostech vědět o všech konkrétních nedostatcích, za které nesla přímou odpovědnost příslušná jemu podřízená osoba.“ „Nelze-li v žádném jednání či opomenutí, která byla žalobci vytknuta ve výpovědi, spatřovat zaviněné porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci, je nadbytečné zabývat se tím, zda se žalobce zaviněně dopustil některého z neplnění povinností, která mu byla vytýkána v upozorněních předcházejících výpovědi.“ Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že „důvody neplatnosti výpovědi tvrzené žalobcem jsou dány, způsobují však neplatnost výpovědi pro rozpor s dobrými mravy“. „I když byla jednateli žalovaného dobře známa situace v technickém úseku, neposkytl žalobci od okamžiku jeho nástupu do funkce provozního ředitele přiměřené nástroje ani přiměřenou dobu k nápravě situace, a místo toho se zaměřil na zjišťování konkrétních přetrvávajících nedostatků v činnosti technického úseku, které pak postupně v těsném sledu vytýkal žalobci pod hrozbou ukončení pracovního poměru výpovědí.“ „Snahou žalovaného bylo postupnými upozorněními vytvořit zákonem stanovené podmínky pro následnou výpověď z důvodu soustavného porušování předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci.“ „Motivací k tomuto postupu byly neshody jednatele žalovaného a žalobce jako jediných společníků žalovaného.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalobce v případě jednotlivých porušení je nezaviněné. Nezaviněným jednáním nemůže být, že žalobce bez svolení žalovaného přiděloval mimořádné odměny, že nepředal agendu dispečerovi oproti výzvě jednatele, nezaslal všechny objednávky na mail dispečera, k čemuž byl vyzván nařízením jednatele ze dne 7. 5. 2011 a urgencí ze dne 24. 5. 2011. Nezaviněným jednáním rovněž není nedbalé vedení, v některých případech dokonce nevedení evidence stavu výměny olejů či pozměňování údajů v evidenci (prokázáno výpovědí svědka Škody, který žalobce na nutnost výměny oleje upozornil), vytýkáno v druhém vytýkacím dopise. Žalobce jako technický ředitel byl odpovědný za evidenci oprav, svojí nedbalostí u vozidla 1 H8 1425 nechal přejet interval pro výměnu rozvodového řemene o 28.000 km, tím došlo k nadměrnému opotřebení motoru a ke zvýšení nákladů na opravu ve výši 184.890,- Kč, vytknuto žalobci ve výpovědi ze dne 31. 8. 2011. Žalovanému není jasné, z čeho odvolací soud dovodil, že žalobce byl krizový manažer, že objektivně nemohl zvládat agendu obsaženou v pracovní náplni (proč by se potom bránil předání části agendy dispečerovi) a že podstatně jiná byla situace technického úseku za působení svědka J. (který uvedl, že agenda žalobce je zvládnutelná ve stanovené pracovní době). Namítl, že manažerská pozice sebou nese i odpovědnost za osoby jiné, s takovou pozicí je zpravidla spojeno i větší pracovní vytížení, ale je také lépe zaplacena. Žalobce jako osoba odpovědná za technický úsek odpovídal za čtyři osoby, mechaniky na dílně (nikoliv 50 zaměstnanců). Z provedeného dokazování nevyplývá ani závěr, že jediným cílem žalovaného bylo „dostat žalobce z firmy“ a že neměl potřebný čas ani nástroje situaci řešit. Nesprávný je rovněž závěr o tom, že výpověď daná žalobci jakožto odraz celého výčtu porušení povinností je v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy lze považovat za klauzuli, díky které se zajišťuje vazba právních pravidel na morální hodnotovou stupnici. Současné tvrdé podnikatelské prostředí klade na manažerské pozice vyšší míru odpovědnosti, obtížnější úkoly, vyšší míru erudice, i přísnější nazírání ze strany zaměstnavatele, ale na druhé straně je toto vyváženo podstatně vyšším finančním ohodnocením, než je tomu v případě běžných zaměstnanců. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu ho vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť odvolací soud dospěl ke správnému právnímu i skutkovému závěru.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva (kdy je výpověď z pracovního poměru neplatná pro rozpor s dobrými mravy a kdy se v případě vytýkaného porušení povinností jedná o porušení povinností zaviněné), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 8. 2011 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).

S názorem odvolacího soudu, že „předmětná výpověď ze dne 31. 8. 2011 je neplatná pro rozpor s dobrými mravy“, neboť „snahou žalovaného bylo postupnými upozorněními nikoliv motivovat žalobce k odstranění nedostatků v jeho práci, ale vytvořit zákonem stanovené podmínky pro následnou výpověď z důvodu soustavného porušování předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci“, nelze souhlasit.

Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávních vztahů a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 14 odst. 1 zák. práce).

Dobrými mravy se podle ustálené judikatury soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Rozpor s dobrými mravy spočívá v tom, že výkon práva sice neodporuje zákonu, ale ocitne se v rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby byl v souladu s obecnými zásadami společnosti. Typickým výkonem práva v pracovněprávních vztazích v rozporu s dobrými mravy je jeho šikanózní výkon (jednání spočívající v systematickém psychickém pronásledování nebo šikanování zaměstnance).

Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady "neminem laedit, qui iure sui utitur", chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové nebo nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Aplikace ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce je možná pouze ve výjimečných případech, neboť použití této základní zásady nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních práv stanovených zákonem, a tím k nežádoucímu narušování jistoty pracovněprávních vztahů.

V tom, že žalovaný předal žalobci výpověď z pracovního poměru pro méně závažné opakované porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci z důvodu, že v práci žalobce byly opětovně zjištěny závady (konkrétně ve výpovědi specifikované), případně že žalobce opakovaně upozorňoval na porušení jeho povinností, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy, neboť postupoval v souladu se zákonem a v případné majetkové nebo nemajetkové újmě, která by tím vznikla (mohla vzniknout) žalobci, lze spatřovat jen vedlejší následek, který je právem dovolený; z okolností případu a z toho, co bylo dokazováním zjištěno nebo jinak vyšlo za řízení najevo, nelze úspěšně dovozovat, že by cílem právního jednání žalovaného nebylo dosažení (právem) povoleného ukončení pracovního poměru žalobce pro porušování pracovních povinností, ale přímý úmysl způsobit žalobci újmu nebo systematické psychické pronásledování nebo šikanování žalobce.

Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží (kromě jiného) povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele osobně konat práce podle pracovní smlouvy [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tomu odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, tj. přidělovat zaměstnanci na dohodnutém místě výkonu práce ten druh práce, který byl sjednán [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce].

Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance.

K základním povinnostem zaměstnanců náleží zejména povinnosti upravené v ustanovení § 301 písm. a) až d) zák. práce, jako je povinnost plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci, povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Uvedené povinnosti představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86, ročník 2006, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vedoucí zaměstnanci jsou dále povinni řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky, co nejlépe organizovat práci, vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, zabezpečovat odměňování zaměstnanců, vytvářet podmínky pro zvyšování odborné úrovně zaměstnanců, zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele (§ 302 zák. práce). Vedoucí zaměstnanci mají všechny povinnosti jako řadoví zaměstnanci [povinnosti podle § 301 písm. a) až d) zák. práce], povinnosti, které jim ukládá § 302 zák. práce, jsou povinnosti navíc (nad rámec ostatních zaměstnanců); řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky, a co nejlépe organizovat práci jsou povinnosti přímo se týkající řídící práce a odpovídají vymezení pojmu vedoucího zaměstnance.

Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003].

Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – se však v rozporu se shora uvedenými závěry nezabýval tím, zda jednotlivá porušení právních povinností žalobce byla zaviněná, neboť zavinění žalobce vztáhl „ke špatné situaci ve společnosti žalovaného“, nikoliv k jednotlivým jednáním či opomenutím žalobce, která v projednávané věci byla zjištěna. Nemůže tak obstát ani závěr odvolacího soudu o tom, že „v kontextu celkové situace ve společnosti žalovaného je opodstatněn závěr, že žalobce tuto situaci nezavinil“ a že „proto nelze v žádném jednání či opomenutí, která byla žalobci vytknuta ve výpovědi, spatřovat zaviněné porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci“. S dovolatelem lze naopak souhlasit v tom, že nezaviněným jednáním nemůže být např. nevedení evidence neprovedených oprav, neprovádění kontroly zápisů v knize závad, nezpracování servisních úkonů jednotlivých vozidel podle doporučení výrobců vozidel, z toho plynoucí následné neprovádění prohlídek a servisních úkonů u vozidel (např. výměna rozvodného řemenu) a s tím související vznik škody na majetku zaměstnavatele. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil povinnosti žalobce jako vedoucího zaměstnance - provozního ředitele (pracovní náplň – příloha k pracovní smlouvě ze dne 1. 4. 2011), jehož pracovními povinnostmi bylo především řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců, hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky a co nejlépe organizovat práci, vedle toho plnit také základní povinnosti zaměstnance [§ 301 písm. a) až d) zák. práce], např. plnit pokyny svého nadřízeného, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly, nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2015

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru