Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2317/2020Usnesení NS ze dne 20.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2317.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3488/20


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2317/2020-344

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. D., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 451/11, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská č. 529/5, IČO 00022985, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 139/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2019, č. j. 62 Co 426/2018-269, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 62 Co 426/2018-269, podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.

Dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalovaná přijala dne 14. 2. 2013 rozhodnutí o organizační změně „Příkaz ministra č. 2/2013“, kterým bylo zrušeno jedno pracovní místo v odboru právním a správním, kde byl zaměstnán i žalobce, že toto opatření bylo učiněno oprávněnou osobou a že jím došlo ke zrušení konkrétního pracovního místa zastávaného žalobcem, že žalobce se stal v důsledku tohoto organizačního opatření nadbytečným zaměstnancem žalované, neboť jeho hlavní část pracovní náplně od listopadu 2011 (odškodňování vysokoškolských studentů podle nařízení vlády č. 122/2009 Sb.) odpadla, neboť uplynula lhůta, v níž žádosti o odškodnění mohly být podávány, a ostatní dílčí agenda byla z důvodu efektivnosti rozdělena v rámci sekce legislativy a práva mezi ostatní zaměstnance; nesouhlasí s hodnocením důkazů (že „v rozhodné době nebyl do odboru právního a správního přijat žádný nový zaměstnanec“, že „odbor legislativy a exekutivního servisu, číselně označený 61, v němž pracovali S. a K., a odbor právní a správní, číselně označený 62, v němž byl zařazen žalobce, byly podle organizační struktury žalované ke dni 15. 2. 2013 na stejné úrovni z hlediska organizační struktury a patřily do sekce legislativy a práva, a že sekce legislativy a práva stojí výše, než oba jí podřízené odbory“), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalovaná na původní místo žalobce přijala nového zaměstnance a že tento stav trval i při dání výpovědi žalobci“, že „žalovaná v průběhu roku 2012 a na začátku roku 2013 navázala pracovní poměr nejméně s jedním zaměstnancem, který měl sjednán stejný nebo obdobný druh práce jako žalobce a který byl zařazen do sekce legislativy a práva“, že „účelem přijetí organizačního opatření a dání výpovědi byla odveta za exekuční řízení“).

Dovolatelem označené právní otázky, které by – podle jeho názoru – měl dovolací soud řešit [„za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce, kdy po právní moci rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru nastoupil zaměstnanec zpět do práce, avšak jeho pracovní místo bylo obsazeno jiným zaměstnancem“ a „za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce, kdy u zaměstnavatele byl proveden předstižný náběr nových zaměstnanců“], nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. již proto, že na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno (v tomto směru se míjejí se skutkovými závěry soudů – vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil odvolací soud a soud prvního stupně). Soudy vyšly ze skutkového závěru, že „v rozhodné době; tj. k datu doručení výpovědi žalobci, nebyl do odboru právního a správního přijat žádný nový zaměstnanec“, oproti tomu dovolatel vychází v dovolání z toho, že došlo k obsazení pracovního místa žalobce jiným zaměstnancem. Proto ani dovolatelem odkazovaná judikatura (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2095/2004, a ze dne 19. 12.2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017), která postihuje právě situaci, kdy došlo k obsazení pracovního místa jednoho zaměstnance jiným zaměstnancem, nemá s projednávanou věcí souvislost.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1001/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě, byť by odpadla jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací; k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k významu pohnutky pro právní jednání a pro rozvázání pracovního poměru srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1494/2014, a v něm vyslovený právní závěr, podle kterého je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit, k otázce účinků koncentrace řízení a možnosti uvést nové skutečnosti a důkazy za podmínek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 407/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2583/2013, a v nich vyjádřený závěr, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátí mu věc k dalšímu řízení, může účastník uvádět nové skutečnosti a navrhovat nové (další) důkazy, aniž by byl omezován tím, že v předchozím řízení před soudem prvního stupně této možnosti nevyužil, účinky zákonné koncentrace tím nejsou dotčeny, k procesní povinnost tvrdit a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní) ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod č. 58/2005 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3103/2010, a v nich přijatý závěr, že procesní povinnost tvrdit a prokázat, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, nese v řízení před soudem zaměstnavatel]. Není tedy žádný důvod, aby zaměstnavatel tvrdil a prokazoval (jak namítá dovolatel), že organizačním opatřením sledoval „jiný cíl“. Tvrdí-li zaměstnanec, že zaměstnavatel sledoval svým opatřením „jiný cíl“, je na něm, aby tuto skutečnost prokázal.

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, že „soud prvního stupně neměl povinnost (k okamžiku koncentrace řízení) poskytnout žalované poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a že tím porušil ústavní princip rovnosti účastníků“ a že „soudy neprovedly jím navrhované důkazy“, ale mohly by představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku. Návrhem dovolatele na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 10. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru