Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 230/2001Usnesení NS ze dne 29.11.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.230.2001.1
Dotčené předpisy

§ 241 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243c odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 104 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 230/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. P. proti žalované obchodní společnosti E. K., o 146.539,- Kč s příslušenstvím a o určení naplnění nejvyšší přípustné prašné expozice, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 16 C 149/95, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. února 2000, č.j. 24 Co 139/2000-228, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 10.9.1997, č.j. 16 C 149/95-117, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 146.539,- Kč se 17% úrokem od 7.5.1995 do zaplacení a určil, že žalobce zaměstnáním v hornictví v podzemí v hlubinných dolech dosáhl naplnění nejvyšší přípustné prašné expozice v dubnu 1993; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na vyplacení prémie z „nadzisku“ za rok 1994 a za první čtvrtletí roku 1995 nemá oporu ve mzdových předpisech, v kolektivních smlouvách, individuální dohodě o smluvním platu na rok 1994, kterou žalobce navíc neuzavřel, ani v dopise ředitele žalované týkajícím se hmotné zainteresovanosti za prvé čtvrtletí 1995. Ohledně žaloby na určení, které vyhověl, uzavřel, že naléhavý právní zájem žalobce na určení této skutečnosti spočívá v pracovněprávních důsledcích naplnění nejvyšší přípustné prašné expozice.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.4.1998, č.j. 24 Co 70/98-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo určeno, že žalobce zaměstnáním v hornictví v podzemí v hlubinných dolech dosáhl nejvyšší přípustné expozice v dubnu 1993, změnil tak, že žalobu v této části zamítl, „jinak“ (ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 146.539,- Kč se 17% úrokem od 7.5.1995 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení) tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Určovací žalobu odvolací soud zamítl proto, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na určení uvedené skutečnosti. Podle jeho názoru lze případné nároky žalobce vyplývající z vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k práci, uplatnit přímo žalobou na plnění z těchto nároků, přičemž otázku dosažení nejvyšší přípustné prašné expozice by řešil soud jako otázku předběžnou. Ohledně dalšího žalobou uplatněného nároku (prémie z „nadzisku“ ve výši 143.539,- Kč s příslušenstvím) dospěl odvolací soud po doplnění dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobce má vůči žalované právo na vyplacení prémie z „nadzisku“ za první čtvrtletí roku 1994. Pro posouzení, jaká částka má být žalobci z tohoto titulu případně ještě vyplacena, je však třeba provést další zjištění, jež naznačil, které přesahuje meze doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení [§ 221 odst. 1 písm. a), odst. 2 o.s.ř.]. Odvolací soud zároveň soud prvního stupně zavázal svým právním názorem, podle něhož „podnikové kolektivní smlouvy za rok 1994 a 1995 ve spojení s individuální smlouvou - smluvním platem ve spojení s dopisy ředitele žalované společnosti ze dne 24.5.1994 a 18.2.1995 nezakládají žalobcův nárok na vyplacení prémie z nadzisku za období druhého, třetího a čtvrtého čtvrtletí roku 1994 a prvního čtvrtletí roku 1995 ve větším rozsahu, než byla případně poskytnuta“.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30.9.1998, č.j. 16 C 149/95-180 [poté, co usnesením ze dne 25.8.1998, č.j. 16 C 149/95-160 (správně, č.j. 16 C 149/95-165), nepřipustil změnu žaloby (jejím rozšířením na částku 382.608,- Kč se 17% úrokem od 7.5.1995 do zaplacení)], žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 10.279,79 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 7.5.1995 do zaplacení, žalobu co do částky 136.259,30 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 7.5.1995 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení žalované částku 42.192,50 Kč na „účet“ právního zástupce žalované a ČR částku 3.587,50 Kč „na účet“ Okresního soudu v Kladně. Soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu - považoval žalobu za důvodnou v části, kterou se žalobce domáhal prémie z „nadzisku“ za první čtvrtletí roku 1994, jejíž výše odpovídá jedné čtvrtině „5% z nadzisku za celý rok 1994 úseku, který žalobce řídil“, a od ní odečetl částku, která již byla žalobci z tohoto titulu žalovanou zaplacena.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.5.1999, č.j. 24 Co 162/99-199, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta též do částky 35.839,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 7.5.1995 do zaplacení, potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V otázce posouzení základu a výše nároku žalobce se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Protože však žalobce v odvolacím řízení ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jak mezi účastníky, tak státu) uplatnil nová tvrzení, která podle něj zakládají okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř., soudu prvního stupně uložil, aby se jimi zabýval a znovu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a státu rozhodl.

Okresní soud v Kladně poté usnesením ze dne 15.7.1999, č.j. 16 C 149/95-203, žalobci uložil, aby zaplatil na nákladech řízení žalované 35.720,- Kč „na účet“ právního zástupce žalované a České republice 3.587,50 Kč „na účet“ Okresního soudu v Kladně. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky postupoval soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Vycházel přitom z toho, že žalobce měl v řízení o zaplacení prémie z „nadzisku“ (ve výši 146.539,- Kč s příslušenstvím) úspěch částečný a že v řízení o určovací žalobě neměl úspěch vůbec, a proto přiznal „podstatně úspěšnější“ žalované pouze 3/4 jí vzniklých nákladů; šlo o soudní poplatek z odvolání (1.000,- Kč), zálohu na znalečné (1.000,- Kč) a odměnu za právní zastoupení advokátem, jejíž výši vypočítal podle vyhlášky č. 270/1990 Sb. (u úkonů právní služby do 30.6.1996) a podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (u úkonů právní služby po 1.7.1996); dovodil, že z celkově v tomto řízení vzniklých nákladů žalované ve výši 47.625,- Kč, představují přiznané 3/4 „po zaokrouhlení“ částku 35.720,- Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů státu, které spočívaly ve státem proplaceném znalečném v částce 4.587,50 Kč, z níž pouze 1.000,- Kč bylo uhrazeno ze zálohy složené žalovanou, postupoval podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. Protože u žalobce nebyly shledány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, zbývající část nákladů zaplacených znalci státem ve výši 3.587,50 Kč uložil zaplatit žalobci. Pro použití ustanovení § 150 o.s.ř., jehož se žalobce dovolával, neshledal soud prvního stupně důvody, když námitku žalobce, že „postoj žalované vůči němu byl diskriminační a v rozporu s ustanovením § 7 odst. 2 a § 8 odst. 3 zák. práce“, považoval za neopodstatněnou.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.2.2000, č.j. 24 Co 139/2000-228, usnesení soudu prvního stupně v napadené části - ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky - změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 39.237,50 Kč k rukám právního zástupce žalované; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.125,- Kč k rukám právního zástupce žalované. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. v daném případě není na místě. Důvody hodné zvláštního zřetele nespatřoval ani v tvrzení žalobce, že „byl žalovanou při prémiování ve sledovaném období diskriminován“ (že dostával menší prémie než srovnatelní pracovníci), neboť v řízení bylo prokázáno, že tento postup žalované nebyl v rozporu s právem, ani v tvrzení žalobce, že „žalobu podal v důsledku nejednoznačných pravidel v prémiování a v důsledku přístupu žalované“, neboť „prémiování ve sledovaném období bylo žalovanou prováděno v souladu s dokumenty , jejichž obsah byl v průběhu řízení k důkazu zjištěn“ (skutečnost, že obsah těchto dokumentů si vykládal žalobce odlišně od závěru soudu, nemůže jít k tíži protistrany). Rovněž odvolací soud nedovodil z údajů žalobce o jeho majetkových poměrech možnost použití ustanovení § 150 o.s.ř. z hlediska sociálních a majetkových poměrů. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky mělo být postupováno podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Podle jeho názoru úspěch ve věci bylo nutno posuzovat společně v obou spojených věcech s ohledem na skutečnost, že „i odměnu advokáta podle advokátního tarifu bylo třeba ve většině úkonů právní služby stanovit propočtem odměn za zastupování ve spojených věcech“; z tohoto pohledu považoval neúspěch žalované ve věci pouze za nepatrný ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť byla zcela úspěšná v řízení o určení skutečnosti a v řízení o zaplacení „částky 146.279,80 Kč“. Přiznal proto žalované vůči žalobci právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 39.237,50 Kč; druh a výši těchto nákladů odvolací soud v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl (u odměny za zastoupení žalované advokátem též uvedením jednotlivých úkonů právní služby a k nim náležejících paušálních náhrad hotových výdajů s odkazem na příslušná ustanovení vyhlášky č. 270/1990 Sb. a vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc přezkoumal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání meritornímu rozhodnutí o dovolání nedostatek podmínky dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle ustanovení § 241 odst. 1 věty první o.s.ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo komerčním právníkem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Podle ustanovení § 241 odst. 2 věty druhé o.s.ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem nebo komerčním právníkem, anebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Mimořádnost tohoto opravného prostředku odůvodňuje požadavek, aby účastník řízení (jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj ve smyslu § 21 o.s.ř. jedná), který se rozhodl dovolání uplatnit, měl právnické vzdělání nebo, aby byl zastoupen osobou, která je podle zákona povolána poskytovat právní pomoc (advokátem, dříve i komerčním právníkem), jestliže sám nebo jeho zaměstnanec (člen) takového vzdělání nedosáhl.

Z ustanovení § 241 odst. 1 věty první a z ustanovení § 241 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vyplývá, že dovolatel - pokud nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná - musí být nejen při podání dovolání zastoupen advokátem (komerční právníci se stali s účinností od 1.7.1996 advokáty - srov. § 57 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii), ale i požadavek, že tento procesní úkon může učinit jen prostřednictvím takového zmocněnce. Citované ustanovení představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze vydat rozhodnutí, kterým se řízení končí (rozhodnutí ve věci samé).

V posuzovaném případě podal žalobce dovolání proti usnesení odvolacího soudu, aniž by při tomto úkonu byl zastoupen advokátem, a nebylo ani prokázáno, že by měl právnické vzdělání.

K odstranění uvedeného nedostatku Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 8.11.2000, č.j. 16 C 149/95-251, dovolatele vyzval, aby si ve lhůtě do 3 týdnů zvolil pro podání dovolání zástupce advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, a poučil ho, že dovolací řízení bude zastaveno, nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno; toto usnesení soudu prvního stupně bylo dovolateli řádně doručeno dne 21.11.2000. Na základě sdělení žalobce ze dne 4.12.2000, že požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta, a jeho žádosti o prodloužení lhůty stanovené usnesením ze dne 8.11.2000, soud prvního stupně prodloužil žalobci stanovenou lhůtu do „konce roku 2000“. Poté, co dne 13.12.2000 Česká advokátní komora určila žalobci advokáta JUDr. L. Č., Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 12.1.2001 opětovně vyzval žalobce (jemu určeného advokáta), aby ve lhůtě do 10-ti dnů podal prostřednictvím advokáta řádné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu; zároveň byl žalobce opětovně upozorněn, že nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno, bude dovolací řízení zastaveno. Podáním ze dne 16.1.2001 zástupce žalobce advokát JUDr. L. Č. soudu prvního stupně sdělil, že „po podaném právním poučení o podmínkách přípustnosti dovolání bylo dohodnuto ukončení právní služby a zastupování žalobce v této věci, aniž by se k jeho odvolání připojil, doplnil či jej nahradil jiným“, že „dovolatel je si vědom nepřípustnosti dovolání, avšak nebere jej zpět“, a že „je srozuměn s tím, že pro neodstranění vady (neexistence zastoupení advokátem) bude řízení o dovolání zastaveno“. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce výzvě soudu nevyhověl a nedostatek povinného zastoupení neodstranil.

Protože povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, jejíž nedostatek brání rozhodnutí ve věci samé (§ 241 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), a protože dovolatel přes výzvu a poučení o důsledcích své nečinnosti do dnešního dne tento nedostatek neodstranil, Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení § 243c a § 104 odst. 2 věty třetí o.s.ř. zastavil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2001

JUDr. Mojmír Putna, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru