Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 229/2013Usnesení NS ze dne 14.11.2013

HeslaOkamžité zrušení pracovního poměru
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.229.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 229/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. Š. S., zastoupeného JUDr. Markétou Vaňkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Nad Nuslemi č. 714/11, proti žalované České republice – Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Jankovcova č. 1518/2, IČO 49370227, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Nuslích, Oldřichova č. 299/23, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 30/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2012 č. j. 23 Co 114/2012-160, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Bognárové, advokátky se sídlem v Praze 2 – Nuslích, Oldřichova č. 299/23.

Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012 č. j. 23 Co 114/2012-160, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 11. 2011 č. j. 4 C 30/2007-106, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce žalovanou ze dne 8. 11. 2006 a jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.200,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové, a kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například právní názory, uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněném pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Dovodil-li odvolací soud, že žalobce jednáním vytčeným mu v okamžitém zrušení pracovního poměru (tím, že se po právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 5. 2005 č. j. 47 C 64/2004-28 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006 č. j. 11 Co 97/2006-54 o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která nastala dne 20. 7. 2006, až do dne 7. 11. 2006 přes písemnou výzvu žalované ze dne 1. 9. 2006 nedostavil k výkonu práce kontrolora podle pracovní smlouvy), porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť za situace, kdy po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí dané mu žalovanou byl žalobce opakovaně žalovanou písemně vyzýván k nástupu do práce podle pracovní smlouvy, avšak po dobu více než tří měsíců do zaměstnání nenastoupil (to, že se dne 29. 9. 2006 dostavil na pracoviště žalované v Praze 9, které – jak bylo zjištěno dokazováním provedeným u soudu prvního stupně – následně opustil, aniž by kontaktoval některého z vedoucích zaměstnanců žalované, soudy důvodně nepovažovaly za řádný nástup k výkonu práce), nebylo po žalované možné spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr se žalobcem rozvázala výpovědí a zaměstnávala jej ještě po dobu výpovědní doby, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li žalobce ve prospěch svého opačného názoru, že odvolací soud při zvažování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem nepřihlédl k jeho osobě („věku a životním a pracovním zkušenostem“), k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k důsledkům porušení pracovní kázně pro žalovanou a k tomu, zda žalobce svým jednáním způsobil žalované škodu, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a že proto jeho námitky, které jsou jen pouhou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, nemohou obstát. Pokládaly-li soudy při své úvaze o intenzitě porušení pracovní kázně žalobcem za zásadní okolnost, že vytčeným jednáním žalobce porušil svou základní povinnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy, jakož i celkovou dobu neomluvené nepřítomnosti žalobce v práci, vycházely z ustálené soudní praxe, která dovodila, že výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012), a že, jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

Ostatní námitky dovolatele nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť zpochybňují skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (zejména zjištění, že žalobce se v době od 20. 7. 2006 do 7. 11. 2006 nedostavil k výkonu práce kontrolora u žalované a že žalovaná byla po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalobci připravena přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy). K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované, advokátka JUDr. Věra Bognárová, osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč žalované zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2013

JUDr.Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru