Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2265/2003Usnesení NS ze dne 13.02.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2265.2003.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2265/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně R. S., zastoupené advokátem, proti žalované T., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 18 C 130/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002, č.j. 53 Co 699/2001-59, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 29.2.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že „dnem 29. února 2000 je s ní ukončen pracovní poměr“ a že důvodem pro jeho okamžité zrušení je její činnost ve firmě „R. S.“, která je v příkrém rozporu se zájmy společnosti T. („viz její faktura 2-1/00 ze dne 20.1.2000 Bytovému družstvu P.“).

Dopisem ze dne 3.3.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně bez předchozího písemného souhlasu žalované vykonávala výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti společnosti T., spol. s r.o., a že za tuto činnost bývalému zákazníku žalované Bytovému družstvu P. fakturovala odměnu fakturou číslo 2-1/00 dne 20.1.2000; tím porušila ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že napadené právní úkony žalované vykazují závažné právní vady (v obou okamžitých zrušeních pracovního poměru je nedostatečně skutkově vymezen jejich důvod) a že nedošlo k naplnění důvodů opravňujících k okamžitému rozvázání pracovního poměru; vytýkaným jednáním nezpůsobila žalované žádnou škodu.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10.5.2001, č.j. 18 C 130/2000-38, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou přípisem ze dne 29.2.2000, který byl žalobkyni doručen dne 29.2.2000, a okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou přípisem ze dne 3.3.2000, který byl žalobkyni doručen dne 3.3.2000, jsou neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.300,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. J. S. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.2.2000 posoudil jako neplatné pro nesplnění obligatorních náležitostí uvedených v ustanovení § 55 zák. práce, neboť skutkové vymezení důvodu je „vágní a nejednoznačné“, zejména není určité, proč je podnikatelská činnost žalobkyně v rozporu se zájmy žalované, a není tak splněna podmínka nezaměnitelnosti s jiným skutkem. Po zjištění, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 má všechny náležitosti požadované ustanovením § 55 zák. práce a že žalobkyně svou podnikatelskou činností bez předchozího písemného souhlasu žalované porušila ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že toto její jednání nelze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně takové intenzity, jakou má na mysli ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce; přihlédl přitom k dosavadnímu řádnému plnění pracovních povinností žalobkyní a k tomu, že se jednalo o první a jediný zjištěný případ konkurenční činnosti žalobkyně k podnikání žalované a že „úvaha žalované o škodě způsobené jí jednáním žalobkyně je jen hypotetická“. Přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, které představovaly zaplacený soudní poplatek 2.000,- Kč a odměnu za zastupování advokátem 14.300,- Kč, odůvodnil úspěchem žalobkyně ve sporu (§ 142 o.s.ř.).

K odvolání žalované (které směřovalo pouze proti výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 a výroku o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.března 2002, č.j. 53 Co 699/2001-59, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a v napadeném výroku určujícím neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 je neplatným právním úkonem. Rovněž dovodil, že žalobkyně tím, že bez předchozího písemného souhlasu žalované podnikala za účelem dosažení výdělku v oboru, jenž byl předmětem činnosti žalované, sice porušila pracovní kázeň, neboť se chovala způsobem odporujícím § 75 odst.1 zák. práce, že však uvedené ojedinělé porušení pracovní kázně nedosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně; za správná považoval i hlediska, k nimž odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl. V „nekorektním jednání žalobkyně vůči zaměstnavateli“ však odvolací soud spatřoval okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř., pro kterou – jak uvedl - je namístě žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů odepřít.

Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení jejího nároku na náhradu nákladů řízení, jestliže jí nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv byla ve sporu úspěšná, ani náhradu nákladů odvolacího řízení, ačkoliv dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o ustanovení § 150 o.s.ř., neboť občanský soudní řád má v tomto ustanovení na mysli majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení; je třeba také uvážit, jak se takové rozhodnutí dotkne majetkových poměrů oprávněného účastníka, přihlédnout k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku, a k postoji účastníků v průběhu řízení. Podle názoru žalované „za dané situace a vzhledem k výši přisouzené náhrady“ jí „náklady právního zastoupení, které byly vyčísleny, právem náleží“. Navrhla, aby „rozsudek odvolacího soudu byl zčásti změněn ve výroku o nákladech řízení“ a „zčásti aby byl doplněn v souladu s bodem I. rozsudku soudu prvního stupně“.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud „rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“, protože „setrvává na přesvědčení, že oba napadené rozsudky, podle nichž nesporné porušení pracovní kázně žalobkyně nedosáhlo takové intenzity, aby pro něj bylo možno okamžitě zrušit pracovní poměr, v této úvaze chybovaly“. Ve vztahu k důvodům dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení se vyjádřila tak, že „je nepovažuje za relevantní“, neboť „zákon soudu ponechává značnou svobodu v úvaze o nároku na náhradu nákladů řízení a okolnosti případu bývají vždy významným momentem při této úvaze“, a že „na důkaz tomu by bylo možno uvést bezpočet judikátů“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237, § 238, § 238a a § 239 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o.s.ř. [§ 238 a § 238a o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O náhradě nákladů řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. § 167 odst.1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy k bránění jejího práva, nevznikly. Za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ustanovení § 142 odst.1 o.s.ř. totiž nelze považovat náklady spojené s podáním žalované, v němž se ve vztahu k důvodům dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení vyjádřila jen tak, že „je nepovažuje za relevantní“, neboť „zákon soudu ponechává značnou svobodu v úvaze o nároku na náhradu nákladů řízení a okolnosti případu bývají vždy významným momentem při této úvaze“, a že „na důkaz tomu by bylo možno uvést bezpočet judikátů“; vyjádření žalované k dovolání svým obsahem (návrhem, aby dovolací soud „rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“, proto, že „setrvává na přesvědčení, že oba napadené rozsudky, podle nichž nesporné porušení pracovní kázně žalobkyně nedosáhlo takové intenzity, aby pro něj bylo možno okamžitě zrušit pracovní poměr, v této úvaze chybovaly“) k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání, aniž jeho důvodnost mohla být zkoumána) nevedlo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2004

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru