Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2248/2000Usnesení NS ze dne 12.06.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2248.2000.1

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2248/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně O. V. proti žalovanému Městu F., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 8 C 94/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2000, č.j. 16 Co 398/99-87, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 8. 12. 1997 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že v důsledku organizačních změn vyplývajících z usnesení 75. zasedání městské rady ze dne 2. 12. 1997 dochází ke změně v organizační struktuře odboru životního prostředí a ke snížení počtu zaměstnanců. Protože žalovaný nemá pro žalobkyni jiné vhodné místo, nemůže ji ani převést na jinou vhodnou práci.

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou v řízení před soudem prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď žalovaného ze dne 8. 12. 1998, kterou byl se žalobkyní rozvázán pracovní poměr, je neplatná a aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni za dobu od 20. 4. 1998 do 31. 1. 1999 částku 110.000,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že z výpovědi není patrno, jakým způsobem dojde k zefektivnění práce odboru, a ani organizační změny, ke kterým po snížení počtu pracovníků dojde, a že navíc žalovaný mohl žalobkyni zaměstnat na jiném místě a dokonce u stejného odboru. Protože po doručení výpovědi odmítl žalovaný požadavek žalobkyně, aby byla dále zaměstnávána, přísluší jí náhrada mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku ode dne, kdy oznámila, že trvá na dalším zaměstnání, do doby, kdy jí bylo umožněno pokračovat v práci.

Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 16. 6. 1999, č.j. 8 C 94/98-56, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.362,- Kč k rukám „právního zástupce\" JUDr. L. P. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že usnesením žalovaného ze dne 2. 12. 1997 došlo ke změně organizační struktury mimo jiné tak, že byl snížen o jednoho počet pracovníků na referátu zemědělského půdního fondu a že žalovaný podle svého uvážení dospěl k závěru, že výpověď bude dána jako nadbytečnému zaměstnanci žalobkyni. Protože podle zjištění soudu prvního stupně neměl žalobce možnost žalobkyni dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě bydliště, a to ani po předchozí průpravě, byla splněna i podmínka platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 1. 2000, č.j. 16 Co 398/99-87, rozsudek soudu prvního stupně, „pokud jím byla žaloba na určení, že výpověď žalovaného ze dne 8. 12. 1998 (správně 8. 12. 1997), kterou byl se žalobkyní rozvázán pracovní poměr, je neplatná, a žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni za dobu od 20.4.1998 do 31.1.1999 částku 110.000,- Kč, zamítnuta a ve výroku o nákladech řízení\" potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 8.150,- Kč k rukám advokáta. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutím žalovaného bylo ke dni 1.1.1998 zrušeno místo, které zastávala žalobkyně, a že žalovaný neměl žádné jiné vhodné volné místo, které by žalobkyni ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce mohl nabídnout. Jediné volné místo u žalovaného ke dni výpovědi (8. 12. 1997) bylo místo na odboru životního prostředí a zemědělství, oddělení odpadů. Toto místo žalobkyně nebyla schopna zastávat, neboť na ně nemá dostatečnou kvalifikaci, a nemůže ji získat ani po předchozí průpravě, kterou je nutno rozumět zásadně takovou práci, pro níž může být zaměstnanec běžně zaškolen (§ 142 zák. práce), aniž by toto zaškolení bylo zvlášť náročné, ať již z hlediska doby jeho trvání, nebo nákladnosti. Žalobkyně by si však musela doplnit vzdělání na úplné střední a vykonat maturitní zkoušku. Takové zvýšení kvalifikace nelze však pokládat za předchozí průpravu, jak má na mysli ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Žádné jiné místo ke dni 8. 12. 1997 u žalovaného volné nebylo a je nerozhodné, jestli se v průběhu času uvolnilo po 1. 1. 1998.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval částí odvolání žalobkyně, jež směřovalo do výroku o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně. Vytýká dále, že řízení před odvolacím soudem nerespektovalo ustanovení „§ 144 odst. 2 o.s.ř.\" (správně § 114 odst. 1, 2 o.s.ř.), když odvolací jednání byla velmi krátká, uspěchaná a žalobkyně nebyla odvolacím soudem ani vyslechnuta. Odvolací soud navíc bezdůvodně zamítl dotazy žalobkyně na svědkyni, jež byla před odvolacím soudem slyšena. Nesprávnost spatřuje též v tom, že soud prvního stupně podle výroku svého rozhodnutí rozhodl o výpovědi ze dne 8. 12. 1998, ač se správně jedná o výpověď z 8. 12. 1997. Přitom již z původního žalobního návrhu žalobkyně i z jejích dalších podání je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že se jednalo o výpověď ze dne 8. 12. 1997. Jestliže odvolací soud rozhodoval o výpovědi ze dne 8. 12. 1997 (soud prvního stupně o výpovědi z 8. 12. 1998) měl rozhodnout tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění a nikoli tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Dovolatelka dále namítá, že v průběhu řízení se projevila podjatost soudu prvního stupně a posléze i odvolacího soudu, když bývalý manžel žalobkyně vykonává funkci soudce Okresního soudu ve Frýdku - Místku a mohl tak rozhodování ovlivnit, čemuž napovídá i průběh řízení, provádění důkazů, jež vyústilo v nesprávný závěr a právní hodnocení důkazního materiálu. Dovolatelka konečně nesouhlasí ani se skutkovými zjištěními soudu o tom, jaká byla pracovní náplň volného místa referenta odpadů, ani s právním posouzením otázky, zda žalobkyně splňuje kvalifikační předpoklady pro místo referenta odpadů, když závěr soudů o kvalifikačních předpokladech žalobkyně je nepřesvědčivý a nesprávný a neopírá se o provedené důkazy. Proto je také nesprávný závěr o tom, že žalovaný nemohl nabídnout žalobkyni vhodné volné pracovní místo. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.

V projednávané věci soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení šlo, posoudily zcela shodně (oba dospěly k závěru, že výpověď daná žalobkyni je platná a že jí nepřísluší ani náhrada mzdy). Námitka dovolatelky, že rozhodnutí soudů byla diformní, neboť soud prvního stupně rozhodoval o výpovědi ze dne 8. 12. 1998, zatímco odvolací soud o výpovědi ze dne 8. 12. 1997, není případná. Jak sama dovolatelka uvádí v dovolání, předmětem řízení byla výpověď, kterou jí dal žalovaný dne 8. 12. 1997. O tom svědčí nejen obsah podání žalobkyně a obsah v řízení provedených důkazů, ale i skutečnost, že řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 27. 5. 1998 (žaloba proto logicky nemohla směřovat proti výpovědi ze dne 8. 12. 1998). Z uvedeného vyplývá, že oba soudy posuzovaly platnost výpovědi ze dne 8. 12. 1997 a je zcela nerozhodné, zda odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako potvrzující nebo měnící, protože rozhodující je, jak výše uvedeno, že shodně jako soud prvního stupně posoudil práva a povinnosti, o něž v řízení šlo (předmět řízení). Dovolání z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tedy přípustné není.

Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení § 238 odst.1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Protože podle ustanovení § 238 a 239 o.s.ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení § 237 o.s.ř. Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné důvody zmatečnosti dle citovaného ustanovení tvrzeny nebyly a ze spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti [a současně důvodnosti - srov. § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.] dovolání rozhodující, zda řízení vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) event. písm. g) o.s.ř., na které dovolatelka poukazuje, skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.

Dovolatelka spatřuje vadu řízení před odvolacím soudem zejména v tom, že nepřipravil jednání tak, aby bylo možno rozhodnout o věci při jediném jednání, a že odmítl dotazy žalobkyně na svědkyni slyšenou odvolacím soudem.

Jak již bylo výše uvedeno, o nesprávný postup soudu z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. se může jednat jen tehdy, jestliže se jedná o postup nesprávný z hlediska dodržení zákonem stanovených pravidel procesu a jestliže zároveň tímto postupem byl ve svých právech dotčen konkrétní účastník. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se ustanovením „§ 144 odst. 1, 2 o.s.ř.\" (správně § 114 odst. 1, 2 o.s.ř.) neřídil a nepřipravil jednání tak, aby mohlo být rozhodnuto o věci při jediném jednání, a neuvádí-li zároveň, jaká konkrétní práva jí v důsledku tohoto postupu soudu byla odňata, případně v čem byla na svých konkrétních právech zkrácena, bylo by možno v takovém postupu soudu spatřovat toliko jinou vadu řízení, ke které by však dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání proti rozsudku přípustné, a jestliže by takovýto vadný postup mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Odnětím možnosti jednat před soudem nelze spatřovat ani v dovolatelkou tvrzeném postupu soudu, jež měl spočívat v tom, že jí byly bezdůvodně zamítnuty dotazy na svědkyni. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ve věci, sp. zn. 16 Co 398/99, ze dne 13. 1. 2000 vyplývá, že u tohoto jednání byla vyslechnuta svědkyně K. K. Svědkyně výslovně uvedla, že není schopna se upamatovat na to, jestli u žalovaného bylo volné nějaké jiné místo než to, o kterém bylo u jednání hovořeno. Jak je z tohoto protokolu dále patrné, žalobkyně svědkyni kladla otázky a svědkyně na tyto otázky také odpovídala. Z obsahu protokolu ale nevyplývá, že by žalobkyni nebylo umožněno položit některé další otázky, případně, že by žádala, aby byl protokol doplněn nebo aby bylo opraveno jeho znění.

Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že pro posouzení splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce je rozhodující, zda u zaměstnavatele bylo volné místo ke dni, kdy byla dána výpověď (zde 8. 12. 1997), a je proto zcela nerozhodné, zda mohlo či nemohlo být volné pracovní místo ke dni 31. 12. 1997, kdy měl pracovní poměr žalobkyně končit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97 uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ročník 1998 pod pořadovým číslem. 54).

Dovolací soud nesouhlasí ani s tvrzením dovolatelky, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

Vadu řízení uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. spatřuje dovolatelka v tom, že se „projevila podjatost okresního soudu a posléze i odvolacího soudu, když bývalý manžel žalobkyně vykonává funkci soudce Okresního soudu ve Frýdku - Místku a mohl tak rozhodování ovlivnit, čemuž napovídá i průběh řízení, provádění důkazů, která vyústila k nesprávnému závěru a právnímu hodnocení důkazního materiálu\". Soudce Mgr. R. J., který jako soudce Okresního soudu ve Frýdku - Místku ve věci rozhodoval, uvedl, že se o skutečnosti, že žalobkyně je bývalou manželkou soudce Okresního soudu ve Frýdku - Místku JUDr. F. V., dozvěděl až z předloženého listinného důkazu, osobního spisu žalobkyně, že JUDr. V. se o probíhající řízení nezajímal, o tomto řízení spolu nikdy nehovořili, neví ani, zda JUDr. V. věděl o tom, že toto řízení u Okresního soudu ve Frýdku - Místku probíhá, a není mu ani známo, jaké jsou současné vztahy mezi žalobkyní a JUDr. V.

Institut vyloučení soudce podle ustanovení § 14 a násl. o.s.ř. sleduje ten cíl, aby ve věci rozhodoval jen takový soudce, jehož rozhodování nebude ovlivňováno vztahem, který má buď k věci nebo účastníkům, či jejich zástupcům. Jde tedy o to, aby soudce při svém rozhodování takovýmito vztahy nebyl ovlivňován. V projednávané věci žádná skutečnost, jež by nasvědčovala tomu, že by soudce ve věci rozhodující byl nějakým způsobem ve svém rozhodování ovlivněn vztahem k věci, případně k účastníkům řízení, prokázána nebyla. Dovolatelka ostatně ve svém dovolání ani žádnou takovou konkrétní skutečnost neuvádí. Obecný poukaz na to, že je bývalou manželkou soudce téhož soudu, který ve věci v prvním stupni rozhodoval, sama o sobě o podjatosti ve věci rozhodujícího soudce nic nevypovídá. Z vyjádření ve věci rozhodujícího soudce naopak vyplývá, že on sám o takové skutečnosti (o tom, že žalobkyně je bývalou manželkou jiného soudce téhož soudu) ničeho nevěděl, s takovým soudcem o věci nehovořil a vyjádřil pochybnost, zda tento soudce vůbec o existenci tohoto sporu před Okresním soudem ve Frýdku - Místku něčeho věděl. Pouhý obecný odkaz žalobkyně na to, že její bývalý manžel „mohl rozhodování ovlivnit\" a její závěr o tom, že „takovému ovlivnění odpovídá průběh řízení, provádění důkazů, jež vyústilo k nesprávnému závěru a právnímu hodnocení důkazního materiálu\", samy o sobě vyloučení ve věci rozhodujícího soudce nezpůsobují. Žalobkyně totiž neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, která by svědčila o tom, že soudce ve věci rozhodující byl při svém rozhodování něčím ovlivněn, a předestírá jen své subjektivní hodnocení průběhu řízení, bez toho, že by uváděla jak konkrétně byly skutkové, či právní závěry soudu ovlivněny skutečností, že její bývalý manžel je soudcem stejného soudu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř. postižen. Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a protože dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 238 a 239 o.s.ř. přípustné není, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž se mohl zabývat věcnou správností dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. června 2001

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru