Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2225/2016Rozsudek NS ze dne 04.10.2017

HeslaVady řízení
Zástavní právo
Promlčení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2225.2016.1
Dotčené předpisy
§ 157 odst. 2 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2225/2016-90

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 27/2, proti žalovanému ARTA REAL, k. s. se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14, IČO 26174545, zastoupenému Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 361/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2015 č. j. 64 Co 326/2015-72, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. června 2015 č. j. 67 C 361/2014-50 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 27. 5. 2014 domáhal, aby bylo určeno, že „zástavní práva ve prospěch obchodní společnosti ARTA REAL, k. s., se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, 170 00, IČ: 26174545, která vznikla na základě Smluv o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 21. 12. 1994, reg. č.: V2-9959/94 ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím, reg. č.: V2-9960/94 ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím a reg. č.: V2-9961/94 ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím, uzavřenými mezi Investiční bankou, a. s., IČ: 45316619 jako zástavním věřitelem, panem Z. J., k zajištění pohledávek ze Smlouvy o úvěru ze dne 19. 8. 1992 č. 420 92 52 I ve znění dodatků č. 1 ze dne 19. 7. 1993, č. 2 ze dne 28. 8. 1993, č. 3 ze dne 25. 11. 1993 a č. 4 ze dne 9. 3. 1994, ve znění smluv o postoupení pohledávek ze dne 28. 12. 1999, uzavřenou mezi INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a. s. a obchodní společností CZ REAL, a. s., a ze dne 15. 5. 2000 uzavřenou mezi obchodní společností CZ REAL, a. s. a žalovaným, a souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne 4. 5. 2004, ke spoluvlastnickému podílu ve výši id. ½ na nemovitostech, a to budově, postavené na pozemku, katastrální území Č., obec P., vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. se sídlem v P., Katastrální pracoviště P., na LV, neexistují“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zástavními smlouvami uzavřenými mezi Investiční bankou, a. s. jako zástavním věřitelem, Z. J. jako dlužníkem a „údajně“ s žalobcem jako zástavcem dne 21. 12. 1994, reg. č.: V2-9959/94 „ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím“, reg. č.: V2-9960/94 „ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím“ a reg. č.: V2-9961/94 „ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím“, bylo zřízeno zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu žalobce na uvedených nemovitostech o velikosti ½ k zajištění pohledávky Investiční banky, a. s., za dlužníkem Z. J. ze smlouvy o úvěru č. 420 92 52 I uzavřené dne 19. 8. 1992 ve znění dodatků č. 1 ze dne 19. 7. 1993, č. 2 ze dne 28. 8. 1993, č. 3 ze dne 25. 11. 1993 a č. 4 ze dne 9. 3. 1994, na základě které měla Investiční banka, a. s., poskytnout dlužníkovi dlouhodobý úvěr ve výši 20 000 000 Kč, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 12. 1999 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena společnosti CZ REAL, a. s., která ji následně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2000 „měla postoupit“ žalovanému. V řízení vedeném mezi týmiž účastníky v opačném procesním postavení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 47/2006 byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2011 č. j. 46 C 47/2006-211 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 18 Co 455/2011-259 zamítnuta žaloba o 11 300 000 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy; proti rozsudku městského soudu podal žalobce (v nyní projednávané věci žalovaný) dovolání, které Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 2531/2012-288 v části zamítl a ve zbývajícím rozsahu odmítl. Žalobce vyzval žalovaného dne 11. 12. 2013 k „udělení písemného souhlasu zástavního věřitele s výmazem zástavních práv z katastru nemovitostí“, ale žalovaný ani po opakovaných výzvách písemný souhlas ani potvrzení o zániku zástavních práv žalobci nedoručil. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž jsou ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu splněny předpoklady pro určení, že zástavní právo tu není, dovolal-li se zástavní dlužník důvodně promlčení zástavního práva a je-li na takovém určení naléhavý právní zájem.

Žalovaný namítal, že podal proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 2531/2012-288 ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. III. ÚS 119/14 a ve které „zpochybňuje“ závěr Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze o tom, že došlo k promlčení pohledávky a tím i zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu žalobce na nemovitostech zajišťujícího pohledávku.

Obvodní soud pro Prahu 9 – poté, co Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 25. 9. 2014 č. j. 46 C 138/2014-10 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 9 – rozsudkem ze dne 11. 6. 2015 č. j. 67 C 361/2014-50 určil, že „zástavní práva ve prospěch obchodní společnosti ARTA REAL, k. s., IČ: 26174545, se sídlem Praha 7, Přístavní 321/14, 170 00, která vznikla na základě Smluv o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 21. 12. 1994, reg. č. V2-9959/94 ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím, reg. č. V2-9960/94 ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím a reg. č. V2-9961/94 ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím uzavřenými mezi Investiční a poštovní bankou, a. s., IČ: 45316619, jako zástavním věřitelem a panem Z. J., k zajištění pohledávek ze Smlouvy o úvěru ze dne 19. 8. 1992 č. 420 92 52 I ve znění dodatků č. 1 ze dne 19. 7. 1993, č. 2 ze dne 28. 8. 1993, č. 3 ze dne 25. 11. 1993 a č. 4 ze dne 9. 3. 1994, ve znění Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 12. 1999 uzavřené mezi Investiční a poštovní bankou a. s. a obchodní společností CZ REAL, a. s. a ze dne 15. 5. 2000 uzavřené mezi obchodní společností CZ REAL, a. s. a žalovaným, a souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne 4. 5. 2004, ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideální ½ na pozemku, jehož součástí je stavba v k. ú. Č., obec P., vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P., se sídlem P., Katastrální pracoviště P., na LV, neexistují“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 26 506 Kč k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Tomáše Sedláčka. Vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, na kterých vázne zástavní právo smluvní ve prospěch žalovaného s právními účinky ke dni 23. 12. 1994, jímž byly zajištěny pohledávky právního předchůdce žalovaného za dlužníkem Z. J. ze smlouvy o úvěru č. 420 92 52 I ve znění dodatků č. 1 až 4, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2011 č. j. 46 C 47/2006-211 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 18 Co 455/2011-259 byla zamítnuta žaloba žalovaného, který se domáhal uspokojení své pohledávky za dlužníkem z úvěrové smlouvy prodejem zástavy, a že proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 2531/2012-288, kterým bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 18 Co 455/2011-259, podal žalovaný ústavní stížnost vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 119/14. Dovodil, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2011 č. j. 46 C 47/2006-211 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 18 Co 455/2011-259, které nabyly právní moci dne 12. 1. 2012 a kterými jsou vázáni účastníci tehdejšího řízení i soud v projednávané věci, „tvoří překážku věci pravomocně rozsouzené“, neboť soudy v nich (spolu s dovolacím soudem) dospěly k závěru, že došlo k promlčení jednak zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru, jednak zástavního práva; soud prvního stupně se proto „nemohl zabývat zkoumáním, zda obecné soudy posoudily otázku promlčení zástavního práva chybně“, jak namítal žalovaný. Vycházeje ze závěrů uvedených rozsudků uzavřel, že žalobce, který má naléhavý právní zájem na určení, že tu zástavní právo není, se důvodně dovolal jeho promlčení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2015 č. j. 64 Co 326/2015-72 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 388 Kč k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Tomáše Sedláčka. Poté, co vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2011 č. j. 46 C 47/2006-211 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 18 Co 455/2011-259 „tvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro rozhodnutí v této věci“, neboť by „řešená předběžná otázka musela být vyslovena přímo ve výroku rozsudku“, shodně se soudem prvního stupně dospěl „při nezpochybněných údajích a časových souvislostech vyplývajících ze smlouvy o úvěru a smlouvy o zřízení zástavního práva“ k závěru, že jsou splněny předpoklady pro určení, že „tu zástavní právo není“, neboť zástavní dlužník se důvodně dovolal promlčení zástavního práva pro uplynutí absolutní promlčecí doby podle ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku a zároveň má na uvedeném určení naléhavý právní zájem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zástavní práva zajišťující předmětnou pohledávku „neexistují“, neboť došlo k promlčení pohledávky a tím i zástavních práv ji zajišťujících v absolutní desetileté promlčecí lhůtě podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku. Uvedl, že proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 2531/2012-288, kterým bylo jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 18 Co 455/2011-259 zčásti zamítnuto a ve zbývající části odmítnuto, podal ústavní stížnost, o níž Ústavní soud nálezem ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 119/14 rozhodl tak, že uvedený rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud dovodil, že byl-li původní závazek zaplatit splátku úvěru v určité výši a především k určitému datu dohodou stran změněn (posunut k pozdějšímu datu), věřitel mohl požadovat splnění své pohledávky pouze za podmínek stanovených v novém ujednání. K závěru dovolacího soudu vyjádřeném ve zrušeném rozsudku, že ustanovení § 408 obchodního zákoníku mělo zakotvit zvláštní promlčecí lhůtu, jejíž počátek bylo třeba vázat na okamžik původní splatnosti pohledávky, čímž ve skutečnosti měla být stanovena zvláštní forma konce jejího běhu, Ústavní soud uvedl, že v takovém případě by ovšem mohla nastat situace, že by peněžní pohledávka byla podle tohoto ustanovení promlčena ještě dříve, než by se kdy dříve stala splatnou (dospělou), respektive aniž by zde vůbec začala běžet např. obecná promlčecí doba podle § 397 obchodního zákoníku; s takovým výkladem práva by byly spojeny ty důsledky, že smluvní strany „fakticky nemohou splatnost závazku prodloužit o více jak 10 let“ a dochází tak ke kolizi s potřebami praxe, zvláště ve finanční oblasti či ve stavebnictví, a „daná interpretace se též dostává do rozporu s ústavními zásadami autonomie vůle a smluvní volnosti“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, eventuálně zamítl, neboť otázka promlčení zástavních práv byla „opakovaně obecnými soudy konzistentně vyřešena“ a rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek se promlčuje zástavní právo zajišťující pohledávku ze smlouvy o úvěru. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

V projednávané věci je odvolacímu soudu třeba vytknout, že odůvodnění jeho rozsudku nesplňuje, a to ani ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, náležitosti požadované ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud se omezil pouze na konstatování, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci „v dostatečné šíři“ a že odvolací soud z něj při svém rozhodování vycházel, neboť „nedoznal změny“, že „z obrany žalovaného (ani z odvolání) nevyplývají žádné skutečnosti, pro které by otázku počátku a běhu promlčení zástavního práva měl soud prvního stupně v této věci posoudit odchylně od závěrů učiněných v odkazovaných řízeních“ a že „při nezpochybněných údajích a časových souvislostech vyplývajících ze smlouvy o úvěru a smlouvy o zřízení zástavního práva nelze učinit jiný závěr, než že za stavu, kdy se zástavní dlužník dovolal důvodně promlčení zástavního práva (pro uplynutí absolutní promlčení doby podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku) a má na určení neexistence zástavního práva naléhavý právní zájem, jsou splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí, že tu zástavní právo není“, a proto rozsudek soudu prvního stupně „na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje“ potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř.

Odvolací soud, který sám neprovedl žádný důkaz, odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, přestože z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud neučinil žádná skutková zjištění o skutečnostech významných pro posouzení otázky promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky zástavního věřitele z úvěru (neprovedl důkaz ani smlouvou o úvěru ze dne 19. 8. 1992 č. 420 92 52 I) a k otázce promlčení zástavního práva – veden nesprávným právním názorem, že v jejím posouzení mu brání překážka věci pravomocně rozsouzené – jen odkázal na závěry, k nimž dospěly soudy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 47/2006 (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 18 Co 455/2011-259 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 2531/2012-288), a rozsudek odvolacího soudu postrádá vlastní právní posouzení věci. Tyto obsahové nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu mají za následek, že dovoláním napadené rozhodnutí není pro nedostatek důvodů přezkoumatelné, neboť dovolací soud nemůže na skutkových a právních závěrech odvolacího soudu vybudovat své úvahy o věci a nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou na újmu práv dovolatele, který vzhledem k nim nemohl náležitě formulovat dovolací důvody, tj. vyložit, v čem spočívá nesprávnost závěru o promlčení zástavního práva, který odvolací soud bez dalšího převzal z rozhodnutí soudů vydaných ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 47/2006 (nehledě k tomu, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 2531/2012-288 byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 119/14 a následně byl zrušen i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 18 Co 455/2011-259, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 32 Cdo 523/2016-330). Nejvyšší soud České republiky k této vadě řízení, která mohla mít ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2017

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru