Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2205/2001Usnesení NS ze dne 04.09.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2205.2001.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2205/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Mgr. J. K. proti žalované Městské správě sociálních služeb v M., o neplatnost převedení na jinou práci a o 79.007,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.zn. 11 C 679/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2000 č.j. 10 Co 559/2000-58 takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že její převedení do funkce sociální asistentky provedené dopisem žalované ze dne 1.4.1998 je neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí 79.007,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.8.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že ke dni 23.3.1998 v době její pracovní neschopnosti byla usnesením Městské rady v M. odvolána z funkce ředitelky žalované, kterou vykonávala od 1.4.1997. Po odvolání byla žalobkyně „v rozporu s ustanovením § 65 odst. 3 zák. práce“ žalovanou jednostranně převedena na funkci sociální asistentky, ačkoli nabídku této práce jako „naprosto neodpovídající jejímu vzdělání a kvalifikaci“ odmítla. Dne 30.4.1998 obdržela od žalované výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, na základě které pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31.7.1998. Ačkoli žalobkyně v průběhu výpovědní doby nedocházela do zaměstnání (neboť jí nebyla přidělována práce odpovídající jejímu předchozímu pracovnímu zařazení), náleží jí podle jejího názoru za květen až červenec 1998 náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, který činí 16.168,- Kč; po žalované proto požadovala odpovídající doplatek náhrady mzdy, včetně jedné poloviny třináctého platu a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou a dále „v souladu s ustanovením § 60 lit. a) ZP“ odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 2.3.2000 č.j. 11 C 679/99-30 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalované náklady řízení ve výši 13.375,- Kč na účet právního zástupce žalované advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy po odvolání žalobkyně z funkce ředitelky nedošlo mezi účastníky k dohodě o jejím dalším pracovním zařazení (žalobkyně nabídku jediného volného místa sociální asistentky odmítla), žalobkyně nebyla povinna vykonávat pro žalovanou práci a žalovaná jí nebyla povinna práci přidělovat. Žalobkyně však současně neměla ani nárok na mzdu, popř. náhradu mzdy, neboť vzniklý stav nelze podle názoru soudu prvního stupně považovat za překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Protože funkce, z níž byla žalobkyně odvolána, nebyla zrušena, nenáleží žalobkyni vzhledem k ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce ani požadované odstupné.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6.12.2000 č.j. 10 Co 559/2000-58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil, aby žalované „nahradila“ náklady odvolacího řízení ve výši 3.225,- Kč na účet advokáta. Odvolací soud dovodil, že po odvolání žalobkyně z funkce ředitelky její pracovní poměr ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce nadále trval až do doby než skončil v důsledku výpovědi, „avšak tento pracovní poměr neobsahoval určení pracovního zařazení“ (předchozí pracovní zařazení žalobkyně odvoláním z funkce zaniklo a na novém se účastníci „ani konkludentním způsobem“ nedohodli). Protože „institut převedení na jinou práci dle § 37 zák. práce předpokládá, že v době převodu zaměstnance existuje a je dán stávající náležitě sjednaný druh práce, tedy pracovní zařazení“, nemohlo za daného stavu dojít k převedení žalobkyně na jinou funkci a žalobkyně tak nemá nárok ani na náhradu mzdy. Za nedůvodný považoval odvolací soud shodně jako soud prvního stupně rovněž uplatněný nárok na odstupné, neboť funkce, z níž byla žalobkyně odvolána, nebyla zrušena v důsledku organizační změny (§ 65 odst. 3 zák. práce).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 zák. práce. Namítala, že po odvolání z funkce jí žalovaná přidělovala práci „za podmínek a způsobem jsoucím v rozporu se zákoníkem práce“ a neumožněním rozvázání pracovního poměru dohodou ji „vehnala do stavu ekonomické nouze“, přičemž „je nadevší pochybnost zřejmé“, že žalovaná tímto úmyslným jednáním, které vyústilo výpovědí, porušila ústavní právo žalobkyně zakotvené v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo každého získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Soudy však důkazy navržené žalobkyní k prokázání tohoto záměru žalované neprovedly a nezabývaly se ani „alternativním petitem na způsobení škody žalobkyni mala fide jednáním žalované, které je v rozporu s pravidly slušného chování a občanského soužití dle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. září 2002

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru