Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2200/2020Usnesení NS ze dne 03.03.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
Náhrada za ztrátu na výdělku
Znalecký posudek
Náklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2200.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 150 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2200/2020-264

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé č. 113/24, proti žalované Adient Czech Republic s.r.o. se sídlem v České Lípě, Dubická č. 1800/54, IČO 46711953, zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru č. 14, o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 C 107/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 30 Co 133/2019-230, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Krátkého, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru č. 14.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2019 č. j. 30 Co 133/2019-230 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatelka [nastoluje-li otázku „míry pravděpodobnosti“ při hodnocení důkazů za situace, kdy by „v případě precizace dohody o ukončení pracovního poměru a uvedení zdravotních komplikací jako důvodu, který vedl k ukončení pracovního poměru, nevznikly těmto stranám vůči sobě navzájem žádná další práva a povinnosti“, a otázku vypracování revizního znaleckého posudku a v souvislosti s tím zpochybňuje hodnocení výpovědi svědků (nesouhlasí-li s tím, že „žádný ze svědků nepotvrdil, že by žalobkyně k okamžiku rozvázání pracovního poměru pozbyla zcela způsobilost vykonávat práci prodavačky“), namítá, že soudy nezohlednily, že práci prodavačky vykonávala „pouze s vynaložením velkého úsilí“, že odvolací soud „bez kritického náhledu“ přijal závěry znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, že odvolací soud „vadu rozsudku soudu prvého stupně spočívající v deformaci výpovědi svědků (…) neodstranil“ a že soudy „přehlížely zásadní rozpory vyplývající pro ni z lékařských zpráv, vyjádření a znaleckého posudku, když tyto pomocí revizního posudku neodstranily“] nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění a skutkové závěry, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že „se žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat, že ukončila pracovní poměr k datu 2. 9. 2005 u společnosti CS Edeka pro onemocnění syndromem karpálních tunelů“, a předestírá vlastní skutkový závěr, podle kterého k tomu, aby žalobkyně „ukončila pracovní poměr ze zdravotních důvodů, postačovala pouze částečná nezpůsobilost, která objektivně vyplývala z jejího onemocnění syndromem karpálních tunelů“, směřující ke zpochybnění právního závěru odvolacího soudu o tom, že „průměrný výdělek dosahovaný žalobkyní u společnosti CS Edeka, s.r.o. je stop výdělkem, z něhož je třeba pro následující období po skončení pracovního poměru žalobkyně u této společnosti pro výpočet nároků za odškodnění žalobkyně nemocí z povolání vycházet“.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

K závěru odvolacího soudu, že není třeba vypracovat revizní znalecký posudek ke znaleckému posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA (k němuž dospěl poté, co zohlednil, že mezi závěry tohoto posudku a závěry znalkyně MUDr. Ireny Landecké nejsou žádné rozpory a že „znalec se erudovaně vypořádal se všemi informacemi ze zdravotní dokumentace žalobkyně v rámci zadaných úkolů soudem, všechny jeho závěry i v doplněných posudcích z podnětu žalobkyně na sebe vzájemně logicky navazují, proto lze přisuzovat vysokou pravdivost hodnotě otázek zodpovězených tímto znalcem“), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2824/2011 a v nich vyslovený závěr, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu, přičemž vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít (neodstraněné) pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, anebo v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců. Stejně tak byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena problematika hodnocení znaleckého posudku a závěrů z něj vyplývajících (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1561/2010); od uvedeného rozhodnutí se řešení přijaté odvolacím soudem rovněž neodchýlilo.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady, které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (§ 140 odst. 1 o. s. ř.). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož soud odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř. v tomto ohledu stanoví, že v případě, odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady.

Nejvyšší soud (za situace, kdy výše náhrady nákladů řízení není v extrémním rozporu s majetkovými poměry dovolatelky vyplývajícími z obsahu spisu, jak z nich odvolací soud vycházel) neshledal důvody pro odklon od uvedené zásady procesního úspěchu ve věci při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení za použití ustanovení § 150 o. s. ř. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v tom, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího (a tedy i dovolacího) řízení by mělo být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015). Pro užití ustanovení § 150 o. s. ř. (na rozdíl od náhrady nákladů řízení vzniklých v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem) proto nepostačuje samotná skutečnost, že majetkové poměry žalobkyně (která „pobírá invalidní důchod a nemá žádný hodnotný majetek“) se staly důvodem, proč u ní byly shledány podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 o. s. ř. a byl jí opakovaně ustanoven zástupce z řad advokátů, a to ani ve spojení s povahou uplatněného nároku jako „komplikovaného případu“ vyžadujícího znalecké posouzení, jehož opodstatněnost již byla posouzena soudem prvního stupně a jeho závěry následně přezkoumány odvolacím soudem, navíc za situace, kdy dovolatelka ani řádně nevymezila způsobilý dovolací důvod.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dovolacím řízení tedy žalované vznikly náklady v celkové výši 12 463 Kč, které je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 3. 2021

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru