Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2149/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2149.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2149/2019-621

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. J., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída č. 161/42, proti žalované R. T., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová č. 199/2, o 38 481,60 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 185/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2019 č. j. 61 Co 9/2019-472, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 101,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Jiráska, advokáta se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová č. 199/2.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 101,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Roubala, advokáta se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2019 č. j. 61 Co 9/2019-472 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatelka svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že „nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dle § 369 a § 370 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za období od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011 není po právu“, založila na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel [namítá-li, že „znalecké posudky nebyly sepsány po důkladném nastudování zdravotnické dokumentace žalobkyně a ani nebylo provedeno znalci žádné vyšetření žalobkyně a nebyly tak ani hodnoceny a zpracovány výsledky takového vyšetření žalobkyně“, nesouhlasí-li s hodnocením výpovědi svědků V. J. a J. K., jakož i lékařských zpráv o jejím zdravotním stavu, zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla rozhodující pro závěr odvolacího soudu o tom, že není dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 1. 2011 (jeho následky) a její pracovní neschopností od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011, neboť další zdravotní potíže žalobkyně gynekologického i neurologického charakteru nesouvisely s předmětným pracovním úrazem, a polemizuje-li s tím, ke kterým znaleckým závěrům odvolací soud při posuzování vztahu příčiny a následku přihlížel].

Nastoluje-li v této souvislosti dovolatelka jako právní otázku příčinnou souvislost „mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 1. 2011 a jejími zdravotními problémy zjištěnými v období od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011“, potom pomíjí, že ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 307/2006 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 654/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 120/2012).

Závěr o tom, že nastolená otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, je zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13, na který odkazuje dovolatelka a podle kterého o skutkové námitky půjde jistě v těch případech, kdy směřují proti závěrům ohledně faktické příčinné souvislosti (tj. že určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události), naopak o právní otázky půjde v těch případech, kdy příslušná kauzální teorie – z hlediska právního dopadu míry podílu na vzniklé újmě – neměla být vůbec použita nebo byla použita nesprávně.

Vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává extrémní nesoulad právních závěrů odvolacího soudu s vykonanými skutkovými zjištěními, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17, na který dovolatelka rovněž odkazuje

Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Právní závěr odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů – o tom, že nebyla dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 1. 2011 a ztrátou na výdělku vzniklou žalobkyni v době od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011, neboť její pracovní neschopnost v uvedené době „nesouvisela s pracovním úrazem žalobkyně“, je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k problematice příčinné souvislosti (srov. například stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976), podle které o vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu, tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a škodou, jejíž náhrady se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, postačí, aby pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (k uvedenému srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3142/2012, uveřejněného pod č. 41 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3039/2015).

Závěr o přípustnosti dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky o „pominutí relevantních skutkových tvrzení dovolatelky“ odvolacím soudem, o tom, že se odvolací soud dostatečně nezabýval „skutkovou, právní a judikaturní odvolací argumentací dovolatelky“, že „si bez souhlasu (a bez možnosti vyjádření) dovolatelky opatřil z vlastní iniciativy zprávy o jejím zdravotním stavu, čímž porušil ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o poskytování zdravotních služeb, ve znění pozdějších předpisů“, že „nepřípustně postupoval podle zásady vyšetřovací a nikoliv podle zásady projednací“, dále o tom, že na jednání soudu prvního stupně dne 10. 10. 2018 bylo provedeno „obsáhlé dokazování“, ač dne 12. 9. 2018 byla soudcem Mgr. Homolkou ujištěna, že „se bude pouze již jen vyhlašovat rozhodnutí pro pronesení závěrečných řečí“, že soud prvního stupně nereagoval na její žádost ze dne 22. 9. 2018 o odročení jednání, jakož i o tom, že soudy „nerespektovaly ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.“, a o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

Namítá-li dovolatelka porušení práva na spravedlivý proces a poukazuje-li na to, že zaměstnanec je slabší stranou pracovněprávního vztahu, pak přehlíží, že ani právo na spravedlivý proces, ani zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance vyplývající z ustanovení § 1a písm. a) zákoníku práce nelze interpretovat tak, že by znamenaly právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Pokud v řízení byly prokázány skutečnosti odůvodňující závěr, že ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně za dobu od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011 není v příčinné souvislosti s jejím pracovním úrazem ze dne 3. 1. 2011, nemůže nyní dovolatelka shledávat v právním řešení předmětného sporu (provedeném v řádném soudním řízení) porušení svých základních práv.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru