Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2134/2003Rozsudek NS ze dne 04.03.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2134.2003.1
Dotčené předpisy

§ 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 53 odst. 2 písm. b) předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 55 odst. 2 písm. b) předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 240 odst. 1 p...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2134/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S., a.s., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp.zn. 11 C 1081/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č.j. 23 Co 121/2003-57, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 27.6.2002 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „na základě jeho jednání dne 21.6.2002 pro hrubé porušení pracovní kázně podle Zákoníku práce § 53, odst. b, okamžitě ruší pracovní poměr“. Za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem označil jednání žalobce, který ředitele žalovaného „ve svém veřejném vystoupení neoprávněně nazval gauenerem a tunelářem“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se žádného porušení pracovní kázně (natož zvlášť hrubého) nedopustil. I když připouští, že řediteli žalovaného Ing. B. „v rozčilení od plic řekl, co si myslí o organizaci práce ve společnosti“, protože dne 21.6.2002 se již 3x marně pokoušel vyzvednout si v kanceláři mzdu a nikoho tu nezastihl, svůj projev hodnotí jako „vzrušený, rozhodně však nijak mimořádně hrubý“; zdůraznil, že rozhovoru nebyl nikdo jiný přítomen.

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 3.12.2002, č.j. 11 C 1081/2002-29, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.300,- Kč k rukám jeho zástupce. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce, který pracoval u žalovaného jako krmič prasat a byl i akcionářem žalované společnosti, dne 21.6.2002 („v době těsně před nástupem na pracovní směnu“) nazval v rozhovoru ředitele žalovaného „gauenerem a tunelářem“ a že k použití těchto invektiv došlo v souvislosti s plněním povinností žalovaného (“výplatou mzdy“). Uvedené chování žalobce posoudil tak, že je v rozporu se zásadou dodržování spolupráce s ostatními zaměstnanci [§ 73 odst. 1 písm. a) zák. práce], neboť žalobce se vůči řediteli jako svému nadřízenému choval „nepřístojně a hrubě“; proto dovodil, že jednání žalobce představuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Skutečnost, že žalobce a ředitel žalovaného byli dobří známí a tykali si, ani skutečnost, že žalobce byl akcionářem žalovaného, podle soudu prvního stupně neopravňovala žalobce k tomu, aby takovým způsobem hodnotil ředitele žalovaného. Protože právní úkon žalovaného má všechny formální a obsahové náležitosti uvedené v ustanoveních § 53 a § 55 zák. práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce byly splněny.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.5.2003, č.j. 23 Co 121/2003-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27.6.2002 dané žalovaným žalobci je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 6.300,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 6.150,- Kč do rukou advokátky. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce tím, že nazval ředitele žalovaného Ing. J. B. při rozhovoru na dvoře areálu žalovaného bez přítomnosti dalších osob „gaunerem a tunelářem“, porušil pracovní kázeň, konkrétně zásadu dodržování spolupráce s ostatními zaměstnanci podle ustanovení 73 odst. 1 písm. a) zák. práce. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27.6.2002 je neplatným právním úkonem. Se soudem prvního stupně nesouhlasil v hodnocení intenzity porušení pracovní kázně, jehož se žalobce vytýkaným jednáním dopustil, a to zejména vzhledem k okolnostem, za nichž k jednání vytýkanému žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru došlo. Vytkl soudu prvního stupně, že nedostatečně zohlednil existující vztah mezi žalobcem a ředitelem žalovaného, kteří se léta dobře znali a tykali si, což podle názoru odvolacího soudu „stupeň hrubosti a neúcty obsažených v označení gauner a tunelář, vyřčeném navíc v rozrušení, poněkud oslabuje“. Bez významu pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem nepovažoval ani jeho pracovní zařazení „krmiče vepřů“, které „hrubost vyřčených výrazů staví do jiného světla, než kdyby je vyslovil například technicko-hospodářský pracovník s vyšším stupněm vzdělání“. Zdůraznil, že posuzovanému slovnímu výpadu žalobce vůči řediteli žalovaného nebyl nikdo přítomen, a proto nemohla tato situace bezprostředně podrývat jeho autoritu vůči dalším zaměstnancům. Námitku žalovaného, že o incidentu se další zaměstnanci následně od žalobce dozvěděli a že žalobce ve výpadech vůči řediteli žalovaného pokračoval i v další době, odmítl s odůvodněním, že důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru je pouze konkrétní incident mezi žalobcem a jeho nadřízeným, ke kterému došlo na dvoře žalovaného dne 21.6.2002, a že „následná jednání, ať už před či po okamžitém zrušení pracovního poměru jsou pro posouzení dané věci za bezpředmětná“. Za této situace odvolací soud dovodil, že porušení pracovní kázně žalobcem nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro tak výjimečný způsob rozvázání pracovního poměru, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, a že žalovaný mohl danou situaci řešit nanejvýš výpovědí z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a že věc následně při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nesprávně právně posoudil. Je přesvědčen, že žalobce vůči svému nadřízenému použil takových výrazů, které jsou neslučitelné z hlediska morálky, ale i ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel, nadřízený – podřízený, že jednání a chování žalobce nemůže být omluvitelné s ohledem na jeho pracovní zařazení, neboť pravidla morálky, slušného chování, dodržování elementárních návyků a povinností ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel musí bez jakýchkoli pochybností a výjimek platit pro všechny zaměstnance stejně; dovozuje, že ani pracovní zařazení krmiče vepřů neopravňuje žalobce k tomu, aby se nevybíravým a dokonce vulgárním způsobem vyjadřoval o svém nadřízeném. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že pominul, že žalobce je významným akcionářem žalovaného a že byl členem statutárního orgánu žalovaného, což „bezesporu vyžaduje určitý stupeň intelektu a pracovních schopností“, a je přesvědčen, že „ve světle těchto argumentů nemůže obstát argument krmiče vepřů“. Připomíná také, že se nejednalo o jednorázové vzplanutí žalobce, ale o útoky, které pokračovaly následně v dílně před ostatními zaměstnanci a poté opakovaně v místních restauračních zařízeních, opět za účasti dalších zaměstnanců žalovaného; uvedené skutečnosti považuje dovolatel za relevantní pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, neboť „jednoznačně dokazují“, že se jednalo o dlouhodobější cílené útoky žalobce vůči řediteli žalované společnosti a že v těchto útocích žalobce pokračoval i následně a zcela úmyslně. Má zato, že jednáním žalobce došlo k ohrožení autority ředitele společnosti (jeho útoky byly velmi citlivě vnímány ostatními zaměstnanci) a že takové jednání nemůže být tolerováno, neboť má negativní vliv na dodržování pracovní kázně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť odvolací soud věc posoudil správně. Ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že jeho jednání by mohlo být maximálně důvodem k výpovědi z pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně, a to s ohledem na okolnosti případu, k nimž odvolací soud přihlédl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst.1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

I když žalovaný v dovolání uvedl, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází, ale že podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel v dovolání polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel, a jak tato hlediska hodnotil; vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem dopisem ze dne 27.6.2002, který byl žalobci doručen dne 28.6.2002 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb. a č. 6/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2002 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].

Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21) a vycházel z nich také odvolací soud.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy jako krmič prasat, dne 21.6.2002 nazval ředitele žalovaného Ing. J. B. v rozhovoru na dvoře areálu žalovaného „gaunerem a tunelářem“; tomuto rozhovoru nebyly přítomny žádné další osoby. Podle názoru žalovaného porušil žalobce uvedeným chováním pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a proto s ním dopisem ze dne 27.6.2002, který byl žalobci doručen dne 28.6.2002, podle ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušil pracovní poměr.

Dovolatel v dovolání zaměňuje posouzení toho, zda došlo k porušení pracovní kázně, se zjišťováním intenzity tohoto porušení pracovní kázně. Při zjišťování, zda soud správně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně, jde o to, zda relativně neurčitá hypotéza uvedená v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce byla soudem správně a úplně vymezena z širokého předem neomezeného okruhu okolností a zda takto vymezená hlediska byla také správně vyhodnocena. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže rozhodnutí soudu ve věci spočívat na nesprávném posouzení proto, že nebylo přihlédnuto k dalším (k jiným) okolnostem, které nelze považovat za podstatné (významné); tyto okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vycházel.

V průběhu řízení - jak je zřejmé z obsahu spisu - nebyly pochybnosti o tom, že žalobce jednáním, které mu bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 27.6.2002, porušil pracovní kázeň [konkrétně zásadu dodržování spolupráce s ostatními zaměstnanci podle ustanovení 73 odst. 1 písm. a) zák. práce]; k tomuto závěru dospěly soudy obou stupňů. Při zkoumání, zda žalobce vytýkaným jednáním, porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl.

Odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem vycházel z okolností, za nichž k jednání vytýkanému žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru došlo, a přihlédl zejména k existujícímu vztahu žalobce a ředitele žalovaného (tito „se léta znali a tykali si“), k tomu, že stupeň hrubosti a neúcty obsažených v označení „gauner a tunelář“ je oslaben tím, že uvedená slova byla žalobcem vyřčena v rozrušení, a vzal v úvahu také pracovní zařazení žalobce (jako krmiče vepřů); posledně uvedené z toho hlediska, že tato okolnost „hrubost vyřčených výrazů staví do jiného světla, než kdyby je vyslovil například technicko-hospodářský pracovník s vyšším stupněm vzdělání“. Za rozhodující považoval to, že posuzovanému slovnímu výpadu žalobce vůči řediteli žalovaného nebyl nikdo přítomen, a proto tato situace nemohla bezprostředně podrývat jeho autoritu vůči dalším zaměstnancům. Odvolací soud tedy přihlédl k osobě žalobce, k charakteru práce, kterou vykonával, k situaci a k okolnostem, za nichž k porušení pracovní kázně došlo; neshledal přitom, že by porušení pracovní kázně ze strany žalobce mělo nepříznivý vliv na morálku ostatních zaměstnanců. Dovolatelem tvrzenou skutečnost, že o incidentu se následně od žalobce dozvěděli další zaměstnanci a že žalobce ve výpadech vůči řediteli žalovaného pokračoval i v další době, nepovažoval z hlediska posouzení intenzity porušení pracovní kázně za významnou, neboť uvedené okolnosti nebyly důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru; tím byl pouze konkrétní incident mezi žalobcem a jeho nadřízeným, ke kterému došlo na dvoře žalovaného bez přítomnosti dalších osob dne 21.6.2002. Dovodil-li odvolací soud, že porušení pracovní kázně nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro výjimečný způsob rozvázání pracovního poměru, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, a že žalovaný mohl danou situaci řešit jiným způsobem [výpovědí z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce], lze uvedené vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce považovat – vzhledem k okolnostem případu - za úplné a dostatečné, poskytující náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil. Správný je i závěr odvolacího soudu, že intenzita porušení pracovní kázně neopravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.

Dovolatel ve svých námitkách zdůrazňuje, že nejednalo o „jednorázové vzplanutí žalobce, ale o útoky, které pokračovaly následně v dílně před ostatními zaměstnanci a poté opakovaně v místních restauračních zařízeních, opět za účasti dalších zaměstnanců žalovaného“, a že „šlo o dlouhodobější úmyslné cílené útoky žalobce vůči řediteli žalované společnosti“. Přehlíží však, že - jak vyplývá z výše uvedeného - okamžité zrušení pracovního poměru je opatřením mimořádným, ke kterému lze přistoupit jen tehdy, nelze-li zaměstnance ponechat v pracovním poměru po dobu výpovědní lhůty při výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Jestliže - jak tvrdí žalovaný - jednání žalobce vůči řediteli společnosti „trvalo delší období“, z čehož dovozuje, že „má negativní vliv na dodržování pracovní kázně ostatními zaměstnanci“, pak právě tato skutečnost odůvodňuje závěr, že se nejednalo o situaci, kdy by pracovní poměr nebylo možno ukončit postupem podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť v takovém případě by o tomto jednání žalobce měli ostatní zaměstnanci vědomost již delší dobu a nemohlo by to jejich pracovní kázeň do uplynutí doby ovlivnit.

Dovolatel rovněž nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že „své odůvodnění postavil v podstatě pouze na pracovním zařazení žalobce“ a že pominul, že „žalobce je významným akcionářem žalovaného a byl členem statutárního orgánu žalovaného“. Namítá-li dovolatel, že „jednání a chování žalobce nemůže být omluvitelné s ohledem na jeho pracovní zařazení“ a že „ani pracovní zařazení krmiče vepřů neopravňuje žalobce k tomu, aby se nevybíravým a dokonce vulgárním způsobem vyjadřoval o svém nadřízeném“, pak přehlíží, že v projednávané věci šlo o výklad právní normy s neurčitou hypotézou, kde – jak výše uvedeno – pouze soud je oprávněn stanovit hlediska, ke kterým při posuzování konkrétního případu je třeba s ohledem na jeho okolnosti přihlížet. Jestliže odvolací soud přihlížel také ke konkrétnímu pracovnímu zařazení zaměstnance a vztahu tohoto zařazení k charakteru porušení pracovní kázně, jehož se dopustil, a jestliže pracovní postavení žalobce (krmiče vepřů) při hodnocení jeho osoby poměřuje s ohledem na situaci, za níž k porušení pracovní kázně došlo, a k tomu, zda lze důvodně požadovat po zaměstnavateli, aby zaměstnance ponechal v pracovním poměru do uplynutí výpovědní doby, postupoval tak zcela v souladu se zákonem. Ani další skutečnost namítaná dovolatelem, že žalobce byl v době okamžitého zrušení pracovního poměru též akcionářem žalovaného, nemůže mít pro rozhodnutí soudu o této věci žádný význam. Účast žalobce v obchodní společnosti (v žalovaném) byla (je) totiž účastí kapitálovou a svá práva akcionáře týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti žalobce může vykonávat jen prostřednictvím valné hromady. S pracovním poměrem žalobce u žalovaného a s plněním pracovních povinností neměla jeho účast ve společnosti žádnou souvislost, neboť i akcionáři obchodní společnosti, kteří jsou u ní v pracovním poměru, mají z tohoto pracovního poměru stejná práva a povinnosti jako jiní zaměstnanci této společnosti. Porušil-li žalobce pracovní kázeň (jak bylo soudy zjištěno), je pro posouzení právních následků s tím spojených zcela nerozhodné, že byl (je) akcionářem žalovaného; to platí i ve vztahu k námitce, že žalobce byl v minulosti členem statutárního orgánu žalovaného.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2004

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru