Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 212/2019Rozsudek NS ze dne 18.06.2019

HeslaZástavní právo
Insolvenční správce
Účastníci řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.212.2019.1
Dotčené předpisy

§ 36 odst. 1,2,3 předpisu č. 182/2006 Sb.

§ 183 odst. 1,2,3 předpisu č. 182/2006 Sb.

§ 229 odst. 1 a 3 písm. c) předpisu č. 182/2006 Sb.

§ 230 odst. 1 př...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 212/2019-179

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Insolvenční společnost v. o. s., se sídlem v Praze, Palackého č. 715/15, IČO 04506227, jako insolvenčního správce dlužníka V. K., narozeného XY, bytem v XY, XY, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, proti žalovaným 1) G.FOX-SPURT, s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Hraniční č. 2094, IČO 48950220, a 2) M. K., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Havířská č. 722, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 289/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 11 Co 346/2017-160, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 15. září 2017, č. j. 1C 289/2016-130, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech dne 21. 11. 2016 domáhala vydání rozsudku, jímž by mělo být určeno, že „zástavní právo, které mělo být zřízeno k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví číslo XY pro katastrální území XY, obec XY, zástavní smlouvou, uzavřenou dne 20. 5. 2016, mezi žalovanou č. 1 a žalovaným č. 2 k zajištění pohledávky žalovaného č. 2 za V. K., bytem XY, neexistuje“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že jako insolvenční správce dlužníka V. K. zahrnula do majetkové podstaty V. K., mimo jiné, též 50 % obchodní podíl V. K. ve společnosti G.FOX-SPURT, s. r. o., jehož hodnota je však snižována zástavním právem na nemovitých věcech první žalované, kterým je zajišťován závazek úpadce do částky 50 000 000 Kč, ve prospěch druhého žalovaného. Na základě těchto tvrzení dovozovala žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť zástavní právo neexistuje z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy, pro rozpor s insolvenčním zákonem a dobrými mravy. Druhý žalovaný je zvýhodněn, neboť může své pohledávky vymoci realizací zástavního práva a zástavním právem jsou znehodnoceny nemovitosti první žalované. Navíc k uzavření zástavní smlouvy došlo v době, kdy již bylo zahájeno insolvenční řízení, návrhem ze dne 14. 12. 2015 a bylo zřejmé, že bude rozhodnuto o úpadku V. K. Druhý žalovaný je personálně propojen s první žalovanou, když společníkem a jednatelem první žalované je M. K. Zástavní smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, když cílem bylo poškodit věřitele V. K. snížením hodnoty podílu V. K. u druhého žalovaného a zvýhodnit první žalovanou. Žalobkyně poukázala i na neplatnost rozhodnutí valné hromady první žalované, kterým zřízení zástavního práva odsouhlasila, neboť jím byly porušeny dobré mravy a obcházen zákon.

Okresní soud v Lounech rozsudkem dne 15. 9. 2017, č. j. 1C 289/2016-130, žalobu zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 24 185,70 Kč. Vyšel ze skutkových zjištění, že mezi první žalovanou a druhým žalovaným byla dne 20. 5. 2016 uzavřena, se souhlasem valné hromady první žalované, zástavní smlouva, na základě níž bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem v žalobě označeným, k zajištění pohledávky druhého žalovaného za úpadcem V. K. do částky 50 000 000 Kč a zástavní právo smluvní bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními účinky zápisu ke dni 26. 5. 2016. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. KSPH 67 31061/2015-A-37, byl zjištěn úpadek dlužníka V. K. a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Konkursním správcem úpadce byla ustanovena žalobkyně, která, mimo jiné, sepsala do soupisu majetkové podstaty úpadce i jeho obchodní podíl o velikosti 50 % u první žalované v ceně 25 000 000 Kč. Žalobkyně a druhý žalovaný vedou incidenční spory o určení pravosti a výše vykonatelných pohledávek druhého žalovaného vůči úpadci, když druhý žalovaný přihlásil v insolvenčním řízení úpadce, z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 5. 2015, pohledávky ve výši 33 570 018 Kč, 3 285 009 Kč a z titulu dohody o změně obsahu závazku ze dne 22. 5. 2015 a dohody o uznání dluhu ze dne 14. 7. 2014 pohledávku 7 768 156 Kč, 948 236 Kč a 2 000 000 Kč. V řízení se insolvenční správkyně domáhá určení, že pohledávky druhého žalovaného nejsou přihlášeny po právu a vylučují se z uspokojení v insolvenčním řízení, druhý žalovaný se domáhá určení jejich pravosti, výše i pořadí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, podle § 80 občanského soudního řádu, je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení a na straně žalobkyně ji neshledal. Ztotožnil se se závěrem, vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, o tom, že v řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem předmětu sporného zástavního práva. Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení nemůže mít, na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka, na jejich právní poměry žádný vliv. V projednávané věci žalobkyně zahájila řízení jako insolvenční správkyně úpadce V. K., který byl, ve vztahu k pohledávkám zajištěným předmětným zástavním právem na nemovitostech označených v žalobě, v postavení tzv. osobního dlužníka. I když žalobkyně vstoupila do práv a povinností úpadce k majetkové podstatě úpadce, nelze na její straně shledat věcnou legitimaci k řízení o určení neexistence zástavního práva, neboť na právní poměry osobního dlužníka, kterým je V.K., nemůže mít výsledek řízení žádný vliv.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 11 Co 346/2017-160, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů změnil „…potud, že výše náhrady nákladů řízení činí 24 336 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje s tím, že žalovaní jsou oprávněni společně a nerozdílně“. Žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 14 507 Kč. Odvolací soud vyšel ze „správných a úplných skutkových zjištění soudu prvního stupně“ a ztotožnil se zcela i s jeho právními závěry. Poukázal zejména na to, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni jen zástavní věřitel a zástavní dlužník, protože právní sféry dalších osob, včetně tzv. osobního dlužníka, se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení nemůže mít žádný vliv na jejich právní poměry. Odvolací soud neshledal žádné důvody, pro které by se měl od judikatury Nejvyššího soudu České republiky odchýlit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. řešení právní otázky, která již dovolacím soudem vyřešena byla, avšak má být posouzena jinak. Za tuto právní otázku považuje otázku aktivní věcné legitimace insolvenčního správce „osobního“ dlužníka k podání žaloby na určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem v situaci, kdy osobní dlužník v úpadku je vlastníkem obchodního podílu ve společnosti, která je vlastníkem nemovitostí zatížených zástavním právem, o něž v řízení jde a tento obchodní podíl byl insolvenčním správcem zapsán do majetkové podstaty osobního dlužníka. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení právě této otázky odvolacím soudem i soudem prvního stupně. Uvádí, že je si vědoma právních závěrů, učiněných v rozsudcích, na něž se oba soudy odvolávají (tedy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura roč. 2002) a nezpochybňuje ty judikatorní úvahy Nejvyššího soudu, které obecně vymezují věcnou legitimaci k podání žaloby. Souhlasí, že k úspěšnosti žaloby na určení existence zástavního práva je třeba vedle naléhavého právního zájmu žalobce i existence žalobcovy věcné legitimace, přičemž též sdílí závěry Nejvyššího soudu, že věcnou legitimací je nadán ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Žalobkyně však již nesdílí závěry soudů, že v řízení o určení ne/existence zástavního práva již z principu (bez dalšího) je věcně legitimován pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník, pročež takovou věcně legitimovanou osobou nikdy nemůže být třetí osoba. Ve shora citované judikatuře Nejvyššího soudu se zdůvodňuje závěr o výlučné věcné legitimaci zástavního věřitele a zástavního dlužníka a nikoli již dalších osob (vč. tzv. osobního dlužníka) tím, že „výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím).“ S posledně uvedeným – nijak blíže vysvětleným – tvrzením však dle žalobkyně nelze souhlasit. Lze si představit reálnou situaci, kdy osobní dlužník svůj dluh neplní, pročež zástavní věřitel se uspokojí z výtěžku zpeněžení zástavy. Mezi zástavním dlužníkem, jehož zástava byla realizována k uspokojení dluhu osobního dlužníka, a osobním dlužníkem tak vznikne vztah regresní (§ 1368 odst. 2 občanského zákoníku), to však toliko za předpokladu, že zástavní právo existovalo (platně vzniklo). I z pohledu právního postavení osobního dlužníka je tedy relevantní, zda zástavní právo existovalo či nikoli, když v prvním případě nastává regres, v druhém případě nikoli. Uvedené se zcela uplatní i na dlužníka V. K., insolvenčním správcem jehož majetku je žalobce. Není též zřejmé, proč v případě řízení o určení ne/existence zástavního práva soud přistupuje k okruhu věcně legitimovaných osob restriktivně (tj. omezuje je jen na nezbytné účastníky zástavní smlouvy – zástavního věřitele a zástavního dlužníka), zatímco v řízeních o určení neplatnosti kupní smlouvy či ne/existence vlastnického práva soudy konstantně za věcně legitimované berou i osoby vně vztahů či smluv zakládajících nabytí vlastnického práva. Příkladem takové žaloby je např. určení neplatnosti smlouvy o převodu obecního majetku na třetí osobu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3378/2009), když může být s žalobou úspěšný žalobce domáhající se neplatnosti kupní smlouvy, jejímž účastníkem nebyl. Pro odlišný přístup u žalob na určení ne/existence zástavního práva není rozumný důvod. Ostatně i z respektované komentářové literatury se podává, že „věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, samozřejmě nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde. Přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce – z pohledu hmotného práva – neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry (a jím požadované proto může ovlivnit jeho právní postavení)“ (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád I, II, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s.; s. 524 – 539). Uvádí dále, že soudy (i Nejvyšší soud v citovaných judikátech) svůj závěr promiskue aplikují jak na žaloby na pozitivní určení, tak na žaloby na negativní určení, tj. v dané věci jak na žalobu na určení existence zástavního práva, tak na žaloby na určení neexistence zástavního práva. Uvedené je však třeba odlišovat. Věcnou legitimaci ve sporu o kladné určovací žalobě má ten, kdo je účasten právního poměru nebo práva, o něž v řízení jde. Potud by tedy závěr soudu byl správný, nicméně v dané věci o pozitivní určovací žalobu (tj. o určení existence zástavního práva) nejde. Naproti tomu v případě záporné určovací žaloby nelze o existenci věcné legitimace z povahy věci hovořit, neboť právní poměr ani právo tu není, což má být rozsudkem určeno. V případech negativní žaloby na určení je tak její úspěch postaven na tom, že žalobce prokáže, že věcná legitimace účastníkům chybí (viz aplikace ASPI, Praktický komentář k o. s. ř., k § 80 o. s. ř., bod 16). Právě proto může být s žalobou na určení neexistence zástavního práva úspěšný i žalobce (jako „pouhý“ osobní dlužník), když prokazuje, že žalovaným jakožto účastníkům zástavní smlouvy věcná legitimace chybí (tj. zástavní smlouva není platná, pročež zástavní právo nevzniklo). Samozřejmě, jak v případě kladné, tak záporné určovací žaloby však musí být dán žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Otázkou naléhavého právního zájmu se však soudy nezabývaly, když dospěly k závěru o nemožnosti žalobě vyhovět již pro nedostatek věcné legitimace na straně žalobce. Pokračuje, že vše shora uvedené je pak umocněno zvláštní povahou daného řízení spočívající v účasti insolvenčního správce; insolvenční správce žalobu podal s tím, že určení neexistence předmětného zástavního práva bude mít reálný majetkový dopad nejen na majetek dlužníka (V. K.), ale i jeho věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Pokud totiž nemovitosti, které jsou vlastnictvím společnosti G. FOX-SPURT, s. r. o. (prvního žalovaného), nejsou (platně) zastaveny, má společnost G. FOX-SPURT, s. r. o., jíž je dlužník 50% společníkem, násobně vyšší hodnotu než v případě, kdy zástavní právo existuje. Věřitelům dlužníka se tak při zpeněžení obchodního podílu v G. FOX-SPURT, s. r. o. dostane vyšší uspokojení z podstaty než v případě existence zástavního práva. Bez vyřešení otázky existence či neexistence zástavního práva na nemovitých věcech ve vlastnictví společnosti G. FOX-SPURT, s. r. o. (prvního žalovaného) přitom žalobkyně stěží může dlužníkův 50% podíl v této společnosti rozumně zpeněžit, resp. dosáhnout rozumného vypořádání. Nejen že na straně žalobkyně je naléhavý právní zájem na daném negativním určení, ale žalobkyně i prokazuje absenci věcné legitimace žalovaných jako účastníků zástavní smlouvy. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud založil svůj rozsudek (meritorní výrok I.) na nesprávném právním závěru, jakkoli se podávajícím z konstantní judikatury dovolacího soudu, že žalobci i při negativním určení musí svědčit věcná legitimace, přičemž ta mu nesvědčí bez dalšího již proto, že není zástavním věřitelem ani zástavním dlužníkem. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby „Nejvyšší soud dle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 11 Co 346/2017 – 160. Jelikož důvody, pro které se žalobce domáhá zrušení zmíněného odvolacího rozsudku, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, žalobkyně rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud dle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 9. 2017, č. j. 1 C 289/2016 – 130, a vrátil věc Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Skutkové okolnosti případu (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) jsou takové, že žalobkyně je insolvenčním správcem dlužníka, pana V. K. (dále dlužník), úpadek dlužníka byl zjištěn a prohlášení konkursu na jeho majetek bylo učiněno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. KSPH 67 INS 31061/2015-A-37. Dlužník je společníkem společnosti G.FOX-SPURT, s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Hraniční č. 2094, IČO 48950220 (první žalovaný, dále jen „společnost“), „…přičemž v této společnosti vlastní podíl ve výši 50%, který odpovídá vkladu do základního kapitálu společnosti ve výši 50 000 Kč…“. Obchodní podíl dlužníka ve společnosti je zahrnut v majetkové podstatě dlužníka. Společnost je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY. Na podkladě zástavní smlouvy ze dne 20. 5. 2016, uzavřené mezi společností jako zástavním dlužníkem a panem M. K. jako zástavním věřitelem, bylo k výše uvedeným nemovitostem zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávek pana M. K. proti dlužníku v celkové výši 50 000 000 Kč, sestávající se z vícero pohledávek. Tyto pohledávky pan M. K. přihlásil do insolvenčního řízení jako nezajištěné. Je veden incidenční spor o pravost těchto pohledávek. Žalobkyně dále tvrdí neplatnost shora uvedené zástavní smlouvy z důvodů, které pro rozhodnutí nalézacího soudu ve věci neměly nakonec význam.

Za dané situace je žalobkyní pokládaná otázka „aktivní věcné legitimace insolvenčního správce osobního dlužníka k podání žaloby na určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem v situaci, kdy osobní dlužník v úpadku je vlastníkem obchodního podílu ve společnosti, která je vlastníkem nemovitostí zatížených zástavním právem, o něž v řízení jde a tento obchodní podíl byl insolvenčním správcem zapsán do majetkové podstaty osobního dlužníka“, která doposud nebyla v praxi dovolacího soudu v této konkrétnosti řešena, a dovolání je tak podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Je pravdou, že v obecné rovině otázku aktivní věcné legitimace k podání žaloby na určení, zda nemovitost je/není zatížena zástavním právem, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena (lze skutečně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura roč. 2002), a doposud Nejvyšší soud neshledal důvod se od tohoto řešení odchýlit (naposledy ve vztahu k řešené problematice rozlišování aktivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3291/2017).

Na straně druhé však vyplývá zejména ze závěrů Ústavního soudu (např. v nálezu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/2011), že ani judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti (srov. dále např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007, nález ze dne 12. 5. 2009 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2170/08).

Je zřejmé, že v případech, kdy judikatura Nejvyššího soudu formuluje obecné závěry, týkající se interpretace či aplikace určité právní normy, mnohdy nemůže obecná definice i přes veškerou snahu postihnout všechny skutkové nuance, které právní život přináší a kdy, zvláště v situacích skutkově „bizarních“, je třeba, při zachování smyslu a obecné platnosti původně judikovaného právního závěru, ji doplnit, či zpřesnit.

Uvedená situace nastala i v tomto případě.

Od tzv. věcné legitimace je třeba odlišovat tzv. procesní legitimaci. Tzv. věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva, kdy strany řízení jsou subjekty hmotněprávního poměru, o němž se v řízení jedná. Hovoří se o aktivní věcné legitimaci na straně žalobce a pasivní věcné legitimaci na straně žalovaného. Nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že žalobce není nositelem hmotněprávního oprávnění, a nedostatek pasivní věcné legitimace potom znamená, že žalovaný není nositelem hmotněprávní povinnosti, o kterou v řízení jde. Není-li žalobce osobou podle hmotného práva oprávněnou, tedy není aktivně věcně legitimován, či není-li žalovaný osobou podle hmotného práva povinnou, tedy není pasivně věcně legitimován, jsou dány předpoklady pro zamítnutí žaloby [srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 1 Co 227/94 (publikované v časopise Právní rozhledy, 1995, č. 3, str. 111)]. Právní řád ovšem v některých případech umožňuje, aby se ochrany práva přináležejícího hmotněprávně oprávněnému domohla svým jménem jiná osoba, která není nositelem hmotněprávního oprávnění a ani to o sobě netvrdí, takže bez zvláštního zákonného oprávnění by musela být žaloba zamítnuta. Toto zvláštní oprávnění je zpravidla dáno na straně žalující, výjimečně však může být dáno i na straně žalované, jako je tomu u zmiňovaného insolvenčního správce. Právní nauka tento fenomén nazývá jako procesní legitimaci, která umožňuje výjimečně vyhovět žalobě v situaci, kdy na straně žalující či žalované není nositel práva či povinnosti, jež je předmětem řízení, což by jinak muselo vést k zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace (srovnej např. Winterová, A. Civilní právo procesní. 6. vydání Praha: Linde, 2011, str. 139, nebo Dvořák, B. § 90 (Účastníci řízení). In Lavický, P., et al. Civilní proces. I. Řízení sporné: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l), Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 377, marg. č. 6. Dvořák, B. Kolektivní ochrana práv a procesní legitimace. Acta Iuridica Olomucensia. Olomouc: Univerzita Palackého, 2016, roč. 11, č. 1, str. 61–67). Procesní legitimaci lze vymezit několika znaky. Prvním znakem je existence osoby, která vystupuje v řízení svým vlastním jménem, nejedná se tudíž toliko o zástupce tvrzeného nositele hmotného práva či povinnosti. Druhým znakem je, že se (a) žalobce domáhá přiznání nároku vůči žalovanému, který žalobci nepřináleží, nýbrž přináleží někomu jinému (skutečnému nositeli práva), přičemž žalobce to o sobě ani netvrdí, nebo že (b) žalobce vznese žalobu vůči osobě, která není nositelem tvrzené povinnosti, neboť nositelem má být někdo jiný (skutečný nositel povinnosti), přičemž žalobce to o žalovaném ani netvrdí. Třetím znakem je existence určitého titulu, který tuto osobu (procesně legitimovaného) opravňuje namísto žalobce či žalovaného v řízení vystupovat (srov. Coufalík, Petr. Je ustanovení § 20 odst. 2 OSŘ opravdu legislativní zmetek?. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2017, č. 2, str. 63–67) - srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2018.

Je tedy stěžejní otázkou, zda insolvenční správce tzv. osobního dlužníka je osobou, jíž přísluší alespoň tzv. procesní legitimace k podání žaloby na určení, že nemovitosti, jež nejsou ve vlastnictví osobního dlužníka, nejsou zatíženy zástavním právem v případě, jak byl popsán výše v rámci výčtu skutkových okolností případu.

Odpověď na uvedenou otázku je třeba hledat v ustanoveních zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „insolvenční zákon“), v ustanoveních zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon o obchodních korporacích“) a v ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

Podle ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

Podle ustanovení § 183 odst. 1 insolvenčního zákona přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění.

Podle odst. 2) citovaného ustanovení přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně.

Podle odst. 3) citovaného ustanovení osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj bez zřetele k tomu, zda ji přihlásily, s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy.

Podle ustanovení § 229 odst. 1 insolvenčního zákona zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich.

Podle ustanovení § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními insolvenční správce v době od prohlášení konkursu.

Podle ustanovení § 230 odst. 1 insolvenčního zákona správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby a) nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží, b) majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti, c) se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem, d) byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů.

Podle ustanovení § 246 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.

Podle ustanovení § 36 zákona o obchodních korporacích, při zániku účasti společníka v obchodní korporaci za jejího trvání jinak než převodem podílu nebo udělením příklepu v řízení o výkonu rozhodnutí vzniká společníkovi nebo jeho právnímu nástupci právo na vypořádání (dále jen „vypořádací podíl“), ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.

Podle odst. 2) citovaného ustanovení neurčí-li společenská smlouva jinak, stanoví se výše vypořádacího podílu ke dni zániku účasti společníka v obchodní korporaci z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka v obchodní korporaci.

Podle odst. 3) citovaného ustanovení odstavec 2 se nepoužije, liší-li se podstatně reálná hodnota majetku společnosti od jeho ocenění v účetnictví. V takovém případě se při určení výše vypořádacího podílu vychází z reálné hodnoty majetku snížené o výši dluhů vykázaných v účetní závěrce uvedené v odstavci 2. Společenská smlouva může určit jiný vhodný způsob určení vypořádacího podílu.

Podle ustanovení § 206 odst. 4 zákona o obchodních korporacích, na zpeněžení podílu společníka v konkursu se použije obdobně § 213 odst. 1. Nedojde-li ke zpeněžení podílu společníka ve lhůtě do šesti měsíců od prohlášení konkursu na majetek společníka, nastávají obdobné účinky jako při vystoupení společníka ze společnosti. Vypořádací podíl se určí podle § 214.

Podle ustanovení § 214 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, pokud se nepodaří uvolněný podíl prodat ve lhůtě 3 měsíců podle § 213 odst. 1 a 2, určí se výše vypořádacího podílu ke dni zániku účasti ve společnosti podle § 36 odst. 2 a společnost ho do 1 měsíce od uplynutí tříměsíční lhůty podle § 213 odst. 1 a 2 vyplatí oprávněné osobě.

Podle ustanovení § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.

Není pochyb o tom, že po prohlášení konkursu na majetek „osobního“ dlužníka přechází výkon práv a povinností, vztahujících se k majetkové podstatě na insolvenčního správce (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona); právní vztahy, vyplývající ze smlouvy o zřízení zástavního práva, se, ve smyslu závěrů vyslovených v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, bezprostředně majetkové podstaty osobního dlužníka nedotýkají.

Věc je však komplikovanější tím, že obligační dlužník, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, je/byl zároveň společníkem obchodní společnosti, která je vlastníkem zastavených nemovitostí (zástavcem), jeho podíl ve společnosti je zapsán do majetkové podstaty úpadce (obligačního dlužníka); hodnota tohoto obchodního/vypořádacího podílu je (dle tvrzení insolvenčního správce) jedinou podstatnou majetkovou hodnotou majetkové podstaty úpadce a zároveň hodnota těchto nemovitostí je jediným výrazným aktivem, které ovlivňuje výši obchodního/vypořádacího podílu.

Pokud ve věci nedošlo v šestiměsíční lhůtě od prohlášení konkursu ke zpeněžení obchodního podílu úpadce, vznikla společnosti povinnost k výplatě vypořádacího podílu (srov. § 206 odst. 4 věta druhá zákona o obchodních korporacích, § 214 odst. 1 zákona o obchodních korporacích) ve výši, vypočtené způsobem podle § 36 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, a to oprávněné osobě, jíž je v tomto případě insolvenční správce (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, insolvenčnímu správci tak vznikla pohledávka ve výši vypořádacího podílu proti společnosti, ve které má obligační dlužník (úpadce) majetkový podíl, tedy v tomto případě proti zástavci.

Tvrdí-li tedy insolvenční správce, že a) zástavní právo je zapsáno ve veřejném rejstříku s účinky podle § 980 odst. 2 o. z., b) existenci důvodu, pro který zástavní věřitel právo ze zástavy realizovat nemůže - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015, k neplatnosti zástavní smlouvy, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3472/2011, k otázce významu neexistence (neplatnosti) zástavním právem zajištěné pohledávky a řada dalších, c) „existence“ zástavního práva negativně ovlivňuje hodnotu zastavených nemovitostí (srov. např. mutatis mutandis závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4556/2018) a tím i hodnotu vypořádacího podílu (výši pohledávky za zástavcem), pak je ovšem zjevné, že, pro účely insolvenčního řízení, nemá existence zástavního práva na nemovitostech význam pro zástavního věřitele (ten se v insolvenčním řízení domáhat plnění ze zástavy nemůže – srov. ustanovení § 183 insolvenčního zákona, a není tvrzeno, že by se jinak splnění domáhal), nýbrž pro zástavce v tom, že ovlivňuje výši pohledávky, kterou bude muset oprávněnému (insolvenčnímu správci) uhradit podle § 214 zákona o obchodních korporacích.

V tomto poměrně ojedinělém případu jde tedy o spor zájmu insolvenčního správce obligačního dlužníka a zájmu zástavce; odmítnout procesní legitimaci insolvenčního správce k vedení takového sporu je tak v rozporu s tím, jaké povinnosti insolvenčnímu správci při správě majetku úpadce zákon ukládá, především s povinností vyvinout veškeré úsilí, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře, jakož i povinností upřednostnit společné zájmy věřitelů (na co největší solventnosti majetkové podstaty úpadce) před zájmy jiných osob, na insolvenčním řízení nezúčastněných (srov. § 36 odst. 1 insolvenčního zákona). Je nutno dospět k závěru, že procesní legitimace insolvenčního správce k vedení tohoto řízení tak vyplývá z jeho postavení v insolvenčním řízení [srov. ustanovení § 229 odst. 1, odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona] a z jeho oprávnění činit veškerá možná opatření k tomu, aby nedocházelo ke zmenšení majetku úpadce, resp., aby se tento majetek uchoval či rozmnožil (srov. ustanovení § 230 odst. 1 insolvenčního zákona).

Na podkladě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v tomto ojedinělém případě nelze vystačit s obecně platnou definicí věcné legitimace k vedení sporu o určení ne/existence zástavního práva, jak byla vyjádřena ve shora zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, nýbrž je třeba dát možnost insolvenčnímu správci právo prosadit, samozřejmě pouze za kumulativního splnění všech výše zmíněných předpokladů, tedy prokázání toho, že zástavní právo je zapsáno ve veřejném rejstříku s účinky podle § 980 odst. 2 o. z., že existuje důvod, pro který zástavní věřitel právo ze zástavy realizovat nemůže, a že „existence“ zástavního práva negativně ovlivňuje hodnotu zastavených nemovitostí.

Odvolací soud však uvedené otázky neřešil; za této situace je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Lounech) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 6. 2019

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru