Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2077/2012Usnesení NS ze dne 21.03.2013

HeslaDokazování
Náhrada za ztrátu na výdělku
Pracovní úraz
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2077.2012.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 3 o. s. ř.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 237 odst. 3 o. s. ř.

§ 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř.

§ 218 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2077/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. P., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalovanému OKD, a.s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 6/2020, IČ 26863154, Dolu Karviná v Karviné – Dolech, ul. Čs. armády č. 1, o odškodnění pracovního úrazu a o odstupné, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 52/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2012 č.j. 16 Co 18/2012-166, takto:

Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.2.2012 č.j. 16 Co 18/2012-166, kterým byl potvrzen (částečný) rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4.10.2011 č.j. 85 C 52/2009-144 ve věci samé (tj. ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 772.305,- Kč s úroky z prodlení a o zaplacení odstupného ve výši 506.520,- Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) se žalobce domáhal, aby byla žalovanému – mimo jiné - uložena povinnost zaplatit mu na odškodnění pracovního úrazu ze dne 14.2.2007 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.11.2008 do 28.2.2011 ve výši 772.305,- Kč s úroky z prodlení, a dále mu zaplatit odstupné ve výši 506.520,- Kč s úroky z prodlení. Žalobce, který byl pro následky pracovního úrazu (zhmoždění bederní páteře) v dlouhodobé pracovní neschopnosti a poté byl od 11.2.2008 na šest měsíců převeden z dosavadní práce v dole na jinou (méně placenou) práci, nesouhlasí s tím, že mu žalovaný po skončení pracovního poměru ke dni 31.10.2008 přestal vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s odůvodněním, že podle lékařského posudku ze dne 29.7.2008 byl žalobce uznán trvale nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce horníka v rubání pro obecné onemocnění (degenerativní změny na páteři). Žalobce se domnívá (a na tomto názoru setrval i v podaném dovolání), že má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku i po 1.11.2008, neboť „hlavní a rozhodující příčinou jeho trvalé zdravotní nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce je pracovní úraz“, před kterým se u něj žádné problémy s páteří neprojevovaly, a je přesvědčen, že „žádné nové obecné onemocnění u něj nepřibylo“ a že jeho zdravotní stav a veškeré zdravotní potíže jsou způsobeny pracovním úrazem. Protože za této situace podle názoru žalobce skutečným důvodem rozvázání jeho pracovního poměru výpovědí ze strany žalovaného ke dni 31.10.2008 byla ztráta jeho způsobilosti konat dosavadní práci pro pracovní úraz, a nikoli pro obecné onemocnění, jak tvrdí žalovaný, náleží mu rovněž odstupné ve výši 12-ti násobku průměrného výdělku ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce.

I když žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že se domnívá, že napadený rozsudek odvolacího soudu „má ve věci samé zásadní právní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (že „pracovní úraz ze dne 14.2.2007 nezpůsobil žalobci trvalé následky“, nýbrž „vyvolal toliko přechodné bolesti poraněných měkkých tkání kolem páteře“, že trvalý charakter následných bolestí a s tím spojenou ztrátu pracovní způsobilosti žalobce „zapříčinily degenerativní neúrazové změny na páteři, které se postupně vyvíjely nezávisle na prodělaném úrazu“, a že tedy žalobci od 1.11.2008 „nevznikla po rozvázání pracovního poměru škoda následkem pracovního úrazu“, nýbrž její příčinou bylo „obecné onemocnění, a to vleklý fixovaný páteřní syndrom s více segmentovým postižením v oblasti bederní páteře“), a podrobuje kritice postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže žalobce v dovolání především polemizuje se závěry znaleckých posudků vyhotovených pro účely tohoto řízení a namítá, že „žádným znaleckým posudkem se neprokázalo, že by u něj vzniklo nějaké nové onemocnění, pouze byl stav páteře přehodnocen z původního poškození následkem pracovního úrazu na obecnou chorobu“. Žalobce současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry [zejména že „u něj žádné nové obecné onemocnění nepřibylo“ a že „vidí jednoznačnou příčinnou souvislost nynějších bolestí zad s utrpěným pracovním úrazem“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněných nároků. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Dovolatel zároveň opomíjí, že otázka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem (úrazovým dějem) a případně vzniklou škodou (v podobě ztráty na výdělku) není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin, a v tomto rámci hledat jev, který škodu vyvolal (k tomu obdobně srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 300/2001 ze dne 21.2.2002). Protože ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance je snížena (omezena) nebo zanikla, je třeba vždy posoudit, zda příčinou tohoto následku - ztráty (snížení) pracovní schopnosti zaměstnance - je právě pracovní úraz (jeho následky), řečeno jinak - zda bez pracovního úrazu by škoda na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Vztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a pracovním úrazem je vyloučen, jestliže zaměstnanec – tak jako žalobce v projednávané věci – je od doby poklesu výdělku (i kdyby zde nebylo následků pracovního úrazu) neschopen soustavné výdělečné činnosti (příp. omezen v jejím výkonu), protože jeho pracovní uplatnění vylučuje (omezuje) samo o sobě obecné onemocnění, jímž (rovněž) trpí. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že vzal v úvahu závěry znaleckých posudků (zejména ústavního posudku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady ze dne 1.6.2009 a Nemocnice Na Homolce ze dne 15.7.2010 a 26.4.2011), v nichž znalci brali v úvahu vývoj zdravotního stavu žalobce od roku 1987 (již v letech 1988, 1993 a 2001 byl žalobce vyšetřován „v souvislosti s bolestivou problematikou páteře“ a také v letech 2002 až 2006 byly u žalobce dokumentovány „opakované bolestivé stesky páteřní“ v oblasti hrudní a bederně-křížové oblasti) a hodnotili jeho postupné změny až do roku 2009, resp. 2011 z hlediska jejich vlivu na schopnost žalobce vykonávat (dosavadní) práci horníka v dole. Odvolací soud (i soud prvního stupně) tak při zjišťování toho, co bylo u žalobce příčinou ztráty na výdělku od 1.11.2008, jejíž náhrady se žalobce v tomto řízení domáhá, důsledně přihlížel jen k takovým okolnostem, které existovaly v době vzniku tvrzené škody a které od uvedeného data měly za následek pokles výdělku žalobce.

Protože výtky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. března 2013

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru