Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2074/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Pracovní kázeň
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2074.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 52 písm. g) předpisu č. 262/2006 Sb.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2074/2020-534

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně N. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Maráškem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova č. 525, proti žalované S. s. U. H., p. o. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, V Teničkách č. 614, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 56/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. ledna 2020 č. j. 60 Co 247/2019-488, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Sochorce, advokáta se sídlem v Uherském Hradišti, V Teničkách č. 614.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 1. 2020 č. j. 60 Co 247/2019-488 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že jednání žalobkyně, které jí bylo vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru dané jí dopisem žalované ze dne 4. 10. 2016 podle § 52 písm. g) zákoníku práce a které spočívalo v tom, že žalobkyně, jež u žalované pracovala jako vrchní sestra, dne 14. 9. 2016 neinformovala ošetřující lékařku o závažném zdravotním stavu P. K., u pacienta nepočkala a odjela jako doprovod jiného klienta na plánované neakutní vyšetření, je závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7–8, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněného pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3034/2016 uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 5/2017, s. 40, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

Odvolací soud, který z výše uvedené judikatury – jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku – při svých úvahách vycházel, při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně se v době od září 2014 do října 2016 dopustila více „pochybení a porušení“ pracovních povinností, která spočívala mimo jiné v tom, že se nacházela v přítomnosti klientů pod vlivem alkoholu, a která „se týkala osob se zdravotním postižením, a to i dítěte“, „života a zdraví umístěných osob“ omezených na svéprávnosti, jež „mohla v některých případech vést k nenapravitelným následkům na životě a zdraví“, k tomu, že byla v souvislosti s těmito porušeními pracovních povinností třikrát žalovanou upozorněna na možnost výpovědi (naposledy v září 2016), a k tomu, že „jde o pochybení vedoucí (vrchní) sestry“, která má „dohlížet, aby výkon péče o umístěné osoby byl zcela v pořádku“.

Dospěl-li odvolací soud na základě těchto okolností k závěru, že „jednání žalobkyně k P. K.“ spočívající v porušení povinnosti žalobkyně jakožto vrchní sestry „informovat lékařku o zdravotním stavu nebo dát jasný a srozumitelný pokyn podřízeným sestrám k zabezpečení ochrany života a zdraví umístěného“ P. K. je závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, je jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen, zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky dovolatelky, které se vztahují k soudy zjištěnému skutkovému stavu věci a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [tj. námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (zejména zjištění týkající se nepříznivého zdravotního stavu P. K., toho, zda žalobkyně dala sestře R. P. příkaz k informování lékařky o jeho stavu, a hladiny alkoholu naměřené v dechu žalobkyně na ozdravném pobytu dne 2. 9. 2015), a hodnocení důkazů, na základě něhož k těmto skutkovým zjištěním dospěl].

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru