Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2064/2012Rozsudek NS ze dne 09.05.2013

HeslaNeplatnost právního úkonu
Výpověď z pracovního poměru
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2064.2012.1
Dotčené předpisy

§ 52 písm. g) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2010

§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2064/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. L. R., proti žalované Vyšší odborné škole a Střední odborné škole, Březnice, Rožmitálská č. 340, příspěvkové organizaci se sídlem v Březnici, Rožmitálská č. 340, IČO 61100277, zastoupené Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Dlouhá č. 141, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 239/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011, č. j. 23 Co 389/2011-141, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 22. 10. 2010 žalovaná (její ředitelka) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru „na základě § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v jeho platném znění“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně byla během posledních pěti měsíců 3x písemně upozorněna na závažné porušení pracovních povinností s upozorněním na možnost výpovědi, a to „výtkou čj. 611/2010 ze dne 10. června 2010, kdy se nedostavila jako zkoušející k maturitní zkoušce z českého jazyka a literatury žákyně M. P.“, „výtkou čj. 940/2010 ze dne 3. září 2010“, protože „se nezúčastnila zahájení školního roku 2010/2011 dne 1. září 2010“, a „výtkou čj. 1031/2010 ze dne 22. října 2010, kdy závažným způsobem porušila pracovní kázeň tím, že osobně nepředala řediteli školy opravené záznamové archy písemných prací maturitní generálky z Českého jazyka a literatury“; k dopisu byla připojena všechna tři citovaná upozornění.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že výpověď z pracovního poměru „postrádá takové skutkové vymezení, které vyžaduje ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce“, že „odkaz na další listiny není dostatečný“, neboť „skutkový důvod musí být vymezen přímo ve výpovědi“, a že v žádném z těchto „upozornění“ se neuvádí, kterou povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci měla žalobkyně porušit. Dne 3. 6. 2010 se skutečně nedostavila ke zkoušení žákyně M. P., na pracovišti však byla a vykonávala svoji práci, stejně jako při zahájení školního roku, kterým jsou vítáni žáci prvních ročníků, a jehož se nezúčastnila jako řada dalších pedagogických pracovníků – učitelů. Tvrzené „závažné porušení“, vytýkané dopisem ze dne 22. 10. 2010, jež mělo spočívat v tom, že „osobně nepředala ředitelce školy dne 20. 10. 2010 ohodnocené zadávací archy písemných prací“, není pravdivé, protože žalobkyně se osobně s ohodnocenými zadávacími archy do ředitelny dostavila, ale ředitelka „vedla řeč“ s jinou osobou, zadávací archy převzala od žalobkyně pracovnice sekretariátu ředitelky školy, která nedala najevo, že by tento způsob převzetí archů byl v rozporu s předepsaným postupem.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 21. 6. 2011, č. j. 5 C 239/2010-93, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení 10.440,- Kč k rukám „zástupce žalované“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „neomluvená neúčast žalobkyně, jako zkoušející při maturitní zkoušce dne 10. 6. 2010, neúčast na zahájení školního roku dne 1. 9. 2010 s nevhodnou omluvou formulovanou tak, že žalobkyně není cvičená opice, nerespektování pokynů nadřízené při maturitní generálce a nevhodné chování k ředitelce, jako k nadřízené, konkrétně popsané v upozornění ze dne 22. 10. 2010“ jsou „kvalifikované důvody pro výpověď ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zák. práce“; žalobou napadenou výpověď z pracovního poměru tak považoval za platnou.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2011, č. j. 23 Co 389/2011-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dne 22. 10. 2010, je neplatná“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 8.200,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 8.750,- Kč „do rukou“ zástupce žalobkyně. Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědků Ing. P. Č. a V. R. a „po zhodnocení jejich obsahu, jakož i všech ostatních skutečností vyplývajících z dokazování, provedeného soudem I. stupně“, dovodil, že nedostavení se žalobkyně k maturitní zkoušce, kde byla žalobkyně jmenována zkoušející a členkou zkušební komise, bylo závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a že intenzita porušení pracovní kázně v tomto konkrétním případě byla natolik vysoká, že „by tento skutek byl způsobilý sám o sobě naplnit důvod k výpovědi z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce“. Protože ale žalovaná ve lhůtě podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce této možnosti nevyužila, bylo třeba se tímto jednáním zabývat jen jako jedním z méně závažných porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. V neúčasti žalobkyně na slavnostním zahájení školního roku neshledal odvolací soud porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, neboť, ačkoli byl učitelům rozeslán e-mail obsahující pokyn k účasti pedagogů na slavnostním zahájení školního roku, nejednalo se o žádný kategorický příkaz, a navíc tehdejší nejbližší nadřízený žalobkyně, zástupce ředitelky Ing. P. Č., potvrdil, že žalobkyně se z účasti na zahájení školního roku jemu omluvila a on omluvu akceptoval. Protože žalovaná s určitostí neprokázala existenci striktních pokynů, z nichž by jednoznačně vyplývala povinnost předání opravených záznamových archů písemných prací při generální zkoušce státních maturit žalobkyní osobně do rukou ředitelky školy [když se žalobkyně dostavila k předání těchto archů, ředitelka žalované nebyla k jejich převzetí připravena (měla návštěvu – jednání) a žalobkyně je proto v zalepené obálce předala sekretářce ředitelky, která je krátce nato předala ředitelce] nelze toto jednání žalobkyně považovat za porušení pracovních povinností žalobkyně. Urážlivé jednání vůči nadřízenému je sice možné považovat za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, aby se však takové jednání mohlo stát předmětem přezkumu a posouzení jeho intenzity z hlediska naplnění výpovědního důvodu, muselo by být popsáno mnohem konkrétněji než v dopise žalované ze dne 22. 10. 2010, aby bylo nezaměnitelné s jiným jednáním.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil příkaz ředitelky ohledně zahájení školního roku, protože „šlo o jednoznačný a závazný pokyn nadřízeného k výkonu práce“ a žalobkyni nic nebránilo, aby se omluvila přímo ředitelce školy a ne zástupci ředitele školy Ing. P. Č. Osobní nepředání opravených záznamových archů písemných prací maturitní generálky z českého jazyka a literatury ředitelce školy bylo porušením pokynů nadřízeného - ředitelky školy a nerespektováním právních předpisů v souvislosti s probíhající generální zkouškou státních maturit v říjnu roku 2010. Žalobkyně byla proškolena o všech momentech generálky státních maturit a způsob, jak písemnosti předala, jednoznačně svědčí o jejím postoji k plnění pracovních povinností. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil „k opětovnému projednání a novému rozhodnutí“.

Vzhledem k tomu, že lhůta k podání dovolání je dvouměsíční, počítá se ode dne, kdy bylo dovolateli doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout (srov. § 240 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalované doručeno dne 23. 1. 2012, k doplnění dovolání učiněnému podáním doručeným soudu prvního stupně dne 28. 6. 2012 nemohl dovolací soud přihlédnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru doručeného žalobkyni dne 22. 10. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2010, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, vyhláška č. 377/2010 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot, a zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění z. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně z. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnosti výpovědi.

Pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jež je mu ve výpovědi z pracovního poměru vytýkáno, a zda toto porušení dosahuje intenzity předvídané v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.

I když žalovaná v dovolání uvedla, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, tedy že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice také skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází, tedy, že uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu podle obsahu spisu v podstatné části v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, které neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům, přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.

Skutková zjištění o tom, že pokyn k účasti pedagogů na slavnostním zahájení školního roku 2010/2011 nebyl žádným kategorickým příkazem, že žalobkyně se z účasti na zahájení školního roku omluvila zástupci ředitelky Ing. P. Č. (jejímu tehdejšímu nejbližšímu nadřízenému), který omluvu akceptoval, že nebylo povinností pedagogů předat opravené záznamové archy písemných prací při generální zkoušce státních maturit „jen a pouze do rukou ředitelky školy“ a že žalobkyně uvedené listiny předala řádně prostřednictvím sekretářky ředitelky školy, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména výpovědí svědků Ing. P. Č. a V. R., e-mailu rozeslaného dne 31. 8. 2010 učitelům a instrukcí ze společnosti Cermat organizující státní maturity), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř. Vysvětlil, proč považoval výpověď svědka Ing. P. Č. za věrohodnou [„svědek sice nikoli právě uspokojivě vysvětlil (nepřikládal tomu význam), proč si tuto skutečnost (omluvu žalobkyně) ponechal pro sebe a ředitelku žalované neinformoval ani poté, co se dozvěděl, že je žalobkyni neúčast na zahájení školního roku vytýkána, není však důvod, proč výpovědi svědka poučeného o následcích křivé výpovědi nevěřit“]; souhlasit lze i s tím, že z e-mailu rozeslaného dne 31. 8. 2010 učitelům nevyplývá žádný kategorický příkaz k účasti všech učitelů na slavnostním zahájení školního roku 2010/2011. Rovněž přiléhavě odvolací soud vysvětlil, proč nepovažuje za porušení pracovněprávní povinnosti žalobkyní nepředání záznamových archů písemných prací při generální zkoušce státních maturit v říjnu 2010 osobně do rukou ředitelky žalované (z písemností, které žalovaná soudu předložila včetně instrukcí ze společnosti Cermat organizující státní maturity), takový pokyn přímo nevyplývá a, vydala-li takový striktní pokyn přímo ředitelka školy, nebylo prokázáno, kdy se tak stalo, jakou formou a že s tímto pokynem byla žalobkyně seznámena.

Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř., mají shora uvedená skutková zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků, výpovědí svědků a toho, co v řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyšly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Dovozuje-li žalovaná v dovolání jiné skutkové závěry (že „odvolací soud nesprávně vyhodnotil příkaz ředitelky ohledně zahájení školního roku“ a že „pokyn k předání opravených záznamových archů písemných prací maturitní generálky osobně ředitelce školy byl zcela jednoznačný“), činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.

Jsou-li správné – jak výše uvedeno - skutkové závěry odvolacího soudu, je správný i jeho závěr, že žalobkyně se nedopustila porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci tím, že se nezúčastnila zahájení školního roku 2010/2011 dne 1. září 2010, ani tím, že osobně nepředala řediteli školy opravené záznamové archy písemných prací maturitní generálky z Českého jazyka a literatury.

Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. května 2013

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru