Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2055/2001Usnesení NS ze dne 31.07.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2055.2001.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2055/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. M., proti žalovanému S. š. a U., o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 179/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2001, č. j. 24 Co 190/2001-78, takto:

I. Dovolací řízení se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 11. 9. 1998 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí pro závažné porušení pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně „neplnila pokyny ředitele školy k zajištění výuky a řádného chodu školy v době od 28.8. do 11.9.1998“, čímž porušila ustanovení § 35 odst. 1 písm. b), § 73 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, a „došlo tak zároveň k porušení článku 6 a Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení č.j. 16 969/96-42“. Uvedl dále, že „neplnění pracovních povinností nelze ospravedlňovat stávkou, neboť v tomto případě vzhledem k ustanovení Hlavy čtvrté Čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod neslouží k ochraně hospodářských, sociálních a kulturních práv“, a že „stávkou nelze vymáhat, kdo bude nebo nebude ředitelem školy, neboť jeho jmenování a odvolání je upraveno zvláštními zákonnými předpisy“ .

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 11.9.1998 je neplatná a že pracovní poměr trvá. Žalobu odůvodnila zejména tím, že uvedená výpověď je nekonkrétní (není z ní zřejmé, „jaké úkoly odmítla plnit a jaká opatření bylo nutno přijmout“) a že je navíc účelová; tvrdí, že na pracovišti byla, účastnila se však stávky, a že žalovaný, ačkoliv nesouhlasil s jednáním žalobkyně, nepodal „žalobu proti stávce jako neoprávněné“.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 28. 4. 1999, č. j. 16 C 179/98-31, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni dne 11. 9. 1998 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1.000 Kč,-. Dospěl k závěru, že dopis žalovaného ze dne 11.9.1998 nesplňuje formální náležitosti výpovědi z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 44 zák. práce, neboť popis skutku, v němž je spatřováno závažné porušení pracovní kázně, je nedostatečný a nekonkrétní („omezuje se pouze na neplnění pokynů ředitele školy k zajištění výuky a řádného chodu školy, aniž by tyto pokyny byly blíže specifikovány“); tím, zda se žalobkyně vytýkaného porušení pracovní kázně dopustila, se již nezabýval.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.12.1999, č. j. 24 Co 511/99-41, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že „vycházel nesprávně z aplikace ustanovení zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání“ a že „po skutkové stránce neposuzoval opodstatněnost důvodů uvedených ve výpovědi z pracovního poměru“. Uložil mu, aby se zabýval oprávněností tvrzení, že „žalobkyně ve výpovědi uvedených dnech odmítla konat přímou vyučovací činnost a další práce ve výpovědi uvedené“, a aby zvážil, „zda tímto způsobem porušila pracovní kázeň“, jak předpokládá ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Protože žalobkyně odůvodňuje svou nečinnost na pracovišti účastí na stávce, je třeba předběžně posoudit, zda se jednalo o stávku přípustnou podle ústavního práva, případně mezinárodních norem.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 29.11.2000, č.j. 16 C 179/98-60, znovu určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni dne 11. 9. 1998 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1.000 Kč,-. I po doplnění dokazování podle pokynů odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně - ze stejných důvodů jako v rozsudku ze dne 28.4.1999 - k závěru, že dopis žalovaného ze dne 11.9.1998 nesplňuje formální náležitosti výpovědi z pracovního poměru.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.6.2001, č.j. 24 Co 190/2001-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru nesplňuje formální náležitosti výpovědi ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, neboť v ní chybí skutkové vymezení výpovědního důvodu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které podáním ze dne 29.11.2001 (doručeným soudu prvního stupně dne 3.12.2001) vzal zpět.

Protože dovolání bylo vzato zcela zpět, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 4 věty druhé o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2000 - srov. bod 17. Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dovolací řízení zastavil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2000), neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2002

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru