Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2019/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
Mzda (a jiné obdobné příjmy)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2019.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2019/2020-131

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. U., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Danielem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, proti žalované BLOCK a. s. se sídlem ve Valašském Meziříčí, U Kasáren č. 727, IČO 18055168, zastoupené JUDr. Matějem Brožem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, o 891 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 225/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2020 č. j. 16 Co 131/2019-114, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Matěje Brože, se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2020 č. j. 16 Co 131/2019-114 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Takovou otázku dovolatelka k řešení dovolacímu soudu nepředkládá, předestírá-li otázku „zda existuje rozdíl mezi výrazy prémie a bonus z hlediska pracovního práva a odměňování zaměstnanců“, neboť na této otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V projednávané věci šlo o to, zda uplatněný mzdový nárok – bez ohledu na to, kterým z uvedených dvou termínů jej účastníci označují – představuje tzv. nárokovou složku mzdy představující mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen uspokojit, jestliže zaměstnanec splní stanovené předpoklady a podmínky, nebo tzv. nenárokovou složku mzdy, která poskytuje zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže – bez ohledu na splnění předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytnutí – zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci také rozhodne (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněného pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 810/2010 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3167/2013).

Přípustnost dovolání nezakládá ani další předestřená otázka výkladu projevu vůle žalované v jejím „emailu ze dne 10. 4. 2018“, neboť její vyřešení – i kdyby bylo možno připustit, že „výrazy prémie a bonus jsou co do významu (minimálně v předmětném řízení) z hlediska odměňování zaměstnanců synonyma“ a že „předmětný email stanovil pro výpočet roční prémie/bonusu koeficient 1,8, a to pro všechny zaměstnance, kteří mají roční prémii/bonus sjednanou (nerozhodno, zda v pracovní smlouvě či mzdovém předpise)“ – nemůže nic změnit na závěru, že v posuzovaném případě „nebyla splněna kritéria stanovená v příloze manažerské smlouvy žalobkyně pro výplatu bonusu za rok 2017“, tj. stanovené předpoklady a podmínky k uspokojení „nárokové složky mzdy“ žalobkyně.

Vzhledem k tomu, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky o nesprávném hodnocení svědecké výpovědi S..

Námitky dovolatelky, že „žalobkyně nebyla poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.“ a soudy žalobkyní „navržené důkazy bez jakéhokoliv odůvodnění s konstatováním o jejich nadbytečnosti neprovedly“, představují jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru