Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2017/2004Usnesení NS ze dne 24.03.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2017.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 54 odst. 1...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2017/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalované P. J., zastoupené advokátem, o vydání potvrzení o zaměstnání a o zaplacení 16.182,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 121/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2004 č.j. 10 Co 982/2003-45, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 11.6.2003 domáhal, aby mu žalovaná \"vystavila zápočtový list ohledně jeho pracovního poměru k žalované\" a aby mu zaplatila 16.182,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované, která podnikala pod podnikatelskou firmou P. A. C. P. & V.\" pracoval od 3.1.1994 jako autoklempíř, že žalovaná mu od 10.7.1995 nepřiděluje práci a že dopisem ze dne 30.4.2003 s ní okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zákoníku práce. Žalovaná okamžité zrušení pracovního poměru obdržela dne 6.5.2003, doposud mu však nevydala \"zápočtový list\" a nezaplatila mu náhradu mzdy za dobu dvou měsíců, která mu náleží z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru.

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3.11.2003 č.j. 19 C 121/2003-29 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.810,- Kč a že advokátu JUDr. L. V. se přiznává \"odměna včetně paušálních náhrad za zastupování žalované\" ve výši 12.755,- Kč. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že mezi účastníky vznikl dne 3.1.1994 pracovní poměr, který trval až do dne 6.5.2003, kdy byl žalované doručen dopis žalobce ze dne 30.4.2003 o okamžitém zrušení pracovního poměru, provedeném podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zákoníku práce. Námitku žalované, že práva a povinnosti z pracovního poměru přešla na jiného zaměstnavatele, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"nebylo v posuzovaném případě zjištěno\" nic, co by nasvědčovalo, že došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 249 zákoníku práce. Za nedůvodnou považoval též námitku žalované, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30.4.2003 je neplatné, neboť mělo být učiněno po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 54 odst. 2 zákoníku práce a za žalobce je v zastoupení provedl advokát, jehož \"plná moc neobsahovala rozsah zmocněncova zastoupení\". Soud prvního stupně v této souvislosti zdůraznil, že neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se žalovaná mohla domáhat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce; protože to neučinila, skončil pracovní poměr \"podle jednostranného zrušovacího projevu, i kdyby to byl jinak právní úkon neplatný\". Žalobce byl při okamžitém zrušení pracovního poměru zastoupen advokátem JUDr. A. K., jemuž vystavil generální plnou moc. Udělená plná moc vyhovovala též požadavkům ustanovení § 15 odst.2 zákoníku práce, které předepisuje \"pod sankcí neplatnosti písemnou formu plné moci s tím, že v plné moci musí být uveden rozsah zástupcova zmocnění\". Protože pracovní poměr účastníků skončil na základě žalobcova okamžitého zrušení pracovního poměru, je žalovaná povinna vydat žalobci potvrzení o zaměstnání (zápočtový list) podle ustanovení § 60 odst.2 zákoníku práce a zaplatit mu podle ustanovení § 54 odst.3 zákoníku práce náhradu mzdy za dvouměsíční výpovědní dobu.

K odvolání žalované (podanému proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně s výjimkou rozhodnutí o přiznání \"odměny včetně paušálních náhrad za zastupování žalované\" advokátu JUDr. L. V.) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25.3.2004 č.j. 10 Co 982/2003-45 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že advokátu JUDr. L. V. se přiznává \"odměna za zastupování žalované včetně hotových výloh\" ve výši 13.466,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.140,- Kč k rukám advokáta JUDr. A. K. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že plná moc, kterou žalobce dne 13.3.2003 udělil advokátu JUDr. A. K., byla \"plnou mocí generální\", která zástupce opravňovala ke všem právním úkonům, tedy i k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalovanou, a že pracovní poměr účastníků skončil na základě žalobcova okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť žalovaná nepodala ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce u soudu žalobu, kterou by se domáhala určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru. Žalobce se proto v souladu se zákonem domáhá vystavení potvrzení o zaměstnání a zaplacení náhrady mzdy za dvouměsíční výpovědní dobu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, které směřuje - jak vyplývá z jeho obsahu - proti rozhodnutí o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání. Namítá v první řadě, že žalobce rozvázal pracovní poměr se žalovanou prostřednictvím advokáta, kterému udělil plnou moc, jež \"svým obsahem je plnou mocí procesní, nikoliv k hmotně-právnímu úkonu\", a že soudy pochybily, když ji považovaly za generální plnou moc. V plné moci navíc nebyl v rozporu s ustanovením § 15 odst.2 zákoníku práce uveden rozsah zástupcova zmocnění a tedy je třeba ji považovat za neplatný úkon. Rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením ze strany žalobce za této situace představuje \"nicotný právní úkon\", a žalované proto nelze důvodně vytýkat, že neuplatnila u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 64 zákoníku práce. Žalovaná dále dovozuje, že žalobce okamžitě zrušil pracovní poměr po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 54 odst.2 zákoníku práce, neboť žalovaná přestala žalobci (podle jeho tvrzení) přidělovat práci v roce 1995 a žalobce rozvázal pracovní poměr až v roce 2003, a že jednání žalobce představovalo - s přihlédnutí k tomu, že přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměr \"až s odstupem osmi let od doby, kdy přestal vykonávat pro žalovanou jakoukoliv pracovní činnost\" - zneužití práva ve smyslu ustanovení § 7 odst.2 zák. práce. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) zákoníku práce a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek (v napadených výrocích) bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výroku o uložení povinnosti žalované vydat žalobci potvrzení o zaměstnání (tzv. zápočtový list), jednak ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 16.182,- Kč.

Posléze uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. I když byl rozsudkem odvolacího soudu v tomto směru potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, z ustanovení § 237 odst.2 písm.a) o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu nemůže být přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř., ani - i kdyby měl mít po právní stránce zásadní význam - podle ustanovení § 237 odst 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované vydat žalobci potvrzení o zaměstnání (tzv. zápočtový list), není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř., a to již proto, že v této věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobce, který byl od 3.1.1994 zaměstnancem žalované, s ní dopisem ze dne 30.4.2003, který byl žalované doručen dne 6.5.2003, okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zákoníku práce a že žalovaná neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru neuplatnila (ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce a ani později) u soudu.

Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů především rozhodující vyřešení právních otázek, zda lze považovat právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou za nicotný a jaké má právní následky skutečnost, že zaměstnavatel, s nímž zaměstnanec rozvázal (podle názoru zaměstnavatele neplatně) pracovní poměr výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, neuplatnil ve smyslu ustanovení § 64 zákoníku práce u soudu neplatnost tohoto rozvázání.

Okamžité zrušení pracovního poměru je právním úkonem (§ 240 odst.1 zákoníku práce) a stejně jako jiné právní úkony v pracovněprávních vztazích může být postiženo vadami.

Zákoník práce ani jiné pracovněprávní předpisy pojmy nicotného právního úkonu a neplatného právního úkonu nedefinují. Právní teorie považuje za právní úkon nicotný (zdánlivý, non negotium) takový úkon, který pouze budí zdání, že je právním úkonem, avšak ve skutečnosti vůbec právním úkonem není (neexistuje z toho důvodu, že nemá takové náležitosti, které patří k pojmovým znakům právního úkonu). Neplatnost právního úkonu je založena na vadnosti některé ze zákonem stanovených náležitostí právního úkonu a má za následek, že právní úkon sice existuje, ale v právních vztazích nenastávají jeho právní účinky.

Zákoník práce - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 345/97) - mezi nicotností a neplatností právních úkonů nerozlišuje; s nedostatky (vadami) v náležitostech právních úkonů spojuje toliko neplatnost právních úkonů (srov. § 242 zákoníku práce).

Neplatnost právních úkonů v pracovněprávních vztazích je založena na principu absolutní neplatnosti; znamená to mimo jiné, že k neplatnosti pracovněprávního úkonu je povinen každý (i soud) přihlédnout bez ohledu na to, zda se jí účastníci právního úkonu nebo osoby tímto úkonem dotčené výslovně dovolávají. Jde-li o neplatnost právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, okamžitého zrušení pracovního poměru, zrušení pracovního poměru ve zkušební době nebo dohody o rozvázání pracovního poměru), stanoví § 64 zákoníku práce lhůtu, během níž musí být neplatnost právního úkonu uplatněna žalobou u soudu; marné uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce má za následek zánik práva (srov. § 261 odst.4 zákoníku práce). Stanovení prekluzívní lhůty k uplatnění neplatnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru a to, že neplatnost těchto právních úkonů musí být uplatněna u soudu, samo o sobě nic nemění na povaze neplatnosti těchto právních úkonů (na tom, že takto neplatné právní úkony jsou neplatné absolutně). Marné uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce má však za následek, že k neplatnosti (byť absolutní) nemůže být přihlédnuto. Nebude-li žaloba o neplatnost rozvázání pracovního poměru u soudu vůbec podána, má to za následek, že se na rozvázání pracovního poměru hledí jako na platné, i kdyby tu byl - objektivně vzato - dán některý z důvodů neplatnosti právního úkonu.

Uvedené ve svých důsledcích podle ustálené judikatury soudů mimo jiné znamená, že neplatností rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době a dohodou se může soud zabývat jen na základě žaloby, která učiní otázku neplatnosti rozvázání pracovního poměru předmětem řízení, že neplatnost rozvázání pracovního poměru nelze v jiném řízení posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. též například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997), že pracovní poměr skončil podle výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době a dohody, nebyla-li včas podána žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, i když šlo o neplatný právní úkon (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969) a že v jiném řízení, nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou určena pravomocným rozhodnutí soudu se při posuzování otázky trvání pracovního poměru soud omezí jen na zjištění, zda existuje právní úkon, který je způsobilý být ve smyslu ustanovení § 42 odst.1 zákoníku práce důvodem k rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedené ustálené judikatury soudů při rozhodování ve věci vydání potvrzení o zaměstnání vycházel. Bez ohledu na to, zda byl (nebo nebyl) v plné moci, na základě které advokát JUDr. A. K. jako zástupce žalobce zrušil jménem žalobce okamžitě pracovní poměr se žalovanou, uveden rozsah zástupcova zmocnění, zda k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce přistoupil po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 54 odst.2 zákoníku práce nebo zda jednání žalobce představovalo zneužití práva ve smyslu ustanovení § 7 odst.2 zákoníku práce, bylo pro rozhodnutí sporu rozhodující, že žalovaná (jako zaměstnavatelka) nepodala u soudu žalobu o určení neplatnosti žalobcova okamžitého zrušení pracovního poměru, že po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce nelze platnost tohoto rozvázání pracovního poměru (včetně žalovanou namítaných skutečností) řešit ani jako otázku předběžnou a že ve vztazích mezi účastníky nastal právní stav, že se na okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30.4.2003 hledí jako na platné a že tedy podle něj pracovní poměr účastníků skončil.

Protože ve věci vydání potvrzení o zaměstnání vychází rozsudek odvolacího soudu z ustálené judikatury soudů, není proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti žalované vydat žalobci potvrzení o zaměstnání (tzv. zápočtový list) a ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 16.182,- Kč, není přípustné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru