Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 2015/2015Rozsudek NS ze dne 24.03.2016

HeslaOdporovatelnost
Právní úkony
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2015.2015.1
Dotčené předpisy

§ 42a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 42a odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 42a odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 42a odst. ...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1838/16 ze dne 09.08.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 2015/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

8

Pokračování 921 Cdo 2015/2015

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce V. Z., proti žalované E. B., zastoupené Mgr. Matějem Balabánem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí č. 799/48, o 373 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 86/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014 č. j. 22 Co 386/2014-314, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech dne 14. 12. 2012 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 373 000 Kč „jako peněžitou náhradu ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu podle § 42a odst. 4 věta za středníkem občanského zákoníku“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je majitelem směnky vystavené dlužníkem J. B. dne 21. 7. 2009, ve které se J. B. zavázal zaplatit dne 1. 10. 2009 žalobci 500 000 Kč, že pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 8. 2010 č. j. 59 Cm 151/2010-7 uložil Krajský soud v Praze J. B. povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 500 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 20 000 Kč a že žalobce se rozhodl podat návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, a to „pozemku st. parcela 10/1 L., o výměře 284 m2, druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, rodinného domu L., st. parcela 10/1, to vše na listu vlastnictví č. 186 pro obec L., katastrální území L., a pozemků st. parcela 103, o výměře 1 107 m2, druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, st. parcela 1033, o výměře 830 m2, druh pozemku – zahrada, st. parcela 1129, o výměře 1 267 m2, druh pozemku – zahrada, dále rodinného domu B., st. parcela 103, to vše zapsané na listu vlastnictví č. 129 pro obec B., katastrální území B.“ (dále též „předmětné nemovitosti“), avšak zjistil, že J. B. převedl tyto nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne 15. 12. 2009 s právními účinky vkladu práva ke dni 16. 12. 2009 do výlučného vlastnictví žalované (své matky), která darovací smlouvou ze dne 6. 1. 2012 s právními účinky vkladu práva ke dni 6. 1. 2012 převedla nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 129 pro obec B., k. ú. B., do vlastnictví svého dalšího syna M. B. Žalobce, který má vůči J. B. vymahatelnou pohledávku ve výši 373 000 Kč, má za to, že darovací smlouva uzavřená mezi ním a žalovanou dne 15. 12. 2009 je vůči žalobci neúčinná, neboť tímto právním úkonem, který J. B. uzavřel se žalovanou v úmyslu zkrátit žalobce jako svého věřitele, došlo ke zmenšení majetku J. B. a k „objektivnímu zkrácení, resp. nemožnosti uspokojení“ vymahatelné pohledávky žalobce a bylo mu znemožněno podat vůči J. B. návrh na výkon rozhodnutí prodejem uvedených nemovitostí a dosáhnout tak uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli nebýt odporovaného úkonu by se z tohoto majetku uspokojil, a žalovaná, která je osobou blízkou J. B., s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka musela jeho úmysl zkrátit věřitele poznat. Žalobce uvedl, že jeho pohledávku nelze uspokojit z toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, neboť žalovaná, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, nabyté nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 129 pro k. ú. B., ze kterých by bylo reálně možné uspokojit pohledávku žalobce, převedla na svého syna M. B. a nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 186 v k. ú. L. nemohou postačit k uspokojení pohledávky žalobce, neboť na nich vázne zástavní právo smluvní k zajištění pohledávek a jejich příslušenství ve výši 850 000 Kč ve prospěch České spořitelny, a. s., a že se proto domáhá zaplacení 373 000 Kč jako peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.

Okresní soud v Rakovníku – poté, co Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 7. 1. 2013 č. j. 11 C 68/2012-31 potvrzeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2013 č. j. 14 Co 136/2013-51 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Okresnímu soudu v Rakovníku – rozsudkem ze dne 18. 6. 2014 č. j. 4 C 86/2013-256 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 373 000 Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 23 650 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce je majitelem směnky vystavené dlužníkem J. B. dne 21. 7. 2009, v níž se dlužník zavázal, že dne 1. 10. 2009 zaplatí žalobci 500 000 Kč, že pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2010 č. j. 59 Cm 151/2010-7 byla J. B. uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 500 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 20 000 Kč, že J. B. zaplatil žalobci celkem 127 000 Kč a zbývá tedy k zaplacení 373 000 Kč a že darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009 s právními účinky vkladu práva ke dni 16. 12. 2009 J. B., který nemá žádné finanční prostředky na to, aby žalobci dluh zaplatil (od roku 2001 jsou proti němu vedena exekuční řízení pro „nemalé částky“), převedl na žalovanou (svou matku) předmětné nemovitosti v katastrálních územích L. a B. Poté, co dovodil, že darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009 došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce a že žalovaná, která je osobou blízkou J. B., mohla s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit žalobce, neboť dlužníkovi po „celá léta“ vedla účetnictví a znala jeho finanční situaci, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 42a občanského zákoníku pro vyslovení právní neúčinnosti této darovací smlouvy „ve vztahu k pohledávce“ žalobce a že uspokojení pohledávky žalobce z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, lze dosáhnout jedině žalobou o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, neboť žalovaná nemovitosti v B., ze kterých by bylo možno uspokojit pohledávku žalobce, převedla darovací smlouvou ze dne 6. 1. 2012 s právními účinky vkladu práva ke dni 6. 1. 2012 na svého druhého syna M. B. a nemovitosti v L., které vlastní i nadále žalovaná, jsou „ve špatném stavu“, a navíc na nich vázlo po celou dobu „tohoto řízení“ zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a. s. ve výši 850 000 Kč; teprve v závěru řízení žalovaná založila do spisu potvrzení České spořitelny, a. s. o zániku zástavního práva, avšak do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nebyl podán návrh na vklad práva do katastru nemovitostí týkající se výmazu zástavního práva, a proto „i nadále takováto nemovitost bude dle listu vlastnictví zatížena zástavním právem a stane se i z tohoto důvodu neprodejnou stejně tak jako z důvodu stavebního“. K námitce žalované, že žalobce si „samovolně“ započetl mimo dluh 500 000 Kč částku 86 000 Kč, soud prvního stupně uvedl, že žalobce a J. B. se „dohodli v dohodě ze dne 30. 12. 2010 na částce celkem 586 000 Kč“, neboť v čl. 2. této dohody o uznání a splácení dluhu se účastníci dohodli na zaplacení částky 20 000 Kč za žalobcem zaplacený soudní poplatek za směnečný platební rozkaz a částky 6 000 Kč za soudní poplatek za prvou odpůrčí žalobu podanou u Okresního soudu v Rokycanech v roce 2010 a následně vzatou zpět, a zbývající částku 60 000 Kč, nazvanou smluvními stranami jako úroky z prodlení, lze chápat jako odměnu žalobci za to, že vezme odpůrčí žalobu podanou v roce 2010 zpět a že bude souhlasit s několikaletým splácením částky 500 000 Kč, která měla být zaplacena dne 1. 10. 2009. K námitce žalované, že žalobní návrh je předčasný, neboť uzavřením dohody „o smírném řešení sporu a sjednání splátkového kalendáře“ mezi žalobcem a J. B. dne 11. 7. 2012 došlo ke kumulativní novaci ve smyslu § 516 občanského zákoníku s tím, že se dohodli, že dlužná částka bude uhrazena do 20. 12. 2013, a že splatnost doposud neuhrazené části pohledávky žalobce tak byla prodloužena, soud prvního stupně uvedl, že žalobce splnil svůj závazek, vyplývající z čl. III. dohody ze dne 11. 7. 2012, že podá u Okresního soudu v Rokycanech návrh na zastavení řízení zahájeného na základě jím podané (druhé) odpůrčí žaloby vůči žalované a že po dobu řádného a včasného plnění sjednaných splátek nebude v řízení pokračovat a ani jiná řízení zahajovat. Protože však J. B. svůj dluh řádně nesplácel, podal žalobce ve smyslu čl. III. této dohody žalobu o zaplacení 373 000 Kč.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2014 č. j. 22 Co 386/2014-314 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18 650 Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou zcela správné a že žalovaná „v rámci odvolacího jednání“ nezpochybnila, že by nemovitosti nyní patřící M. B., zapsané na LV č. 129 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Rokycany, měly nižší hodnotu než 373 000 Kč, a uvedla, že „na tyto nemovitosti vázne zástavní právo finančního úřadu“. Odvolací soud dovodil, že skutečnost, že žalobce v rámci vzájemné dohody s J. B. souhlasil se zaplacením dlužné částky ve splátkách, nic nemění na vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2009 (správně 9. 8. 2010) č. j. 59 Cm 151/2010-7, a na základě zjištění, že žalobce má za dlužníkem J. B. vymahatelnou pohledávku ve výši 373 000 Kč, že J. B. v úmyslu zkrátit žalobce jako svého věřitele převedl darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009 do vlastnictví žalované (své matky) předmětné nemovitosti v B., že žalovaná, která tím získala majetkový prospěch, neprokázala, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohla poznat, že darovací smlouvou došlo ke zmenšení majetku dlužníka a k jeho nemožnosti uspokojit vymahatelnou pohledávku žalobce, neboť dlužník nedisponuje jiným majetkem, ze kterého by mohla být tato pohledávka uspokojena, že žalovaná darovací smlouvou ze dne 6. 1. 2012 s právními účinky vkladu práva ke dni 6. 1. 2012 převedla nemovitosti v B. na svého syna M. B. a že za této situace lze dosáhnout uspokojení pohledávky žalobce z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, pouze žalobou o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobě vyhověl. Námitku žalované, že se žalobce „v případě podání příslušné žaloby“ mohl uspokojit z jejího nemovitého majetku, který má v obci a katastrálním území L., shledal odvolací soud neopodstatněnou, neboť „žalobce předmětem odporovatelného úkonu učinil tu část darovací smlouvy, která se týkala převodu nemovitostí v obci a k. ú. B.“. V dalším odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že soudy v dané věci řádně nerozlišovaly mezi podmínkami řízení a přípustností žaloby podle § 42a odst. 3 občanského zákoníku a žaloby podle § 42a odst. 4 občanského zákoníku, že na straně žalované není dostatek pasivní legitimace, neboť jí v důsledku převodu nemovitostí nevznikl žádný prospěch, protože žalovaná nabyla předmětné nemovitosti jako „protihodnotu závazků předcházejících závazku dlužníka vůči žalobci“ a zároveň převzala povinnost uhradit závazky dlužníka zajištěné zástavními právy na předmětných nemovitostech. Zdůraznila, že v jejím majetku jsou i nadále nemovitosti v k. ú. L. a že v případě, kdy by žalobce podal odpůrčí žalobu podle § 42a odst. 3 občanského zákoníku, byla zde z objektivního hlediska možnost, aby se v případě úspěchu takové žaloby uspokojil na majetku, který údajně odporovatelným úkonem z majetku dlužníka ušel, neboť hodnota nemovitostí v k. ú. L. převyšuje výši žalované částky, a i kdyby výše žalované částky nedosahovala, mohl by se žalobce zhojit alespoň částečně. Žalovaná má za to, že přípustnost žaloby podle § 42a odst. 4 věty za středníkem občanského zákoníku je možná nejdříve po vyčerpání všech právem aprobovaných postupů, zejména pak po vyčerpání možnosti uspokojit svá práva prostřednictvím žaloby na neúčinnost právního úkonu podle § 42a odst. 3 občanského zákoníku; zároveň zde byla možnost, že pohledávka žalobce bude dlužníkem dobrovolně uhrazena, neboť dohodou mezi žalobcem a J. B. ze dne 11. 7. 2012 došlo ke kumulativní novaci ve smyslu ustanovení § 516 občanského zákoníku, splatnost dluhu žalobce na základě této dohody nastala až ke dni 20. 12. 2013, a „žalobní návrh“ tak byl předčasný a nedůvodný. Dovolatelka nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně o hodnotě a neprodejnosti nemovitostí v k. ú. L., neboť „soudu nenáleží za absence znaleckého posudku pravomoc stanovit hodnotu věci a udělat závěr o údajné nepřevoditelnosti nemovitosti“. Tvrzení, že dlužník neměl disponovat jiným majetkem, žalovaná považuje za subjektivní a ničím nepodložené domněnky žalobce a neztotožňuje se ani se závěrem odvolacího soudu, že předmětem odporovatelného právního úkonu měla být ze strany žalobce učiněna pouze ta část darovací smlouvy, která se týkala převodu nemovitostí v k. ú. B., neboť žalobce označil v žalobě za odporovatelný právní úkon darovací smlouvu ze dne 15. 12. 2009, na jejímž základě převedl dlužník nemovitosti v k. ú. L. avk. ú. B. na žalovanou, a soud je takovým vymezením vázán. Podle názoru žalované nelze za účelem podání žaloby podle § 42a odst. 4 věty za středníkem občanského zákoníku učinit odporovatelnou pouze jednu část takového právního úkonu. Dovolatelka má za to, že pohledávka žalobce ve výši 86 000 Kč se ve svém důsledku nemohla stát a nikdy ani nestala splatnou a vymahatelnou a že takto vyčíslenou částku nelze uplatňovat žalobou podle § 42a občanského zákoníku, neboť se jedná o samostatný nárok žalobce vůči dlužníkovi, který vznikl na základě mimosoudní dohody ze dne 30. 12. 2010, od které žalobce následně odstoupil. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 8. 2010 č. j. 59 Cm 151/2010-7 Krajský soud v Praze uložil J. B. povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 500 000 Kč (v tomto výroku nabyl směnečný platební rozkaz právní moci dne 26. 8. 2010) a náhradu nákladů řízení ve výši 20 000 Kč (v tomto výroku nabyl směnečný platební rozkaz právní moci dne 7. 9. 2010), že tento směnečný platební rozkaz se stal vykonatelným, že na základě dohody o uznání a splácení dluhu uzavřené mezi žalobcem a J. B. dne 30. 12. 2010, v níž se J. B. zavázal splatit dluh ve výši 500 000 Kč v měsíčních splátkách po 20 000 Kč do 25. 1. 2013 a zaplatit žalobci do 31. 12. 2010 částku 86 000 Kč sestávající z částky 20 000 Kč na náhradu nákladů řízení, v němž byl vydán výše uvedený směnečný platební rozkaz, z částky 6 000 Kč jako náhrady žalobcem uhrazeného soudního poplatku za odpůrčí žalobu podanou žalobcem u Okresního soudu v Rokycanech v roce 2010, kterou vzal žalobce na základě této dohody zpět, a z částky 60 000 Kč, kterou smluvní strany této dohody označily jako „úrok z prodlení“, zaplatil J. B. žalobci dne 30. 12. 2010 částku 86 000 Kč, v průběhu roku 2011 celkem 109 000 Kč a v průběhu roku 2012 celkem 18 000 Kč, že v dohodě „o smírném řešení sporu a sjednání splátkového kalendáře“ ze dne 11. 7. 2012 se žalobce a J. B. dohodli na splacení zbývající části dluhu v měsíčních splátkách v minimální výši 6 000 Kč s tím, že žalobce „má zájem na doplacení dluhu do 20. 12. 2013“, že darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009 s právními účinky vkladu práva ke dni 16. 12. 2009 převedl J. B. na žalovanou „pozemek stavební parcela 10/1 L. o výměře 284 m2 – druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, dále rodinný dům L. se stavební parcelou č. 10/1, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 186 pro obec L., katastrální území L. a pozemky stavební parcela 103 o výměře 1 107 m2 – druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcela 1033 o výměře 830 m2 – druh pozemku – zahrada, parcela č. 1129, o výměře 1 267 m2 – druh pozemku – zahrada, dále rodinný dům B. se stavební parcelou č. 103, vše zapsané na listu vlastnictví č. 129 pro obec B., katastrální území B., u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Rokycany“, že žalovaná darovací smlouvou ze dne 6. 1. 2012 s právními účinky vkladu práva ke dni 6. 1. 2012 převedla nemovitosti v katastrálním území B. na svého druhého syna M. B. a nemovitosti v katastrálním území L. zůstaly nadále v jejím vlastnictví, že J. B. nedisponuje jiným majetkem, ze kterého by mohla být pohledávka žalobce uspokojena, a že žalovaná, která je matkou J. B., znala jeho finanční situaci, neboť mu vedla účetnictví.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek má věřitel právo na náhradu vůči tomu, kdo měl prospěch z odporovatelného právního úkonu jeho dlužníka, ve smyslu ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož je třeba projednávanou věc posuzovat – vzhledem k tomu, že darovací smlouva, kterou J. B. na žalovanou převedl předmětné nemovitosti, byla uzavřena dne 15. 12. 2009 s právními účinky vkladu ke dni 16. 12. 2009 –iv současné době (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná – jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. – tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Pozbyl-li ještě před podáním odpůrčí žaloby ten, s nímž (v jehož prospěch) dlužník odporovatelný právní úkon učinil, věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu získanou z majetku dlužníka, je bez dalšího zřejmé, že uspokojení věřitele z této věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty není dobře možné, neboť vůči této osobě již nemůže být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; věřiteli se proto pro tento případ poskytuje právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto odporovatelného úkonu prospěch. Právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. se věřiteli poskytuje – jak vyplývá již ze znění ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. – místo práva požadovat uspokojení z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, protože to „není dobře možné“. Zjistí-li tedy – řečeno jinak – soud, že není dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, nemůže být vyhověno žalobě o určení právní neúčinnosti napadeného právního úkonu; ostatně, takové soudní rozhodnutí by stejně nebylo způsobilým podkladem k uspokojení věřitele, protože nabytý majetek od dlužníka již druhé straně nepatří a nemůže proto – jak již bylo uvedeno výše – být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce) vůči z takového rozhodnutí povinné osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Může-li se věřitel místo určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu domáhat (jen) práva na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák., jde rovněž o odpůrčí žalobu ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloba představuje nejen požadavek věřitele o určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu, ale i věřitelem uplatněné právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.), v níž se otázka právní neúčinnosti dlužníkova právního úkonu zkoumá jen jako otázka předběžná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1676/2012).

Ušlo-li odporovaným právním úkonem z majetku dlužníka více věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, může se věřitel vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, domáhat určení právní neúčinnosti právního úkonu nejen ve vztahu ke všem těmto věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám, ale i ve vztahu k některým (některé) z nich [stejně jako by se mohl domáhat určení právní neúčinnosti jen některého (některých) z více právních úkonů, jimiž různé věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ušly z dlužníkova majetku]; proto také předpoklady pro poskytnutí náhrady podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. je třeba posuzovat ve vztahu ke každé z více věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které takovým právním úkonem ušly z majetku dlužníka, samostatně. Z toho plyne, že, pozbyl-li ještě před podáním odpůrčí žaloby ten, s nímž (v jehož prospěch) dlužník učinil odporovatelný právní úkon, některou z více věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které získal na základě tohoto právního úkonu z majetku dlužníka, a není-li proto uspokojení věřitele z této věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty dobře možné, může věřitel uplatnit právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. bez ohledu na to, zda by se mohl – kdyby bylo soudem určeno, že tento právní úkon je vůči němu ve vztahu k ostatním věcem (právům nebo jiným majetkovým hodnotám) právně neúčinný – zcela nebo zčásti uspokojit z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které v majetku toho, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, zůstaly.

V projednávané věci soudy správně dovodily, že žalobce je aktivně legitimován k odpůrčí žalobě, neboť má vůči dlužníku J. B. vymahatelnou pohledávku přiznanou mu směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2010 č. j. 59 Cm 151/2010-7 v celkové výši 520 000 Kč (jistina ve výši 500 000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 20 000 Kč), z níž podle zjištění soudů zůstalo neuspokojeno 373 000 Kč a jejíž uspokojení bylo zkráceno darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009, kterou J. B. převedl na žalovanou předmětné nemovitosti v katastrálních územích B. a L., přestože kromě nich neměl žádný jiný majetek, z něhož by pohledávka žalobce mohla být uspokojena. Okolnost, že mezi žalobcem a J. B. byly ve dnech 30. 12. 2010 a 11. 7. 2012 uzavřeny dohody o podmínkách a výši splátek, jimiž měl dlužník plnit svůj dluh vůči žalobci, nemá na aktivní věcnou legitimaci žalobce žádný vliv, neboť tyto dohody neměly za následek zánik jeho pohledávky přiznané vykonatelným rozhodnutím soudu, podle něhož bylo možné nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Správný je též závěr soudů o pasivní věcné legitimaci žalované, které nabytím vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě darovací smlouvy ze dne 15. 12. 2009 vznikl prospěch. Na nedostatek prospěchu žalované z této smlouvy nelze usuzovat z toho, že darování předmětných nemovitostí žalované mělo být – jak uvádí dovolatelka - „protihodnotou“ závazků dlužníka a že nemovitosti byly zatíženy zástavními právy, neboť i takové „vypořádání“ závazků dlužníka vůči žalované, na základě něhož by žalovaná získala jako „kompenzaci“ na své pohledávky vůči dlužníku vlastnictví k předmětným nemovitostem, by jí bylo na prospěch a samotné zatížení nemovitostí zástavními právy nemohlo mít za následek jejich znehodnocení, které by vylučovalo (jakýkoli) prospěch z jejich nabytí žalovanou.

Vzhledem k tomu, že žalovaná před podáním odpůrčí žaloby převedla darovací smlouvou ze dne 6. 1. 2012 nemovitosti v katastrálním území B., které získala z majetku dlužníka odporovanou darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009, na svého syna M. B., a že proto uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce z těchto nemovitostí není dobře možné, má žalobce vůči žalované, která měla z odporované darovací smlouvy prospěch, právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák., aniž by zde bylo – jak vyplývá z výše uvedeného – významné, zda by se žalobce mohl zcela nebo zčásti uspokojit z nemovitostí v katastrálním území L. (za předpokladu, že by bylo soudem vyhověno jeho žalobě o určení, že darovací smlouva ze dne 15. 12. 2009 je v části týkající se těchto nemovitostí vůči němu právně neúčinná), které v majetku žalované zůstaly.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2016

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru