Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1968/2012Usnesení NS ze dne 15.04.2013

HeslaDokazování
Náhrada za ztrátu na výdělku
Pracovní úraz
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1968.2012.1
Dotčené předpisy

§ 190 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2006

§ 195 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2006

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 241a ...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1968/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. U., zastoupeného JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova č. 16, proti žalované Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1903/2, IČO 00346292, zastoupené JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská č. 64, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České kanceláře pojistitelů, zájmového sdružení právnických osob se sídlem v Praze 5, Na Pankráci č. 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště č. 1, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 173/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2012 č.j. 15 Co 71/2011-214, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení

12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Smejkala, advokáta se sídlem v Brně, Jugoslávská č. 64.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta se sídlem v Brně, Výstaviště č. 1.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.2.2012 č.j. 15 Co 71/2011-214, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21.10.2010 č.j. 14 C 173/99-177 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci na odškodnění pracovního úrazu ze dne 7.10.1988 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.1.1996 do 30.9.1999 ve výši 306.994,40 Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Projednávanou věc třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, od kdy žalobce požaduje náhradu za ztrátu na výdělku - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 23.5.1996, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Přitom je třeba mít na zřeteli, že - jak zdůrazňuje ustálená judikatura - ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35). Z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přitom není rozhodující – jak se dovolatel mylně domnívá - okolnost, že zaměstnanec (tak jako v daném případě žalobce) v důsledku pracovního úrazu splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) – invalidního důchodu (částečného invalidního důchodu); podstatné je, zda pracovní úraz (jeho následky) byl příčinou jeho nezpůsobilosti (omezené způsobilosti) k soustavné výdělečné činnosti (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Byla-li příčinou neschopnosti (omezené schopnosti) zaměstnance vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jiná skutečnost, odpovědnost za škodu (za ztrátu na výdělku) podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce nevzniká. Zaměstnavatel totiž nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla zaměstnanci vznikla (ať již z důvodu obecných onemocnění, anebo pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí v případě omezené pracovní způsobilosti), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo.

O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. obdobně stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1975 Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, str. 35). Vztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a pracovním úrazem je však vyloučen, jestliže zaměstnanec – i kdyby zde nebylo následků pracovního úrazu – je od doby poklesu výdělku neschopen soustavné výdělečné činnosti (příp. omezen v jejím výkonu), protože jeho pracovní uplatnění vylučují (omezují) sama o sobě obecná onemocnění, jimiž (rovněž) trpí.

Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody je třeba mít na zřeteli, že nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal (k tomu srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001).

Z uvedeného vyplývá, že závěr, jaký odvolací soud v otázce příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem ze dne 7.10.1988 a žalobcem tvrzenou škodou (v podobě ztráty na výdělku) učinil, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru, lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tedy dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o tom, že pracovní úraz z roku 1988 „není příčinou podstatnou, rozhodující a hlavní“, která vedla k trvalé nezpůsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce řidiče, nýbrž že „primárním a rozhodujícím faktorem nepříznivého zdravotního stavu žalobce je obecné onemocnění – degenerativní změny na páteři“, a že proto „mezi vzniklou škodou (tvrzenou ztrátou na výdělku) a utrpěným pracovním úrazem není příčinná souvislost“, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (především závěry vyplývající ze znaleckého posudku ze dne 6.1.2010, vypracovaného kolektivem znalců z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, podle kterých se na nepříznivém zdravotním stavu žalobce sice „podílí jak následky pracovního úrazu, tak obecné onemocnění“, ale „primárním, rozhodujícím a hlavním faktorem je zde obecné, degenerativní onemocnění“, pro něž žalobce „není schopen vykonávat původní profesi“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Žalobce současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry [zejména že ke „zhoršení výdělkových možností žalobce došlo v přímé souvislosti s pracovním úrazem“, a že „bylo prokázáno najisto, že žalobci vznikla škoda v důsledku pracovního úrazu“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Protože výtky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Jak žalované, tak vedlejšímu účastníku vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady spojené s vyjádřením k dovolání, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), tedy u každého z nich celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Petr Smejkal osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [21% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.], tedy částka 2.163,- Kč; vedlejšímu účastníku tato náhrada za daň z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť jeho zástupce Mgr. Robert Tschöpl nepředložil soudu osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované a vedlejšímu účastníku nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení, v případě žalované v celkové výši 12.463,- Kč a u vedlejšího účastníka v celkové výši 10.300,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátů, kteří žalovanou a vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupovali (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2013

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru